Politický thriller
Francouzský umělec Serge Oldenbourg v československém vězení
Dějiny umění se vyznačují spletitými cestami, občas znepokojivými, ba přímo temnými. Najdeme v nich i dramata, která by se mohla postavit na roveň špionážních příběhů studené války. Anabáze francouzského výtvarníka, který se ocitl v socialistickém Československu, nese všechny znaky politického thrilleru, jenž by třeba ve filmové verzi bezpochyby přikoval diváky k plátnu či monitoru.
Serge Oldenbourg (1927–2000) dorazil 10. října 1966 do Prahy z jednoho důvodu: město se v následujících dnech mělo stát dějištěm uměleckých aktivit mezinárodního hnutí Fluxus (jež vzniklo v roce 1960 v New Yorku a k němuž v různých dobách patřili například výtvarníci Joseph Beuys, Nam June Paik a Yoko Ono). Pozvání od Jindřicha Chalupeckého a Milana Knížáka přijali kromě něj také výrazní tvůrci a tvůrkyně z Francie a USA: Ben Vautier, Jeff Berner, Dick Higgins a Alison Knowles. Přehlídka světových neoavantgardních uměleckých tendencí se měla v Praze konat ve dnech 13., 14. a 17. října za přítomnosti početného publika. Nikdo, dokonce ani vystupující sami, tak úplně nevěděl, co je čeká.
Příprava historicky prvního festivalu tohoto druhu za železnou oponou nevycházela tak, jak si umělci ze Západu představovali. Například Ben Vautier po příchodu do klubu Mánes, kde se měl konat úvodní večer, zjistil, že nejsou k dispozici v podstatě žádné rekvizity.
Samostatnou kapitolou bylo zadržení Milana Knížáka policisty, kteří ho převezli do ruzyňské věznice, kde mu násilím ostříhali dlouhé vlasy. Státní bezpečnosti Knížákovy mezinárodní kontakty i umělecké aktivity vadily už dlouho, ve zprávě o agenturně-operativní činnosti se uvádělo, že jeho happeningy mají „vysloveně vulgárně recesní charakter a vyvolávají stížnosti občanů“. Policejní zásah na první pohled vypadal jako snaha učinit jeho činnostem přítrž, ve skutečnosti byl umělec jednou ze čtyř tisíc obětí tehdejší policejní akce proti „vlasatcům“.
Navzdory všem překážkám se festival odehrál; zájemcům o akční umění nabídl přednášky, výstavy i happeningy. Jak vzpomínal Milan Knížák, vrcholná chvíle nastala 14. října, kdy se účastníci spontánně vydali na pochod „s desetimetrovým jelitem naplněným vzduchem dolů Nerudovkou“. Bezprostředně poté naprostá většina vystupujících odjela domů (měli už málo peněz na další pobyt a to hlavní již divákům předvedli). Jediný Serge Oldenbourg se rozhodl zůstat a 17. října festival zakončit. Události, jež se toho večera odehrály, měly zásadní dopad na jeho život.
ÚTĚK PŘES HRANICE
Po závěrečném večerním programu festivalu se Oldenbourg a několik dalších lidí přesunulo do vinárny a potom ke Knížákovi domů, aby dopíjeli z láhve vodky a prostě se bavili. Mezi hosty byl i vojín základní služby Martin Demjén, kterého si většina přítomných příliš nevšímala. Avšak Oldenbourg, jenž rozuměl rusky, mu naslouchal, a když se mu vojín svěřil s úmyslem utéct na Západ, francouzský umělec mu patrně pod vlivem alkoholu daroval svůj pas a civilní oblek. Vojín pak rychle opustil byt a umělec, znavený po celodenním shonu, usnul.
O dva dny později si Oldenbourg uvědomil, jaké mu hrozí potíže, a ohlásil na francouzském velvyslanectví, že pas v opilosti ztratil. Zároveň požádal o vystavení „laissez-passer“ a povolení vycestovat do Itálie. Situace se však zkomplikovala, když úřady zjistily, že na jeho pas už někdo odcestoval; Demjén, třebaže byl o dvacet let mladší a neuměl ani slovo francouzsky, úspěšně překročil hranici do Západního Německa. Oldenbourg byl 25. října zatčen příslušníky StB a v březnu 1967 odsouzen podle § 283/1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Za pomoc k trestnému činu zběhnutí do ciziny měl být po odpykání trestu vyhoštěn ze země.
V uměleckém světě zpráva o neslavné dohře pražského festivalu vyvolala rozruch. Zakladatel Fluxu George Maciunas (americký tvůrce s litevskými kořeny), jenž měl k festivalu od počátku určité výhrady, avšak doufal v posílení spolupráce s umělci a politiky z východního bloku, se nyní obával možných důsledků pro celé hnutí. Jelikož trpěl naivní představou, že sovětští představitelé mohou nyní členy skupiny považovat za „agenty americké centrální rozvědky“, napsal kolegům, že se Oldenbourga musejí zříct, „dát jasně najevo, že nikdy nebyl členem Fluxu“, a pokusit se „chytit přeběhlíka s Oldenbourgovým pasem“.
