Krásy zkázy
Rozličné vzpomínky na případy nesamozřejmého umění konce
Pro vstup do tématu uzavírání jsme si dovolily humanitním vědkyním a vědcům, tvůrkyním a tvůrcům v různých oblastech položit (s jistou estetickou naléhavostí a s postranním očekáváním odstínů melancholické slasti) následující otázku.
Připravily Libuše Bělunková a Míla Janišová
S jakým pozoruhodným nebo krásným kolapsem (koncem, rozpadem, zánikem, útlumem, zmizením) jste ve svém oboru nebo jeho dějinách setkal/a?
Carlos Fernando Teixeira Alves
historik vědy a životního prostředí
Patrně tím nejpozoruhodnějším zhroucením, s nímž jsem se jako historik v různých pramenech setkal, nebyla zkáza města, pád říše ani proměna krajiny, nýbrž zhroucení jistoty, že poznání dokáže jednoho dne zrušit nejistotu.
Dějiny vědy jsou často oslavovány jako proces postupného hromadění jistot. Avšak jejich klíčové, přelomové okamžiky vypovídají o něčem jiném. Objevy znovu a znovu lidské poznání rozšiřovaly a zároveň odhalovaly nové meze možností předvídat, vysvětlovat a ovládat. Věda nepokročila tím, že by nejistotu odstranila, pokročila tím, že se jí naučila čelit.
Lisabonské zemětřesení z roku 1755 představuje jeden z nejvýraznějších příkladů této proměny. Spolu s městem se v trosky proměnilo i cosi méně viditelného: zhroutilo se přesvědčení, že jednou, nakonec, bude příroda pro lidský rozum pochopitelná, že jí porozumíme. Obrovské zemětřesení následované požáry a tsunami neznamenalo selhání poznání. Znamenalo zhroucení jedné iluze.
Možná právě v tom spočívá nejtrvalejší poučení, jež nám historie nabízí. Největší úspěchy vědy nespočívají v nahrazení nejistoty jistotou, nýbrž v poznání, že každá odpověď otevírá nové otázky a že cesta k vědění začíná tam, kde končí iluze jistoty.
Petr Koťátko
analytický filozof a spisovatel
Myslím, že nebudu sám, komu se při slově „kolaps“ vybaví dvě Gödelovy věty – legendární teorémy o neúplnosti, které znamenaly kolaps Hilbertova programu univerzální formalizace matematiky. Velkolepost této destrukce spočívala nejen v jejím geniálním provedení, ale i v tom, co znamenala pro naše chápání povahy a mezí logické analýzy.
Vzdálenou paralelu pro mě představuje důkaz, že Davidsonova formální teorie významu (ve stylu Tarského teorie pravdy) nestačí k naplnění svého základního cíle: nabídnout způsob, jak na konečné bázi odvodit význam kterékoli z nekonečného počtu vět jazyka, pro nějž teorii vytváříme. Přes silná slova jednoho z kritiků (John Foster: „celý projekt je v troskách“) nešlo o neodvratný kolaps, ale spíš o důvod zasadit systém do širšího rámce (do rámce neformální teorie interpretace).
Třetí příklad, který mě napadá, pochází ze sféry literární fikce. Mám na mysli rozklad kontinuálního vyprávění a jeho jazykových forem v antirománech Beckettovy trilogie (Molloy, Malone umírá, Nepojmenovatelný): jde o radikální naplnění Beckettovy výzvy „najít formu, která obsáhne zmatek“, namísto pokusů zakrýt nebo retušovat chaotickou povahu světa, ať už cestou literárních konstrukcí nebo metafyzických tezí.
Čtvrtý kolaps je osobního rázu: jde o zánik amatérské divadelní scény jménem Divydlo, v níž jsem se pokusil odehrát pár rolí v letech svých gymnaziálních studií. Po několika inscenacích byl soubor rozpuštěn z podnětu komise, která neunesla jevištní adaptaci Zoščenkových Nervózních povídek (pod titulem Polekané střípky). Místo: třída Obránců míru 18, Brno II; rok: 1974.
Michaela Falátková
historička
Lze vůbec poznat, že starý svět právě zaniká? Rodulfus Glaber, burgundský mnich z počátku 11. století, sdílel s mnoha svými současníky přesvědčení, že dějiny mají svůj počátek a směřují ke svému završení. Hladomory, války či neobvyklé úkazy na nebi proto nebyly jen pohromami, ale mohly být znamením, že se čas naplňuje. V pasážích své kroniky Historiarum libri quinque, popisujících dění na sklonku prvního milénia, píše, že „šílený hlad přinutil lidi, aby jedli lidské maso“, že „žádné pero nedokáže písmem vyjádřit, jak veliká byla bolest, jak veliký smutek, jaký nářek a jaký pláč“ a že se lidé domnívali, „že uspořádání časů a prvků, které řídilo od počátku minulá staletí, upadlo do věčného chaosu a nastává záhuba lidského rodu“.
