Jan Palach v Římě
Tělo v plamenech politických bojů
V pátek 16. ledna 1970 byl v Římě odhalen pomník Jana Palacha. Slavnostní událost se odehrála přesně rok a den poté, co se dvacetiletý student historie a politické ekonomie v Praze upálil. Na náměstí – nově nazvaném podle Jana Palacha – se sešel dav lidí v čele s tehdejším římským starostou Cleliem Daridou, šéfredaktorem deníku Il Tempo Renatem Angiolillem a autorem díla Vittoriem di Colbertaldem.
Právě noviny Il Tempo v průběhu ledna roku 1969 zorganizovaly na sochu Jana Palacha veřejnou sbírku, v níž čtenářstvo vybralo přes čtyři miliony italských lir. Il Tempo se profiloval jako pravicový deník a jeho iniciativa stojí na počátku příběhu o tom, jak si italská krajní pravice přivlastnila Palachův kult coby nástroj protikomunistické propagandy.
Zleva i zprava
Psal se rok 1968. Zatímco v Československu vrcholila euforie pražského jara, Itálie prožívala vlastní historický zlom – nastupovalo období známé jako il Sessantotto, „osmašedesátý“. Ve skutečnosti však nešlo jen o jeden rok. Spíše o začátek dlouhé a bouřlivé éry protestů, stávek, demonstrací i násilných střetů, které později vešly do dějin jako „olověná léta“. Kdo protestoval? Především vysokoškolští studenti a levicově orientovaná inteligence. Postupně se přidávali dělníci, umělci i část progresivně smýšlejícího katolického duchovenstva. A proti čemu se bouřili? Zjednodušeně a ve zkratce proti nerovným podmínkám na univerzitách, proti konzervativní katolické společnosti ne zcela očištěné od fašistické minulosti, proti špatným podmínkám pracujících v průmyslových podnicích, ale také proti geopolitickým událostem, zejména proti americké válce ve Vietnamu.
Právě situace ve Vietnamu je pro pochopení vzestupu Palachova kultu důležitá. Vietnamští buddhističtí mniši se během šedesátých let na protest proti tamnímu represivnímu režimu podporovanému USA upalovali. A ačkoliv právě oni mohli být inspirací i pro Palachův čin, v italském mediálním prostředí bylo jejich konání interpretováno v rámci konvenčního pravo-levého politického diskurzu: zatímco sebevražedné činy vietnamských mnichů byly oslavovány levicí jako odpor proti americkému imperialismu, pravice si přivlastnila Jana Palacha coby symbol odporu proti komunismu. A to i za cenu překroucení jeho životního příběhu. Renato Angiolillo, šéfredaktor deníku Il Tempo, při odhalení římského památníku popsal Palacha jako studenta inženýrství, který nejprve uvěřil marxismu-leninismu, ale krutá realita jej později přiměla tento mýtus opustit. Palachovo sebeupálení bylo podle redaktora důsledkem jeho deziluze z komunistické ideologie. Angiolillův projev obsahoval faktické chyby a jeho politická interpretace smyslu Palachovy oběti je přinejmenším problematická. Jak vysvětluje historik Jaroslav Pinkas, mluvit o Palachovi jako o antikomunistovi je v kontextu pražského jara a jeho ideálu socialismu s lidskou tváří zavádějící.
Tělo a plamen
Prohlédněme si, co vlastně Palachův pomník znázorňuje. Zhruba čtyřmetrová bronzová socha na kamenném podstavci zdálky připomíná hořící pochodeň. Při pohledu zblízka v ní však divák postupně začne rozeznávat nahou mužskou postavu stojící v plamenech s rukama nataženýma k nebi. Protáhlé končetiny kopírují šlehající ohnivé jazyky a zaklonění hlavy znemožňuje vidět oběti do tváře. Hlavní roli zde tak hraje samotné tělo, které je dlouhé a štíhlé, ale s výraznou mužskou muskulaturou a výrazně modelovanými svaly na nohou i pažích. I přes záměrně dlouhé končetiny jsou jeho proporce hodny řecko-římského hrdiny. Kompozice sochy nápadně připomíná způsob, jímž se v pozdně antickém a raně křesťanském umění znázorňovali tři starozákonní mládenci odsouzení králem Nabukadnesarem k smrti v ohnivé peci. Také oni – na nástěnných malbách katakomb či sarkofázích – stojí v plamenech, s pažemi zdviženými v gestu modlitby. Jan Palach je tedy stylizován nejen jako hrdina, ale přímo jako mučedník.
Ovšem na konci šedesátých let byl tento způsob zobrazování již poněkud staromódní. V době, kdy v Římě vznikal Colbertaldův pomník, v Československu pracoval na vlastní, dlouho utajované poctě Palachovi také sochař Miloslav Chlupáč. Na počátku sedmdesátých let umístil před budovu Federálního shromáždění v Praze třicetimetrový ocelový pylon. Jen málokdo tehdy tušil, že jde o skrytý pomník Janu Palachovi — jeho skutečný význam znal pouze úzký okruh umělců a disidentů.
