Kdo jsme my? A co je Evropa?
Fascinuje mě období po polovině 19. století, kdy se během asi osmdesáti let na světové scéně prosadila řada německy píšících spisovatelů z Čech. Adalbert Stifter, Franz Werfel nebo Franz Kafka se zapsali do dějin literatury zásadním způsobem. Z jejich textů je cítit, nehledě na jazyk, něco velmi českého.
Stifterovy popisy Šumavy znějí, jako by bývaly klidně mohly inspirovat J. K. Tyla, když veršoval „Kde domov můj“ (jen časově to nesedí). Werfelova Barbora, v níž hrdinova chůva byla Češka, vychází z podobně popsané touhy po mateřské něze jako Babička Boženy Němcové. O tom, jak přesně Kafka vystihuje existenciální tíseň, již zažívali naši předkové (a my nyní také) vzhledem k efektivní byrokratické buzeraci, asi mluvit netřeba. Podle všeho se tito autoři jako etničtí Češi necítili. A přece je v jejich textech zakořeněno něco jedinečného, specifického a kouzelného, co patří k českým zemím.
Příběhy Stiftera, Werfela, Kafky, ale také dalších, jako byli třeba Pražák Rainer Maria Rilke či v Košicích narozený Sándor Márai, jsou však také příběhy naprosto přirozeného kosmopolitního života. Márai ve své „maloměšťákově“ Zpovědi vypráví, jak se od Budapešti přes Prahu až po Berlín cítí všude jako doma. To by se dalo vysvětlit velkou německou kulturou. Jenomže Márai, Rilke, stejně jako čeští avantgardní malíři té doby putující od Říma po Paříž ukazují, do jaké míry byli naprosto přirozenou součástí Evropy. Nešlo totiž o žádné hloupé Honzy, nýbrž o osobnosti, které náš kontinent spoluvytvářely.
Vyvraždění našich židovských spoluobčanů, vyhnání těch německých a vlny emigrace elit v letech 1948 a 1968 nás o tuto „kosmopolitní přirozenost“ ochudily. Následné generace byly navíc vychovávány ve strachu z „těch ostatních“ a tento strach je dnes dál rozdmýcháván. Ani tragické stránky naší historie však nezměnily to hlavní: my jsme Evropa, tedy neskutečné místo kulturních setkání, a je jen na nás, zda bude taková, aby u nás mohli vyrůstat Stifterové, Werfelové či Kafkové. •