Sám však byl svědkem toho, že dějiny se vydaly jiným směrem. Po letech katastrof uvádí, že „tvář nebes se začala vyjasňovat, vály jen mírné vánky a vlídná a jasná obloha ukazovala velkodušnost Stvořitele. Veškerý povrch země se ochotně zazelenal, což bylo předzvěstí, že hojnost úrody zcela zažene bídu.“ S obnovou přírody přichází podle Glabera také obnova společnosti. Biskupové svolávají synody, upevňuje se Boží mír a vzápětí kronikář líčí další nevídaný obraz: „Ke hrobu Spasitele v Jeruzalémě se vypravilo tak nesčíslně velké množství lidí z celého světa, jaké by dříve nikomu ani nepřišlo na mysl.“
Glaberovu kroniku lze tedy chápat jako svědectví nikoli o zániku světa, ale o jeho proměně.
Libuše Jarcovjáková
fotografka
Fotografie je pro mě pokusem na okamžik zpomalit rozpad, každý obraz je jen stopou něčeho, co v okamžiku svého zachycení začalo nenávratně mizet.
Ian Randall
archeolog
Pro archeologa je to zapeklitá otázka, jelikož veškerá moje práce je založena na neustálém střetávání s často pozoruhodnými projevy rozpadu a zkázy. V terénu přicházím dennodenně a velmi důvěrně do styku se zříceninami sídel a chrámů, s troskami rozličných příbytků a vesnic. Nejkrásnější – nebo spíš nezapomenutelné – jsou však hlavně situace, kdy archeologii náhle p(r)ocítím jako živý proces, který se kolem nás odehrává v každé vteřině; jako ten nekončící pochod entropie, jenž nás a všechno, o co v životě usilujeme, zasazuje do širších souvislostí.
Posledních patnáct let jsem velmi často pracoval na Kypru, těžce zkoušeném ostrově rozděleném válkou, jež jako by ustrnula v čase. Napříč ostrovem se táhne takzvaná Zelená linie – je to pás území široký od dvaceti metrů až po 7 kilometrů, který odděluje Kyperskou republiku od de facto Severokyperské turecké republiky. V tomto neuvěřitelně zvláštním prostoru zůstalo všechno tak jako v za invaze v roce 1974: auta, kalendáře, nábytek v domech, dokonce i letadlo. Podobu částí téhle nárazníkové zóny mění jenom občasné útoky vandalismu a působení přírodních živlů. Linie prochází také Nikósií, hlavním městem Kypru; když se tam na demarkační zónu zadíváte přes ostnatý drát a pytle s pískem, můžete reálně sledovat, jak čas kousek po kousku, den po dni požírá pozůstatky moderní doby. Je to ohromující kontrast vůči horečnatému tempu našich životů, zdánlivé nadčasovosti novot, tendenci zapomínat na minulost ve prospěch přítomného okamžiku, a možná nám má především připomenout, že bychom se měli zastavit a tento okamžik – ono TEĎ – náležitě ocenit. Protože všechno jednou skončí.
Karolina Válová
portugalistka
V husí kůži nahánějících ruinách Convento do Carmo v Lisabonu dodnes burácí vlna tsunami a hlomozí otřesy nejničivějšího zemětřesení z roku 1755, které nejen ukončilo zlatý věk země, ale i navždy změnilo evropské myšlení a jeho vztah k přírodním vědám.
Michal Novotný
ředitel Sbírky moderního a současného umění Národní galerie Praha
V umění si často ceníme hlavně toho, co již zaniklo. Máme rádi antická torza ale dnes už i socialistickou brutalistní architekturu. Možná, že abychom byli schopni něco opravdu ocenit, musíme to nejprve zavrhnout. V rychlém střídání směrů v současném umění, kdy se každých deset let otočíme od nejredukovanější formy k barevné opulenci, se však nyní zdá, že jsme svědky zániku představy, že to staré musí neustále zanikat, aby uvolnilo místo novému. Místo neustálé změny se snažíme najít stabilitu, místo rebelie odpovědnost.
Pavel Caha
lingvista
Ve své práci se zabývám jazykem. Zánik v jazyce souvisí s tím, že si ho děti při osvojování tvoří samy, znovu, a podle sebe. Často při tom nějaké věci odstraní. Seznam ztrát za posledních pár století obsahuje zánik kategorií jako je duál nebo různé tvary pro události v minulosti (předminulý čas, perfektum, aorist). Kolabuje rozdíl mezi s a z: pravopis je rozlišuje, my většinou ne, a tak často zpytujeme svědomí, jestli zpytovat je změna stavu nebo pohyb shora dolů.
Totální kolaps ale nehrozí. Ztráty jsou v jazyce zpravidla dočasné, a zaniklé výrazy jsou nahrazeny novými. Lingvisti tomu říkají cyklická změna. Dokud potřeba věci pojmenovat trvá, nový výraz se vždycky najde, a často existuje i dřív, než ten starý zanikne. Vezměte si třeba spojení koukej mazat. Koukej tady vypadá jako pomocné sloveso rozkazovacího způsobu, které jen čeká na to, až jednoslovný rozkaz mazej zanikne. Zánik v jazyce je tak zajímavý tím, že je víc než jinde spojený s kreativitou a obnovou.
