Vytěžit zlato z města
Jak (ne)chráníme ucelené části měst
V povídce G. M., již německy píšící spisovatel Gustav Meyrink (1868–1932) dokončil před sto dvaceti lety – po svém definitivním opuštění Prahy (kde žil od svých šestnácti do asi pětatřiceti let) –, jsou satiricky zobrazeny určité zákonitosti nebo příčiny vývoje města. Je na místě se ptát, zda stále platí.
Hlavní hrdina povídky, Američan George Makintosh (rovněž G. M.), se ve velkém stylu vrací do Prahy, z níž byl před pěti lety vypuzen místní smetánkou. V Americe, kam se tehdy uchýlil, značně zbohatl a do Prahy nyní přijíždí, aby rozpoutal hon za bohatstvím ukrytým v nemovitostech vnitřního města, avšak zejména pod nimi. Skupuje domy a nechává je obratem zbořit. Jeho počínání zpočátku nikdo nerozumí, až se ukáže, že jde o drahý kov: „Stálo tu černé na bílém, ověřeno úředním razítkem, že se na všech stavebních pozemcích, které Američan George Makintosh získal koupí, vyskytuje zlato v obvyklé formě přimísené k písku…“ V povídce následuje zlatá horečka, spojená s bořením mnoha domů, a po ní velmi hořká tečka, již zde nebudeme prozrazovat…
Meyrinkův text je (vedle výsměchu pražské vyšší společnosti, s níž měl autor osobní zkušenost) nepochybně reakcí na tehdejší asanaci židovského ghetta, jednu z nejrozsáhlejších systematických demoličních akcí v Evropě na přelomu 19. a 20. století. Ač litujeme tehdy způsobených ztrát, z dnešního pohledu nejspíš nebylo před zbořením podstatné části dvou tehdejších částí staré Prahy vyhnutí. V knize Marie Benešové a Rudolfa Pošvy Pražské ghetto – asanace (1993) se akce popisuje takto: „Neboť neexistovalo tehdy a snad ani dnes neexistuje technické řešení pouhé rehabilitace tak zahuštěného a zanedbaného území, jakým byla Pátá čtvrť. A metoda byla zvolena táž, jíž jsme od nepaměti svědky. Velké zásahy do městských organismů se řeší ve všech dobách obvykle bezohledně.“
Zásah, pro část rostlého města osudný, se nejprve promýšlel několik desetiletí (vlastní asanační zákon byl městskou i říšskou radou přijat v roce 1893). A pak ho diktovala doba, požadavky na hygienu, tedy kanalizaci, a na připodobnění části městského jádra pařížskému vzoru, bulvárům proraženým přes všechny staré překážky. Rozvíjet se, neustrnout, zahodit zastaralé, nevábné, ve prospěch nového. Vědec by řekl paradigma, a z Mikulášské třídy se stala Pařížská.
BYL POD TRANSGASEM POKLAD?
Od asanačních časů se ustavily principy ochrany starých či ucelených částí měst: kolektivní, individuální, městské, národní i mezinárodní. Přesto v Pražské památkové rezervaci (vyhlášené vládou Československé socialistické republiky v roce 1971) byly povoleny a vznikly novostavby, které překračují stanovené limity výškou nebo objemem a které dosavadní urbanismus nerespektují.
A jiné se postavit mají, třeba u hlavního nádraží. Z něj podle prezentovaných představ zbude hlavně opravená secesní budova, kdežto high-tech odbavovací halu nahradí vyšší zastřešení. Střecha se má objevit i nad hektary nádražního kolejiště, aby sloužila jako jakási základová deska pro další domy. Inu, volné parcely nejsou, je třeba si je vytvořit. Jedna taková vznikla nedávno zbořením brutalistního Transgasu, jen kousíček od hlavního nádraží, a prodala se za velmi vysokou částku, možná i pod ní leží zlato.
Vždyť stále omílané poučky, které jako by ospravedlňovaly téměř jakýkoli nápad, říkají, že město se musí vyvíjet, nesmí se zakonzervovat, že nejlepší je ho zahušťovat a nerozpínat do krajiny (kam ale stejně expanduje). Klíčové slovo rozvoj schová lecjaké létající třísky.
Princip zlatokopectví není spojen jen s novostavbami. Zlato se dnes ve spojitosti s nemovitostmi těží také z turistů. V centru Prahy přibývá luxusních hotelů, ceny stoupají, ale pořád je to málo. Co na tom, že v bytě se má podle národních norem bydlet, nikoli se jen ubytovávat. A tak podle čísel publikovaných Spolkem za snesitelné bydlení v centru Prahy se počet reálných obyvatel první městské části smrskl asi na třináct tisíc lidí, přičemž trvale hlášeno je kolem třiceti tisíc. I to převyšuje počet lůžek evidovaných úřady – v Praze 1 jich je asi pětačtyřicet tisíc. A jistě nadto existují i lůžka, jimž se daří pokusům o evidenci unikat.
Meyrinkově povídce nechybí rozměr, který bychom dnes označili za environmentální. Vypravěč vykresluje hory suti a prachu, které se ze zbořených domů přesouvají kdovíkam. Bylo tomu tak za asanace a je tomu tak zas a znovu, přestože je patrné a vědecky podložené, že nejšetrnější a k okolí nejohleduplnější stavba je ta, která už stojí. Opravdu nebylo nutné demolovat i poměrně mladé objekty a nahrazovat novými, jak se to nedávno stalo například telekomunikační budově na pražském Žižkově, předtím telefonní ústředně v Dejvicích nebo kdekoli jinde.
Snad Gustav Meyrink za svého už věčného piedestalu vidí, jakou proměnou Praha prošla, prochází a má projít. Chybí nám však už jeho břitké pero, aby dění zachytilo v nesmlouvavé reflexi. •
Autor je novinář a milovník památek.