Do hospody nelez
O urputnosti zprivatizovaného rasismu
Sedím v místní hospodě a domlouvám se s Erikem, kdy a kde se potkáme. Neviděli jsme se pár měsíců. Za mnou ale nepřijde, pojedeme o pár kilometrů dál do jiného města. Je Rom a ti do zdejších hospod nepatří. Rozdíl mezi mnou a Erikem jako zákazníky ve zmíněném podniku je právě v barvě kůže, která v tomto případě předznamenává nerovné zacházení a je důvodem, proč je Erikovi odepřeno s námi posedět v hospodě ve městě, ve kterém on celý život žije.
Na penězích nezáleží
Když jsem poprvé přijela do malého města na východě Slovenska, zajímalo mě, jak se místním žije. Mluvila jsem s Romy i Neromy, mladými i starými lidmi. Každodennost jejich životů se velmi lišila. Často skloňované téma pro místní Romy a Romky je nemožnost žít ve městě a jeho veřejném prostoru stejně svobodně, jako žijí Neromové. „Nemáš tady volnost. Ať už máš peníze, nebo ne. Kdybys chtěl jít do restaurace nebo do hospody, nepustí tě. Je tu koupaliště – tam Romy nepouští vůbec. Když chceme něco takového, musíme jet někam pryč,“ vyprávěl Josef.
Témata volnosti a svobody se v rozhovorech neustále vracela. Jít si sednout na pivo, vzít děti na koupaliště, potkat se s přáteli na kafe… Pro mnoho lidí je to naprostá samozřejmost a o svobodě něco takového podniknout ani nepřemýšlí. Možnost vstoupit do prostoru bez obavy, že budu odmítnuta, se najednou stala mým privilegiem, ačkoli jsem ve městě byla cizí.
Navzdory tomu, že mnozí Romové jsou zde srovnatelně finančně zajištění jako Neromové a pracují na stejných pozicích (například jako učitelé v místní škole), je jejich zkušenost odlišná. Lidé, se kterými jsem mluvila, nestojí na okraji společnosti, nejsou bez práce nebo bez vzdělání. Patří ke střední třídě stejně jako jejich neromští sousedé. Mají zaměstnání, vlastní domy, zkušenosti ze zahraničí. Splňují představy o „úspěchu“, který po nich většinová společnost požaduje. Přesto se setkávají s odmítáním. Důvod zde není ekonomický, je rasový. Nejde o to, co lidi dělají, ale jakou mají barvu kůže. A právě ti, kteří by si mohli dovolit v restauraci obědvat každý den, vnímají rasismus o to silněji: „Je špinavý? V pořádku, nepusť ho, ale proč nepustíš mě? Neudělal jsem nic, jsem taky čistý. To je ten rasismus tady. Neuděláme nic,“ vysvětluje Petr.
Jediné, co je předurčuje k nerovnému zacházení, je jejich romství. Ne ale to, jak ho vnímají Romové samotní. Je to romství, které jim přiřkne okolí, romství obtěžkané rasistickými předsudky. Frantz Fanon v knize Černá kůže, bílé masky píše: „Jsem super determinován z vnějšku. Jsem otrokem nikoli ,představy‘, jakou o mně mají ti druzí, nýbrž svého zevnějšku.“ Stejně tak je Romům přidělena podřadná pozice, a to na základě barvy kůže. Bez ohledu na jejich individuální chování, vlastnosti a schopnosti. Všichni zmiňovali, že nezáleží na faktu, jestli má člověk peníze nebo jak vypadá, jak je oblečen. Stejně se nevyhne rasizaci, neboli je redukován pouze na příslušníka rasy. Erik mi tuto situaci vysvětloval obrácením narativu. Nechal mě si představit, že by mě nepustili do hospody kvůli tomu, že jiný gadžo udělal něco nepatřičného, a já bych tak byla posuzovaná pouze na základě toho, že jsem taky gadži. Byla bych zároveň zodpovědná za sebe i za svou rasu.
Neviditelný rasismus
Diskriminace na základě etnické příslušnosti je nelegální. „Je to protizákonný, proto ti řeknou, že nemáš klubovou kartičku nebo že je rezervováno. Promyslí to a není to tak, že by ti veřejně řekl, já tě nepustím, protože jsi Rom. Jasně, že tohle neřekne, veřejně ti to neřekne, ale řekne nějakou záminku, víš? Sofistikovanou, že to promyslí, aby to nebyla trestná činnost,“ vyprávěl mi Marián. To, že majitel tvrdil, že ke vstupu je potřeba prokázat se klubovou kartou, jsem ve vyprávění místních Romů a Romek slýchávala často. Žádná taková ale neexistuje, je to jenom způsob, jak se vyhnout následkům rasistického chování, za které by mohl být majitel žalován. Jeden z místních Romů se kvůli tomu soudil, situace se však bohužel nezměnila a rasová diskriminace probíhá dál.