Umělecký vedoucí se však mohl stavět na hlavu, nikdo z umělců pátrat po neznámém vojínovi stejně nehodlal. Většina z nich nejspíše soucítila s uvězněným kolegou a doufala v jeho podmínečné propuštění. Byli tedy odkázáni čekat. A v tu chvíli měla rozhodující vliv francouzská a československá diplomacie.
DIPLOMATICKÝ PING-PONG
Vztahy mezi Československem a Francií byly s ohledem na rozdílný poválečný vývoj značně komplikované, nicméně v šedesátých letech se pozapomenutý prvorepublikový oboustranný zájem mohl opět probudit. Československá strana nyní chtěla především navázat nové obchodní styky a Francie měla jistý zájem o československou „specifickou“ cestu k socialismu. Revoluční mýtus ve Francii přiživovali především existencialističtí spisovatelé a myslitelé Jean-Paul Sartre, Maurice Merleau-Ponty a Albert Camus (jak později upozornil například filozof Raymond Aron), ale to nebyl jediný důvod. Díky gaullistické politice, usilující o posílení mezinárodního postavení a nezávislosti Francie, se začaly také na vládní úrovni rozvíjet snahy o prohloubení obchodních partnerství a rozšíření vědecké a kulturní spolupráce se zeměmi východního bloku. Pozitivní vývoj kulturních a vědecko-technických styků potvrdil podpis Protokolu o kulturních, vědeckých a technických výměnách a Ujednání o vědecké spolupráci mezi československou Akademií věd a Národním ústředím vědeckého výzkumu v Paříži z roku 1964.
Od té doby lze skutečně hovořit o opětovném sbližování obou zemí. V listopadu 1964 přijel do Paříže československý ministr zahraničních věcí Václav David, v dalším roce pak ministr školství Čestmír Císař. Do Prahy zamířila v polovině července 1965 delegace komisařů pro zahraniční styky francouzského Národního shromáždění vedená Mauricem Schumannem. Jak ale píše historik Antoine Mares, „francouzští vyjednavači měli na mysli hlavně budoucnost a pro tyto obnovené kulturní kontakty si nekladli velké cíle vzhledem k tomu, že uplynulo teprve čtrnáct let od dramatického uzavření Ústavu Ernesta Denise v Praze“. Jednání se proto vlekla. Dokonce ani návštěva francouzského ministra zahraničních věcí Maurice Couvea de Murvillea v Praze a Bratislavě v červenci 1966, kterou lze jistě považovat za úspěch československé diplomacie, neurychlila diskusi o kulturní dohodě, natož o smlouvě o přátelství, kterou Československo s jistou mírou naivity navrhovalo.
Mohl v této politické atmosféře případ uvězněného Serge Oldenbourga směřovat k jeho podmínečnému propuštění? Pomohly v tomto ohledu žádosti o jeho propuštění, které psala jeho sestra, spisovatelka Zoé Oldenbourg? Výsledkem francouzské nedůvěry a váhavých reakcí bylo, že zájem obou stran o další rozvoj vztahů začal na konci roku 1966 zase rychle opadat. Dopad na vztahy obou zemí měla i takzvaná Svobodova aféra. V září byl ve Francii zadržen Jaroslav Svoboda, zaměstnanec (řidič) československého vojenského atašé, při předávání zpravodajských materiálů zahraničnímu agentovi. Jako vědomý spolupracovník československé vojenské rozvědky byl odsouzen na deset let vězení pro špionáž.
V SOUKOLÍ STUDENÉ VÁLKY
V Československu odsouzený Serge Oldenbourg měl na jedné straně štěstí, že navzdory francouzské nedůvěře byly vztahy mezi oběma zeměmi nejlepší za posledních dvacet let, a na straně druhé, že jeho uvěznění korespondovalo se zatčením vysokého důstojníka československé vojenské rozvědky. Zpočátku francouzská strana nakloněna vyjednávání o výměně vězňů příliš nebyla. Francouzský velvyslanec Roger Lalouette 11. října 1966 informoval československé ministerstvo zahraničních věcí, že „nejvhodnějším řešením případu zatčeného šoféra vojenského přidělence v Paříži s[oudruha] Svobody by bylo jeho vyhoštění“ – o Oldenbourgovi však nepadlo ani slovo. Teprve když se intervence přes československý zastupitelský úřad v Paříži ukázaly jako neúspěšné, ministerstvo národní obrany navrhlo výměnu Svobody za Oldenbourga. Ministerstvo připouštělo, že „v očích Francouzů Oldenbourg zřejmě nemůže být dostatečnou protiváhou za Svobodu, nehledě k tomu, že za něho oficiálně ani neintervenovali“. Záležitost však projednalo příslušné ÚV KSČ s ministerstvem vnitra a náměstkem ministra spravedlnosti, kteří s navrženým postupem (nakonec) souhlasili.
V květnu 1968 byl Serge Oldenbourg propuštěn z vězení. Výměna byla úspěšná a po čtrnácti měsících strávených za mřížemi se umělec vrátil ke svým dvěma dětem. Později o svém pobytu ve vězení vyprávěl v knize Journal de prison (Vězeňský deník, 1983) a zážitky z vězení reflektoval ve svých dílech – autoportrétech za ostnatým drátem. •
Autor je historik umění.