Pelagie a Zuzana
Středověké světice překračující hranice genderu
Život Pelagie je křesťanská legenda pocházející z Palestiny, kterou údajně sepsal jáhen zvaný Jakub z Antiochie. Jakub zasazuje konec příběhu do Jeruzaléma, na Olivovou horu, kde kající poustevník známý jako Pelagius po plné tři roky, až do své předčasné smrti, žil na vlastní přání zazděn. Když Jakub přijíždí, aby se s poustevníkem setkal, dozvídá se, že mnich právě zemřel.
Bratři z kláštera a věřící z celého kraje přicházejí, aby tělo askety, který vykonal mnoho zázraků, pomazali vonnými oleji a připravili na pohřeb. Když tělo vysvléknou, Jakub s údivem zjišťuje, že mnich byla žena zvaná Pelagie, kterou potkal o tři roky dříve v Antiochii, kde působila jako herečka, tanečnice a sexuální pracovnice.
Život Pelagie tedy představuje příběh ženy, jež koná pokání a po konverzi ke křesťanství a po křtu si překvapivě obléká mužský mnišský oděv a putuje z Antiochie do Jeruzaléma, kde bude později uctívaná. Podobně hlavní hrdinka textu Život a umučení Zuzany strávila dvě desetiletí jako mnich Jan, a vzdorovala tak společenským i kanonickým normám. Během pozdní antiky, v období od pátého do devátého století, se ve východním Středomoří šířil zajímavý fenomén – vznikaly legendy o svatých překračujících genderové hranice. Nebyly to jen obyčejné příběhy, nýbrž hagiografie zachycující životy žen, jež se z různých důvodů rozhodly oddat mnišskému životu a hlásily se a byly přijímány jako eunuši do mužských mnišských komunit. Tato tradice se postupně rozvíjela a ve středověké literatuře od devátého do jedenáctého století nalezneme nejméně třicet šest případů, kdy se ženy oblékly do mužského mnišského oděvu.
Jak příběhy nabývaly na síle, rukopisy se množily a šířily se po středověkém Středomoří i mimo něj. Vyprávění překonávala hranice řeckého světa, v němž vznikla, a byla překládána do koptštiny, syrštiny, etiopštiny, arménštiny, arabštiny, staroslověnštiny, latiny a dalších evropských jazyků. Kouzlu těchto příběhů podlehl i Západ – i tam se rodila fascinace světicemi narušujícími hranice genderu. Je zajímavé, že zatímco mnoho vyprávění se soustřeďuje na ženy, které se stávají mnichy, opačný scénář se očividně nevyskytuje – příběh svatého muže, jenž by přijal ženský šat, v podstatě není znám.
„Ve středověké literatuře od 9. do 11. století nalezneme nejméně třicet šest případů, kdy se ženy oblékly do mužského mnišského oděvu.“
Z důvodů, jež v životopisech nejsou objasněny, však zmíněné ženy svým chováním porušovaly biblické příkazy: v rozporu s veršem z listu Korintským (11:5) si ostříhaly vlasy a oblékly si mužský šat, čímž přímo porušily přikázání z Deuteronomia (22:5). Příběhy udivují ještě více, srovnáme‐li je s kánony Synodu v Gangře ze čtvrtého století odsuzujícími ženy, jež pod záminkou asketismu nosily mužský šat nebo se ostříhaly. Světice vzdorovaly nejen kanonickému právu, ale stavěly se také proti tehdejšímu právu státnímu, které ženám s nakrátko ostříhanými vlasy zapovídalo vstupovat do kostela. Navzdory zákazům však motiv narušování mezí genderu přetrvával jak ve středověkých hagiografiích, tak ve skutečném životě a odolával pokusům císařských i církevních autorit jej potlačit.
Avšak zmiňované světice nejsou historickými postavami; jedná se o literární konstrukty. O Pelagii Kajícnici ani o Zuzaně z Eleutheropolis neexistují historické prameny, jejich postavy vznikají ze spojení různých mnohokrát přepisovaných legend, které však mohou mít historický základ. Přestože se jednalo o postavy fiktivní, nebyly v Byzanci (ani mimo ni) vnímány jako pouhé hrdinky vymyšlených legend. Texty vytvořené autory – muži a mnichy – pro křesťanské publikum lidé přijímali jako autentické narativy, jež věřícím, kteří ve svatých postavách nacházeli útěchu, nabízely příběhy o spáse.
Přetrvávající popularita těchto legend, po staletí opisovaných, vyprávěných a upravovaných, svědčí o tom, jak silně na své čtenáře a posluchače působily. V nejednoznačných postavách typu Pelagie a Zuzany lze vidět odraz slov apoštola Pavla Galatským (3:28): „Není už rozdíl mezi (…) mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“
Co byly důvody tehdejších překračování genderových vymezení? Podle vitae se některé ženy jako Pelagie kály za dřívější hříšný život nevěstek, a odstřihly se tak zcela od své ženské minulosti. Jiné se snažily uniknout předepsaným ženským společenským rolím, například svatbě a uzavřenému životu v domácnosti, jako tomu bylo v případě Zuzany. Ale především se zde projevoval extremistický náboženský trend pouštního asketismu podporovaný některými církevními otci, v němž ženy mohly dosáhnout vyššího (mužského) duchovního statusu pouze tím, že odmítly své ženské já. A některé z nich to vzaly velmi doslova. Z této kontradikce mezi církevním učením a realitou se zrodily světice jako doslovné vyjádření metafory. Následně pak postavy těchto světic rozmlžovaly meze historického a legendárního překračování genderu a v diskurzu i praxi raného středověku destabilizovaly společenské normy. •
Autorka je historička dějin umění.
