Skrze zranitelnost se můžu přiblížit k druhým

15.07.2026 |Kristina Láníková |vizuál

Umělecká dokumentace, kterou vytvářím pomocí kreseb, fotografií a objektů, zachycuje tělesnou zkušenost spojenou s „léčením“. K tělu přistupuju jako k „archivu“, jakkoli je provizorní a neucelený, a ten využívám coby součást asambláže.

Když jsem se před několika lety rozhodla žít bez medikace, zprvu jsem stěží zpracovávala nové vjemy a pocity. Změnil se především způsob, jakým jsem vnímala mezilidské vztahy i sebe samu v nich. Léky působily sedativně a omezovaly mé sociální kontakty – život s nimi jako by se odehrával na zmenšeném půdorysu, byl izolovaný a utlumený.

Byla má léčba, jako proces údajně vedoucí k nápravě, v mém zájmu? A komu vlastně měla prospět? K čemu jsem měla být napravena? Jsem prý „nemocná“, ale nepřipadám si tak. Naopak, zbavuju se slabosti tím, že zobrazuju zranitelnost. Ta ovšem nesouvisí jen se zdravím, ale také s vyčerpáním ze sociálních a ekonomických podmínek života v pozdním kapitalismu, v nichž obstojí jen určití jedinci a určitá těla. Léčení je způsob kontroly.

Když jsem zjistila, kolik stojí medikace psychofarmaky, uvědomila jsem si, že celoživotní psychiatrická péče nezřídka převýší cenu bytu. Přitom kolik lidí užívá psychofarmaka kvůli tomu, že jim chybí zázemí nebo že se potýkají se stresem spojeným s obtížnou finanční či materiální situací? Proč jsme nejvíce „nemocní“ právě v bezvýchodných situacích spojovaných se soukromou sférou? Omezení vnímám jako společnou skutečnost – skrze zranitelnost se můžu přiblížit druhým. •