Denisa Krásná
amerikanistka
V literární vědě a v kulturních studiích mě nejvíce zajímá postupný kolaps osvícenského humanismu, tedy představy západního člověka jako univerzálního, racionálního a výlučného centra poznání a organizace společnosti. Tohle hierarchické uspořádání dlouho určovalo i podobu literárního kánonu a představu toho, co je považováno za „hodnotnou“ kulturu. Tento rámec se postupně rozpadá pod vlivem směrů, jako jsou dekoloniální kritika, environmentální humanitní vědy a kritická zvířecí studia, které zpochybňují hranici mezi člověkem a zvířetem a antropocentrické myšlení, na jehož místě se objevují alternativní epistemologie inspirované filozofiemi původních národů, které zdůrazňují propojení všeho živého. A právě v tomto rozpadu hierarchického chápání světa se otevírá možnost pro citlivější, relační a více-než-lidské porozumění.
Tomáš Koblížek
filozof
Hodně se diskutovalo o případu Julie Ebner, nyní světoznámé expertky na extremismus, které v roce 2017 vtrhla do kanceláře skupina příznivců krajní pravice, slovně na ni útočila, a video zaznamenávající útok následně vyvěsila na sociální sítě. Ebner pak nejen čelila mimořádně silné vlně nenávisti v online prostoru, ale dokonce přišla o práci ve své instituci, která nesouhlasila s tím, jak autorka prezentovala aktivity jednoho z radikálů. Ebner však přes tuto krizi pokračovala ve své práci dál, později vydala dvě široce čtené knihy o extrémismu, a dnes působí na Oxfordu jako jedna z nejrespektovanějších odbornic v tomto oboru.
Karel Brávek
literární vědec a rusista
Nádherných a bolestných evokací postupné, nenápadné zkázy, vychytralého a pokoutného okrádání, vysávání, přidušování či pokusů o něčí vyhladovění, ale třeba i pitomé systematické sebedestrukce nabízejí dějiny literatury nekonečné množství. Literatura jako výsostně časové umění umožňuje před očima čtenářek a čtenářů rozvinout trvání a meandrování rozpadu, nechat nás ho řádně procítit, probádat.
Z ruského písemnictví připomenu dva naprosto odlišné a nesrovnatelné příklady uměleckého uchopení nějakého konce. Konceptuální povídky a romány Vladimira Sorokina jsou úžasným katalogem způsobů narušování jistých zkostnatělých literárních stylů a žánrů. Sorokin cizí styly rozbíjí kladivem, roubuje na ně ledacos, infikuje je textovými nemocemi, vytrhává jim kusy vnitřností, ale ony vždycky přežijí, zůstanou nemrtvé. My si je při čtení představujeme „zdravé“. Protože prostě chceme číst dál, jak jsme zvyklí.
Druhý můj oblíbený autor, svébytný existencialista Andrej Platonov, nečiní v narůstajícím utrpení a ve smrti rozdílu mezi stroji, člověkem, živou a neživou přírodou. Jeho vypravěči pojímají nezměrnou chudobu svou a svých lidí, různé mizení dospělých i dětí jako samozřejmost a div zároveň. Některé pasáže z Džanu nebo Čevenguru o smrti asi už nikdy nezapomenu.
Ondřej Jakubec
historik umění
Během své profesní dráhy jsem se setkal s různými kolapsy, které měly jedno společné. Každá ztráta pozbývala s odstupem času původně prožívané dramatičnosti a osudové tragiky, stejně jako bývala příležitostí pro vznik něčeho jiného. S odstupem času pak mohou být takové rozpady i úsměvné. Jako jeden, o němž vypovídá raně renesanční kamenná deska na věži kostela sv. Alžběty v polské Vratislavi. Zobrazuje docela bizarní výjev, jež odkazuje na pád části kostelní věže v důsledku vichřice roku 1529, aniž by to však způsobilo vážnější škody. Pozoruhodné je, že událost jinak vykládali místní katolíci, kteří předtím museli nedobrovolně předat kostel nekatolíkům, a zcela odlišně právě protestanté. Zatímco pro první byl pád věže projevem božího hněvu a trestu, pro druhé to znamenalo naopak Boží přízeň, což bylo vyšperkováno fabulací, že pád věže zmírnili dva andělé. Tak to ukazuje i okouzlující výjev na pamětní desce. Poučením může být nejen to, že každý kolaps lze vykládat různě, ale i protichůdně. Jak ovšem ukazuje vysvětlování pádu vratislavské věže, tak i zcela pokřiveně s ohledem na meteorologickou a fyzikální skutečnost. •
Odpovědi Iana Randalla a Carlose Fernanda Teixeiry Alvese přeložila z angličtiny Libuše Bělunková.