Siluety, zvony a čas
Poutníci v krajině a mimo ni
Mnoho poutníků cestujících během jubilejního Svatého roku do Říma a Vatikánu se dnes do cíle své pouti přepravuje letadlem, vlakem, autobusem nebo autem. Jejich poutnická zkušenost je tak často limitovaná na interiér dopravního prostředku a nejvíce potu propotí snad při dlouhém čekání na slunci ve frontě před vstupem do baziliky sv. Petra.
Takovýto druh poutnictví samozřejmě není ničím novým. Již v 19. století byly populární poutnické cesty vlakem k důležitým poutním místům, jako jsou například Lurdy, kde se v roce 1858 údajně zjevila Panna Marie jisté Bernadettě Soubirous. S rychlým vývojem dopravních prostředků se z pouti, která dříve představovala často i několikaměsíční fyzicky náročnou cestu, stala záležitost několika málo hodin – víceméně komfortního cestování městem.
V předmoderním světě však poutníci cestující od jednoho posvátného místa k druhému byli po většinu času obklopeni krajinou, ať již kultivovanou, nebo naopak zcela divokou. Jejich zkušenost byla zkušeností fyzickou a zároveň dlouhodobou. A s časem samozřejmě rostlo i očekávání cíle jejich cesty. Dlouhá chůze jednoduše změnila vnímání svatého místa, jehož dosažení bylo o to intenzivnější, o co více se na ně poutník těšil.
OBRYS KOSTELA
V předmoderní krajině byly pro poutníky zásadní siluety kostelů či zvuk zvonu, který se z nich šířil. Po celodenním pochodu v nich tyto úkazy mohly zajisté vyvolat nadšení, očekávání a úlevu, zejména za nepříznivých klimatických podmínek. Takováto první setkání se sakrální architekturou v dáli totiž předznamenávala skutečnost, že se poutníci blíží nejen k posvátnému místu, ale i civilizaci. Mimo setkání se zdrojem posvátna – takovýmto zdrojem byly nejčastěji relikvie světců – je mohl čekat odpočinek, jídlo, pití, přístřešek a jakákoli jiná pomoc.
Právě kvůli viditelnosti byly sakrální stavby často harmonicky zasazeny do krajiny a snažily se vévodit svému okolí. Jejich siluety přitahovaly poutníky a další pocestné mnohdy už z velké dálky. Rudolf Arnheim v roce 1977 napsal, že architektura „dynamicky vytlačuje prostor, jako objekt vytlačuje vodu z Archimédovy nádoby [a] paprskovitě se rozbíhá ze svého středu“. Sakrální architektura objevující se na obzoru se dynamicky rozpínala do svého okolí a v představách předmoderních poutníků šířila ochrannou moc zpřítomňující věci nebeské. Siluety kostelů tyčící se v dáli jinými slovy dávaly poutníkům najevo, že vcházejí do krajiny, která je posvěcená.
HLAS ZVONU
Síla vyzařující ze vzdálené sakrální architektury se v rámci středověkého smýšlení šířila také pomocí zvuku zvonů, který byl jejím důležitým nositelem. Dosahoval totiž i do míst, ze kterých siluety staveb nemusely být vidět, a často (zejména v případech kostelů v údolí) tak poutníkům dával na vědomí, že se přibližují posvátnu, mnohem dříve, než je na to mohl upozornit jejich zrak. V mnohem tišší, předmoderní společnosti musel být hlas zvonu v krajině jedním z nejsilnějších prvků, a v lidech tak vyvolával silný dojem.
Do představ středověkého člověka o zvuku zvonů v krajině nám dovoluje nahlédnout kázání Gerarda I. z Cambrai na koncilu v Arrasu v roce 1025. Z dochovaného textu se dozvídáme, že síla ukrytá ve zvuku zvonů mohla odvracet jak vojenské, tak nehmotné hrozby šířící se předmoderní krajinou. Jinými slovy, znějící zvony v sobě nesly andělské síly, které chránily poutníky před duchovním i fyzickým nebezpečím číhajícím na cestě.
Na ochrannou funkci zvonů často odkazovaly i nápisy, které se na nich objevovaly: „trýzním démony“, „zkrotím blesky“, nebo dokonce „můj hlas je postrachem démonů“. Mimo tyto nápisy zvony mohly nést také jednoduché modlitby, nejčastěji adresované Panně Marii nebo patronovi kostela. Zvuky zvonů tak byly (nejen) v lidovém smýšlení spojovány s konkrétními postavami světců a jejich hlasy.
Minimálně od 14. století se pak při odlévání zvonů využívaly poutnické odznaky. V době předmoderní lidé s největší pravděpodobností věřili, že tato praxe chránila zvony samotné, a navíc posilovala moc jejich zvuku. Můžeme se také domnívat, že drobné poutnické předměty vtisknuté do odlitého materiálu měly nasměrovat sílu a hlas zvonu právě k poutníkům, kteří se blížili k posvátnému místu a mohli potřebovat ochránit před nebezpečím.
PROSTOR, ČAS A POHŘEB
Pokud bychom chtěli porovnat postmoderní poutnickou zkušenost s tou předmoderní, klíčovou roli by v tomto srovnání sehrály dimenze prostoru a času. Z poutnictví se dnes stalo odvětví cestovního ruchu, kde převažují principy rychlého přesunu jedinců a snahy o co největší zisk. Na dlouhé pochody dnes nemají lidé čas a snad ani chuť. Dovedete si snad představit, že by se s rakví nedávno zesnulého papeže Františka šlo procesí z baziliky sv. Petra do kostela Panny Marie Sněžné, ve které je pohřbený? Rakev na korbě rychle projíždějícího RAM pick-upu na poslední „pouti“ hlavy katolické církve, při níž se vlastně nikdo nehýbá a žádné zvony nezvoní, snad může posloužit jako výmluvný obrázek těchto proměn. •
Autor je historik umění.