Proklatě slabé místo
Příběh byzantského superhrdiny Digenise
Příběhy o superhrdinech si lidé vyprávějí odpradávna. Na počátku jejich rodokmenu v evropské kultuře stojí Héraklés a Achilleus, na opačném konci třeba Spiderman či Iron Man. Všichni mají společnou jistou rozpolcenost, dvojakost: ukrývají tajemství, slabé místo, anebo žijí dvojí život.
Svého superhrdinu měla i Byzantská říše, středověká pokračovatelka antického Řecka. Dvojakost se zračí i v jeho jméně: Digenis Akritis (tedy Dvojrodý Hraničář, strážce pohraničí, křestním jménem Basileios, ale tak se mu říkalo málokdy). Ač byla hrdinská báseň o Digenisovi přeložena do češtiny už dvakrát, asi o něm slyšel málokterý ze čtenářů. Ve střední a západní Evropě se neproslavil tak jako Beowulf nebo Siegfried, ale v Řecku jeho jméno dodnes vyvolává nostalgii po slavných dávných časech.
Historický předobraz mytického Digenise mohl žít někdy v 9. nebo 10. století v maloasijské Kappadokii, kde Byzantská říše hraničila s tehdejšími arabskými emiráty. O synu arabského emíra a dcerky z lepší byzantské rodiny vypráví báseň sepsaná s největší pravděpodobností ve 12. století. Ambivalentní hrdina byzantského „Divokého východu“ tak jako Old Shatterhand porážel protivníky holýma rukama, jako Héraklés zaškrtil lva, jako Achilleus sám rozmetal tisícihlavou armádu, jako svatý Jiří zabil draka.
„Tu vetřelce jsem dostihl a on se změnil v přízrak velikánský a příšerný a děsný lidským očím, maje tři hlavy obrovské a prskající oheň. Vtom z každé hlavy vyšlehl nesmírně žhnoucí plamen a drak se pohnul s takovým třeskotem hromobití, až zdálo se, že rozetne jak zem, tak všechny stromy. I nadmuv svoji strašnou hruď a shromáždiv tři hlavy, k hrotnému konci ocasu neustále se úže, a vyklenuv a napruživ, pak natáhna své tělo, vymrštil sebe k útoku a z výš se na mě řítil.“
A jako třeba postmoderní Hulk také vyhledával samotu a marně bojoval s vlastní nesoudržnou osobností. Mytický prostor básně vyplňují vysoké hory s neproniknutelnými lesy, jež sousedí s rozlehlými pouštěmi ukrývajícími občas malou oázu. Kromě Byzantinců a Arabů je tento svět zabydlen také šelmami, zbojníky, Amazonkami i nadpřirozenými příšerami. Digenis ve jménu veliké lásky ke své vyvolené poráží všechny protivníky, kteří se mu postaví do cesty, s vlastním chtíčem si však neporadí. V básni má dvakrát mimomanželský sex, jeden konsensuální, druhý nelze označit jinak než znásilnění, což hrdina sám přiznává.
Znásilněnou dívku pak zachrání od smrti v poušti a pomůže jí vrátit se k počestnému životu. Svou druhou milenku, náčelnici Amazonek, jež se mu oddala dobrovolně, však zabije, a pak před vlastními výčitkami svědomí utíká do divočiny.
„Však já jsem slova dívčina nepustil ze své mysli, a ve svém nitru vykypěv a rozbouřiv se zcela, hned nasedl jsem na koně, řka, že prý jedu na lov, dohonil rychle Maximú, bez milosti ji zabil a potrestal tu smilnici neblahým usmrcením. Pak vrátil jsem se ke skrýši, kde čekala mě dívka, a celý den jsme zůstali spolu až do večera a vrátili se ráno až zpět do našeho stanu, na naši louku nádhernou a plnou potěšení. Pak přemýšleli jsme pár dní a krásně rozjímali, než rozhodl jsem postavit nám u Eufratu sídlo a vztyčit zcela nádherný a výjimečný palác.“
TŘI REMAKY
Veršované vyprávění o Digenisovi podává strhující příběh o nadlidské síle a lidském selhání, o lásce a nevěře, o samotě a morálním rozpolcení. Je založeno na dávno zapomenutých ústně tradovaných hrdinských písních, ale našly v něm uplatnění také motivy z příběhů o světcích a poustevnících nebo z milostných dobrodružných románů. V textu narazíme na mnoho rysů známých i z moderní doby. Do dneška se dochovaly tři verze básně. Liší se v detailech, v prezentaci a interpretaci týchž událostí a připomínají tak moderní remaky slavných příběhů. V jedné variantě se Digenis dopustí zmíněné vraždy Amazonky. V další zhrzenou milenku lhostejně opustí a ve třetí se jí navíc se svou zákonitou chotí vysmívá. V jedné verzi narážíme i na případ cenzury: ruka zbožného mnicha, v jehož klášteře byl rukopis eposu uchováván, vytrhla list, na němž byla popsána milostná scéna mezi hrdinou a Amazonkou.
Podobně jako sofistikovaná díla postmoderní literatury můžeme báseň o Digenisovi číst pokaždé jinak: jako napínavý příběh z divočiny, jako iniciační román o zrodu a životní pouti hrdiny nebo jako moralizující vyprávění o lidské slabosti.
První překlad básně do češtiny už roku 1938 pořídil a vydal klasický filolog a propagátor byzantské literatury Karel Müller. Je známo, že překlady stárnou daleko rychleji než originály, navíc ten Müllerův, dnes i těžko dostupný, vycházel z kombinace dvou novějších rukopisů, zatímco moderní bádání upřednostňuje starší verze. Proto jsme se před pár lety rozhodli tuto zásadní památku byzantské literatury přeložit znovu, a to z textu nejstaršího dochovaného rukopisu. Podobně jako Müller jsme zachovali veršový rozměr básně – nerýmovaný patnáctislabičný jamb s pomlkou po osmé slabice. Jambický verš není češtině cizí (je i veršem Máchova Máje) a vysoký počet patnácti slabik umožňuje pohrát si s výběrem i pořadím slov tak, aby výsledný text plynul poměrně přirozeně. Pokusili jsme se také napodobit zvláštní směs zastaralých a modernějších jazykových rysů, která je pro jazyk naší verze typická. A protože námi přeložená verze je ta, z níž byl kdysi vytržen list s milostnou scénou, překladatel a básník Ondřej Cikán české čtenáře odškodnil vlastní vsuvkou. •
Autorka je literární historička.