Bůh ve službách vlasti
O třech stovkách nových moskevských kostelů
Od roku 2010 běží v Moskvě projekt „Stavba pravoslavných chrámů“. Na jeho oficiálních webových stránkách je uvedeno, že se jedná o „jedinečný příklad spolupráce církve a státu“ a že jedním z hlavních sponzorů programu je Vladimir Potanin – generální ředitel těžařské společnosti Nornikel.
Tuto největší ruskou společnost zabývající se těžbou niklu a palladia získal Potanin v roce 1995 s pomocí programu „půjčky za akcie“, v němž si stát půjčoval od bohatých občanů peníze výměnou za akcie. Pro neschopnost státu splácet následně přecházely někdejší státní firmy do rukou soukromníků. Jinými slovy, došlo k rozdělení státního majetku mezi oligarchy. Potanin je tedy nejen generálním ředitelem, ale také nejsilnějším podílníkem a prakticky vlastníkem podniku. Podle oficiální zprávy postavila společnost Nornikel už šest kostelů a další tři jsou rozestavěné. Celkově bylo v projektu doposud postaveno 268 kostelů a stavba dalších 41 je v procesu.
Čtenář by si mohl říct, že na stavbě kostelů přeci není nic špatného. Vždyť je to naopak velmi dobrá zpráva! Čím více lidí v různých částech Moskvy uslyší přikázání „nezabiješ“, tím větší bude naděje na brzké ukončení války! Stavba chrámů v současném Rusku je však čisté snaze o o šíření křesťanských hodnot značně vzdálená.
Bohabojný válečník a požehnání válce
Podíváme-li se na architekturu chrámů, které vznikly v posledních letech, konkrétně v době aktivní války na Ukrajině, nelze si nevšimnout, jak si jsou podobné a že jejich architektura odkazuje k byzantské architektonické tradici.
Například v roce 2023 se u Říčního nádraží na severu Moskvy začal stavět kostel k poctě bohabojného válečníka Fjodora Ušakova. Zajímavé je už samotné zasvěcení kostela – Fjodor Ušakov, svatořečený v roce 2001, tedy relativně nedávno, byl velitelem Černomořské flotily a dosáhl významných vítězství v rusko-turecké válce v letech 1787–1791. Porážka Osmanské říše přinesla potvrzení anexe Krymu Ruskou říší. Vzhledem k událostem roku 2014 není možné považovat zasvěcení chrámu za náhodné. Za pozornost stojí také architektura vznikajícího chrámu. Jsou v ní jasně rozpoznatelné prvky byzantské i ruské tradice, z nichž první zjevně převládá: v půdorysu vepsaného kříže s centrální kupolí a zvonici ve tvaru sloupu zakomponované do budovy z východní strany. Zároveň se zde nachází štítovitá zakončení venkovních stěn do podoby zakomar a šikmé střechy, charakteristické pro ruskou architekturu. Projekt kostela tak vyvolává konkrétní vizuální asociace. Například konstrukce kupole s půlkruhovými okenními otvory odkazuje ke konstantinopolskému kostelu Matky Boží Kyriotissy z 11. století.
Dalším příkladem chrámu, v němž jsou zakomponovány zmíněné architektonické a dekorativní prvky odkazující k Byzanci, je kostel zasvěcený v roce 2023 mučedníkovi Hermogenovi. I zde volba světce může nést jistý podtext: mučedník Hermogen byl moskevským patriarchou v době polsko-litevské okupace Moskvy v letech 1610–1612, kdy byl uvězněn v Čudovském klášteře, z něhož se obracel k ruskému národu a žehnal osvoboditelské válce proti okupantům. Zde se nabízí jistá analogie s Patriarchou Kirillem, který od roku 2022 opakovaně žehnal válce proti Ukrajině, a dokonce ji nazýval svatou.
Střílet do lidí a stavět kostely
V současné době se prakticky v každé moskevské čtvrti staví nový neobyzantský kostel. V některých vznikají dokonce hned dva.
Neobyzantský styl má v Rusku hluboké kořeny a jeho revival v putinovském období není překvapující. Přibližně od padesátých let 19. století, kdy proběhla Krymská válka, se začala objevovat řada chrámů, jež rozvíjely byzantskou architektonickou tradici a dávaly jí nový politický rozměr. Příklady můžeme najít na celém území někdejší Ruské říše – od Tiflisu (dnešního Tbilisi) a Baku přes Moskvu až po Novosibirsk. Ruská říše se od začátku 19. století vnímala a představovala jako dědička Byzance, a to jak v náboženském, tak v politickém smyslu. V náboženské oblasti se Rusko považovalo za právoplatného strážce pravoslaví: mělo chránit pravoslavnou tradici a pravoslavné národy. Politicky se myšlenka byzantského nástupnictví stala jedním z klíčových prvků imperiální propagandy, k němuž se carové obraceli, aby ospravedlnili teritoriální expanzi Ruska a jeho roztahovačné geopolitické ambice. Například anexe Jižního Kavkazu v průběhu 19. století tak mohla být interpretována jako svého druhu „navrácení historických území“. Neobyzantský styl se tedy nepřekvapivě hojně šířil v dobách válek, především za vlády Alexandra II. (1855–1881) a Mikuláše II. (1894–1917). Kostely, postavené v obdobích ozbrojených konfliktů (či těsně po nich), se stávaly výraznými vizuálními orientačními body a symbolicky označovaly přináležitost dané oblasti k Ruské říši či do zóny jejího vlivu. Nezřídka byly zasvěceny svatým válečníkům – především Alexandru Něvskému či knížeti Vladimírovi, což jejich ideologický a symbolický význam ještě umocňovalo.
Vezmeme-li v potaz tento historický kontext a vrátíme-li se k neobyzantským kostelům hojně vznikajícím v současné Moskvě, jeví se snaha Putinova režimu hledat za vleklé války proti Ukrajině oporu v historii a obracet se k vizuálnímu jazyku Byzantské říše jako zcela logické kroky.
Pro zapojení Potanina (a mnohých dalších oligarchů) do projektu stavby moskevských plánů se nabízejí dvě vysvětlení. Možná jsou sponzoři upřímně věřícími lidmi s nezdolnou touhou učinit chrámy a náboženství dostupnými pro každého obyvatele Moskvy. Anebo je jejich účast vyjádřením loajality k režimu a ukazuje, jak těsně jsou náboženství, kultura a nakonec i historie svázány s politikou. Druhá varianta se mi zdá být poněkud pravděpodobnější. •
Autorka je historička umění.
Z ruštiny přeložila Karolina Foletti.