Součástí projektu měla být i plastika nazvaná Plamen. Úřadům však byl už samotný název podezřelý, a dílo proto zůstalo dlouhá desetiletí nenainstalováno. Na pylon se plastika dostala až v roce 2020. Na rozdíl od římské sochy je figura silně abstrahovaná: lidské proporce jsou sotva patrné a objekt z některých úhlů připomíná spíše doutnající oheň než lidské tělo. Rozdíl mezi oběma pomníky je výmluvný. Zatímco Colbertaldo propůjčuje Palachovi postavu idealizovaného atletického hrdiny, Chlupáč lidské tělo téměř rozpouští.
Idealizovaná figurace Colbertaldova památníku působila již na konci šedesátých let poněkud nepatřičně – a to i v kontextu tehdejší italské sochařské tvorby. Nová generace umělců, zklamaná velkými ideologiemi, už nechtěla zobrazovat lidské tělo jako závazný a heroický ideál. Místo toho je výtvarníci pouze naznačovali, abstrahovali či konceptualizovali. Nejinak tomu bylo s Palachovými památníky, které během několika dekád po jeho smrti vyrostly na různých místech Evropy – figuře se spíše vyhýbají a místo ní nejčastěji volí symbol Palachovy oběti, který je v naší kultuře zároveň symbolem zkázy i naděje: plamen.
Sochař bodyguard
Proč je tedy římský pomník v tomto ohledu výjimkou? A kdo vlastně byl jeho autor, sochař Vittorio di Colbertaldo? Podle deníku Il Tempo šlo o „učitele na římském uměleckém lyceu a jednoho z nejznámějších současných sochařů“. To však není celá pravda. Colbertaldo, který na konci šedesátých let patřil ke starší generaci umělců, zažil svůj kariérní vzestup za Mussoliniho éry, kdy pracoval na řadě zakázek sloužících k propagaci režimu a několik let byl dokonce členem Duceho elitní dobrovolnické skupiny bodyguardů. Už jeho raná tvorba přitom obsahuje prvky, které později nacházíme i na Palachově památníku: monumentální mužská těla, heroická gesta, křesťanské motivy. Jsou to prvky typické pro fašistickou vizualitu, která pracuje s lidským tělem jako s nástrojem pro vyjádření elitářské, exkluzivistické představy o ideálním člověku, jímž je silný bílý muž. Že se Colbertaldo této estetiky nikdy zcela nevzdal, naznačují i jeho pozdější realizace: v padesátých letech vytvořil pro Miami a San Francisco dvě monumentální sochy Kryštofa Kolumba. Obě znázorňují vysokého muže atletické postavy a ostrých maskulinních rysů, jak hrdě hledí směrem k oceánu. I zde tělo funguje jako ideologický symbol. Spíše než konkrétního člověka zobrazuje idealizovanou představu síly, dominance a civilizační nadřazenosti – a to vizuálním jazykem, který má velmi blízko k estetice bílého suprematismu i autoritářských režimů 20. století.
Otázkou zůstává, jak je možné, že člověk tak úzce napojený na fašistický režim mohl i po jeho pádu dále tvořit díla v nepříliš změněném stylu a dostávat významné zakázky ve veřejném prostoru. Proces výběru sochaře pro římskou sochu řídil již zmíněný šéfredaktor deníku Il Tempo Renato Angiolillo, který své sympatie k minulému režimu nijak nezastíral. V jednom z rozhovorů obhajujících pravicové směřování svého časopisu dokonce otevřeně prohlásil, že všichni jeho spolupracovníci z Il Tempo byli „víceméně fašisté“ a že nevidí důvod, proč někomu, kdo zbohatl za minulého režimu, jeho bohatství brát, pokud se umí přizpůsobit režimu novému. Je nasnadě, že na otázku týkající se legitimity výběru Colbertalda coby autora Palachova památníku by odpověděl velmi podobně. Angiolillova odpověď i příběh Palachova pomníku tak poukazují na složitý a pomalý proces defašizace italského státu.
Giorgia Meloni a Jan Palach
Socha Jana Palacha v Římě není neutrálním monumentem. Je to socha mučedníka, jak si jej představovala italská krajní pravice. Co s ní dělat dnes? Myslím si, že i přes kontroverze okolo jeho vzniku není žádoucí pomník odmítnout či odsoudit. Smysl má vyprávět jeho příběh a zamýšlet nad tím, co Palachův odkaz znamená dnes. Dějiny politického využití Palachova kultu totiž zdaleka nekončí vztyčením římské sochy a Jan Palach nadále zůstává superstar italské krajní pravice. Je pro ni symbolem vlasteneckého vzdoru proti komunismu a je využíván jako vzor pro mladé neofašisty v krajně pravicových mládežnických organizacích a politických stranách jako bylo Movimento Sociale Italiano (Italské sociální hnutí), jehož členkou byla v první polovině devadesátých let i současná italská premiérka Giorgia Meloni. Ta v roce 2009 přijela do Prahy na oslavu čtyřicátého výročí Palachovy smrti. O českém studentovi mluvila jako o „jednom z nejmladších otců Evropy, o chlapci, jehož příběh svědčí o jeho lásce k vlasti“, a na náměstí před Národním muzeem položila květiny na jeho památník. Tím není nic prostšího než kovový kříž zapuštěný do země. •
Autorka je historička umění