Místní Romové dobře ví, jak to ve městě funguje. Někteří mají vlastní zkušenost, jiní se to dozvědí od rodičů, sourozenců nebo přátel. Informace se předávají dál. „Do téhle hospody nechoď, tam tě nepustí.“ Nikde není vyvěšená cedule, nikdo veřejně neřekne, že Romové nemají vstup povolen. Přesto všichni vědí, jaká jsou pravidla. Právě tato nenápadnost je klíčová. Diskriminace nezmizela, jen se neprojevuje otevřeným zákazem, ale systémem výmluv. V praxi tato odůvodnění fungují jako diskriminační nástroj, který udržuje etnické hierarchie. Romové jsou, ač ne vyřčeně, podřazeni a jejich fungování v rámci města je podmíněno „svolením“ ze strany Neromů.
Tato zkušenost navíc nevzniká ve vzduchoprázdnu. Nelze ji oddělit od proměn společnosti posledních desetiletí. Rasové nerovnosti tu byly dávno předtím, ale od počátku devadesátých let získaly nové podoby. S nástupem kapitalismu se stále více zdůrazňuje osobní odpovědnost, individuální úspěch a rovnost příležitostí. Neoliberalismus rasismus transformuje: rasismus je nyní zprivatizován – přesouvá se do soukromé sféry, diskriminace na základě barvy pleti se neodůvodňuje systémovými nerovnostmi, ale jako soukromá záležitost lidí. Vina se přenáší na jednotlivce a rasismus se stává méně viditelným.
Strukturální podmínky jsou nečitelné, a právě proto bývá tak obtížné rasismus rozpoznat a jednoduše se mu bránit. Není snadné pojmenovat něco, co se neustále tváří jako pouhá náhoda nebo osobní preference, přestože důsledky dopadají opakovaně na stejné lidi.
Kdo sem patří?
Veřejný prostor není jen soubor ulic, budov a podniků. Je to místo, kde společnost rozhoduje o tom, kdo do ní patří. Možnost sednout si do restaurace, jít na koupaliště nebo trávit čas ve městě podle vlastního uvážení může působit banálně. Ve skutečnosti ale vypovídá o něčem mnohem hlubším. O právu cítit se doma. O právu využívat město, ve kterém člověk žije, stejně jako ostatní. O právu nebýt redukován na rasovou kategorii.
Lidé, se kterými jsem mluvila, se v tomto městě narodili. Vyrostli zde. Mají zde rodiny, přátele i vzpomínky. Přesto jsou znovu a znovu konfrontováni s tím, že jejich přítomnost není považována za samozřejmou. Nejsou vylučováni fyzickou zdí. Neexistuje žádný zákon, který by jim zakazoval vstup do místních hospod. Přesto dobře vědí, kde jsou hranice. A právě proto nejde jen o jednotlivé projevy předsudků. Jde o systém, který některým lidem umožňuje pohybovat se svobodně a jiné neustále upozorňuje na to, že jejich přítomnost je něčím podmíněná. Rasismus omezuje svobodu lidí pohybovat se ve vlastním městě. Vytváří hranice, které nejsou vidět, ale přesto formují každodenní život.
Čím déle jsem poslouchala vyprávění lidí kolem sebe, tím méně jsem měla pocit, že slyším příběhy o jednotlivých incidentech. Jejich zkušenosti se opakovaly napříč generacemi a sdíleli je nezávisle na sobě. Právě zde začíná systémový rasismus. Ve chvíli, kdy se nerovnost stane běžnou součástí každodennosti. Když se člověk naučí předem odhadovat, kde bude vítán a kde ne. Když rodiče dětem vysvětlují, kterým místům je lepší se vyhnout. Když se omezení stane natolik normálním, že ho okolí přestane vnímat. Takový rasismus nepotřebuje otevřené zákazy. Funguje právě proto, že je nenápadný. Nejde jen o výjimečné excesy. Rasismus se stává součástí běžného fungování společnosti. Součástí pravidel, která nikdo nesepsal, ale která všichni znají. •
Autorka je romistka.