To není nic menšího!
Votivní obraz z gruzínského Nakipari
Mezi vysokými štíty kavkazských hor, uprostřed zapadlé vesnice Nakipari, stojí kostel zasvěcený svatému Jiří. Zvenku působí prostě a nenápadně, avšak uvnitř ukrývá desítky tepaných předmětů z drahých kovů, které v předmoderní době hrály v liturgickém dění klíčovou roli a v tehdejších posvátných prostorech byly snad všudypřítomné.
Na rozdíl od většiny kostelů po celém světě, z nichž tyto předměty postupně zmizely, se právě zde, v severovýchodní Gruzii, v regionu Horní Svanetie, dochovaly dokonce stovky stříbrných a pozlacených tepaných obrazů. Mezi nimi majestátností i ohromující kvalitou vyniká deska zobrazující vítězství svatého Jiří nad císařem Diokleciánem.
Světlem rozpohybovaný jezdec
Když vejdete do stísněného a tmavého interiéru nakiparského kostelíku, záhy spatříte u stěny hlavní lodi výjimečný artefakt. Dřevěná deska o velikosti 50 × 41 cm je pokrytá tepaným stříbrným plátem. Hlavní scéna uprostřed plochy zachycuje obrněného jezdce na koni, jenž kopím probodává ležícího císaře Diokleciána, pronásledovatele křesťanů. Tento výjev není ve Svaneti žádnou raritou: v různých variantách se setkáte se svatým Jiřím, jak z koňského hřbetu poráží nepřítele, téměř v každém kostele. Místní úcta k tomuto mučedníkovi byla natolik silná, že se v některých obcích dokonce vyrovnala úctě ke Kristu. Scénu na votivním obraze doprovází dlouhý nápis ve staré gruzínštině, který zmiňuje objednavatele jménem Maruši, jenž chrámu předmět daroval jako prosbu za spásu své duše, a také zlatníka Asana, který dílo vytepal. Informace o konkrétním kostele, jemuž byl obraz věnován, chybí, avšak dedikační nápis jej spojuje s obcí Ipari, zahrnující několik vesnic, včetně Nakipari. Dílo bylo datováno do první čtvrtiny 11. století.
V dnešní době, kdy jsou prostory, v nichž se pohybujeme, kompletně a štědře osvětleny elektrickým světlem a „umělecká díla“ jsou uzavírána do vitrín pod LED zářením, si jenom málokdo dovede představit, jak působila v prostředí, pro něž byla vytvořena. Region Svaneti patří ke vzácným místům na světě, kde máte pocit, že se zastavil čas, a kde je stále možné alespoň vytušit, jak mohl posvátný prostor vypadat v dobách minulých.
Lesklé reliéfy na votivních deskách i na velkých předoltářních křížích byly nedílnou součástí života obyčejných lidí a zároveň vizuálními ohnisky v prostoru svatyně. Votivní deska z Nakipari představovala orientační bod v kostele a také místo, kam lidé přicházeli s každodenní modlitbou. Zatímco my jsme dnes téměř nepřetržitě (doma, v práci i na ulici) obklopeni obrazovkami s pohyblivými a zářícími obrazy, pro někdejšího obyvatele Nakipari byla možná jediným okamžikem, kdy mohl spatřit „pohybující se” obraz, chvíle strávená se svíčkou v ruce před votivním obrazem svatého Jiří. Blýskavý povrch vysokého reliéfu se totiž v záři zlatavého plamene vždy efektně roztančil. A v tmavém interiéru kostela, kam přirozené světlo dopadalo pouze jediným úzkým oknem, tak vynikla působivost celého obrazu.
Přežilá hierarchie
Je bezesporu zarážející, že navzdory obrovské kvalitě, významu i jedinečnosti tohoto předmětu mu – stejně jako většině svanetských votivních obrazů – vědecká literatura věnuje jen minimální pozornost. V nakiparském kostele sv. Jiří se nacházejí také fresky z Tevdoreho dílny, jejichž umělecká úroveň je rovněž nepopiratelná. Jak je ale možné, že téměř veškerá pozornost historiků umění se upírá jen k nástěnné malbě, zatímco tepaný obraz zůstává stranou?
Přesvědčení, že malba, socha a architektura představují hlavní umělecká média, a jsou tedy hodnotnější než tepané desky, šperky či jiné zlatnické předměty, se ustálilo v 16. století, panovalo zhruba čtyři sta let a významně ovlivnilo i naše vnímání „uměleckých děl“. V rámci oboru dějin umění se tento narativ začal měnit teprve v posledních desetiletích. Věřím, že i votivní obraz svatého Jiří v Nakipari může přispět k proměně tradičního výkladu dějin umění. Tento vzácný a pro náboženský život nesmírně cenný artefakt totiž svědčí o tom, že zlatnické předměty byly do kategorie „užitého umění“ odsouvány zcela neprávem. Zbývá jen doufat, že se mu a jemu podobným dostane větší pozornosti nejen od profesionálů, ale i od návštěvníků památek, kostelů a muzeí. •
Autorka studuje dějiny umění.