Z koho tyla umělecká díla
Co chybí ve výkladech o památkách a artefaktech
Představte si, že navštívíte průměrný moravský zámek, a namísto bohatě zařízených interiérů znázorňujících život šlechty na vás bude čekat audiovizuální expozice o poddaných a zaměstnancích, které tamní aristokraté mnohdy sdírali z kůže, aby si zámek a svůj životní styl mohli dovolit. A to včetně jmen a osobních příběhů. Říkáte si, že je to bláznovství, popřípadě potrhlý pokus o návrat k marxistické historiografii?
Něco takového však zažijete v sídle londýnských biskupů Fulham Palace na okraji britské metropole, kde se dozvíte mnohem více o biskupských plantážích v Karibiku a otrocích afrického původu, kteří na nich nedobrovolně pracovali, než o představitelích anglikánské církve. Nejinak je tomu v USA, třeba v sídle prezidenta George Washingtona na Mount Vernon ve státě Virginia. Mnohé z těchto rezidencí navíc přibližují životní osudy zaměstnanců – služebnictva, bez nichž by se bezpochyby tyto obří nemovitosti, a ještě více jejich majitelé prostě neobešli.
Teď se mnohému čtenáři možná ulevilo – uf! Vždyť my přece žádné kolonie ani otroky neměli a hotovo, ne? To zatím ponechme stranou. Považujeme totiž za nutné položit otázku také jinak: pokud nejen v Británii začínají pracovat s tím, že bohatství majitelů plantáží využívajících otroky, které se odrazilo i v umění a architektuře, vzešlo právě z ukradené práce a schopností (ano, takto to otevřeně nazývají), neměli bychom i my oprášit myšlenku, že právě nedobrovolná a nesvobodná robota nevolníků z velké části umožnila vznik zámeckých sídel a jejich vybavení? Zámky si přitom dnes přivlastňujeme jako de facto zlidovělé národní bohatství. Díváme se na ně jako na něco, co je přeci přirozeně „naše“, spíše optikou filmových pohádek než skutečné historie. Tolik oblíbená a zromantizovaná „černá kuchyň“ plná pečících forem po babičce a plastových kuřat však opravdu nenahradí kvalitní expozici o životě služebnictva. Podobné to bylo s průmyslovou revolucí – nastartovala ji práce a dovednosti mizerně placených dělníků, žijících v hrozných sociálních a hygienických podmínkách. A i ta byla ukradena různými „uhlobarony“, ať už šlechtického nebo prostého původu, kteří ji využili spíše pro vlastní obohacení než pro veřejné blaho.
„Černá kuchyň s plastovými kuřaty nenahradí kvalitní expozici o životě služebnictva.“
Ptáme se tedy: není na čase sestoupit z paláců a zámků do podzámčí a na vesnici a z vil do dělnických kolonií a ubytoven? A to nejen z hlediska školní výuky či prezentace dějin a památek státními institucemi, ale především z hlediska zkoumání vizuální kultury těchto vrstev, respektive toho, jak je do svého vizuálního světa zapojovali jejich vykořisťovatelé v rámci „vysokého“ umění a jaká byla případně jejich role při vzniku památek a výtvarných děl, které dnes obdivujeme.
Když vezmeme v potaz, jaké pozdvižení vyvolalo na konci loňského roku vyjádření ředitelky Národní galerie v Praze Alicje Knast v anketě Lidových novin, že by se i ve střední Evropě mělo diskutovat o koloniální minulosti (na níž jsme přeci nijak neparticipovali), nabízí se otázka, zda bychom byli vůbec něčeho takového, co se děje v zahraničních institucích, schopni. A přitom zdaleka nejde o přímé zapojení do koloniálních systémů, ale spíše o využívání jejich „plodů“. Od hmotné stránky zahrnující luxusní a exotické materiály (s výraznou ekologickou stopou, jako má například slonovina) až po samotnou zneužitou lidskou práci, a to nejen zahraniční, ale právě i domácí. Dle našeho názoru není ani tak nutné „si neustále sypat popel na hlavu“, jak prohlášení Alicje Knast komentovali mnozí její kritikové. Daleko vhodnější by bylo si konečně uvědomit aktivní zapojení naší země do globálního světa, které s sebou často nese i nepříliš „pěkné“ stránky, a především se i v rámci výkladu o umění a památkách snažit o zprostředkování skutečně komplexních příběhů, jež se právě těmto aspektům nevyhýbají.
Základem by mohla být diskuse o charakteru institucí (například galerií nebo výtvarných škol), které mají potenciál skrze svůj přístup k umění a k umělecké produkci potvrzovat či vyvracet zažitá vyprávění o minulosti. Zajímavým příkladem takovéto institucionální sebereflexe je výstava, která proběhla v prvním čtvrtletí letošního roku (3. 2. – 28. 4. 2024) v londýnské Royal Academy a jejíž název zněl výstižně Entangled Pasts, 1768–now. Art, Colonialism and Change (Propletené minulosti, 1768–nyní. Umění, kolonialismus a změna). Výstava dané problémy poprvé reflektuje ve vztahu k jedné z nejvýznamnějších britských institucí na poli uměleckého vzdělávání. Logicky se v ní odrážejí i diskuse nejen o přímé koloniální minulosti, ale také o řadě dalších témat, jako je pozice žen nebo vztah k životnímu prostředí. Vzhledem k tomu, že „nás“ se podle mnohých politiků i veřejně činných osobností žádný z těchto problémů netýká, jevila by se inspirace londýnskou výstavou jako zbytečná. Jenže co když to tak jasné a jednoduché není? •
Autoři jsou historikové umění.