Hledání naděje v regionech
Rozhovor s analytičkou školství Ninou Fabšíkovou
Obecně se ví, že všechny děti v naší republice nemají ve vzdělávání stejnou startovní čáru, víme ale, jak obrovské rozdíly mezi některými regiony jsou? A jak se místní lidé s nerovnostmi v šancích na školní a životní úspěch dětí snaží bojovat?
MJ: Nino, jste datová analytička s ohromným teoretickým zázemím a teď s kolegyněmi a kolegy zkoumáte vztah tuzemského školství a sociální situace v českých regionech. Co jste zjistili?
NF: Vidíme přímou souvislost mezi výstupy vzdělávacího systému a socioekonomickou situací v jednotlivých regionech. Zabýváme se hlavně destabilizující chudobou, to je třeba vysoká míra exekucí, nevyhovující bydlení, nebo přímo bytová nouze, a sledujeme, jaký má vliv na neúspěšnost ve vzdělání.
MJ: Co rozumíte školní neúspěšností?
NF: To může znamenat několik věcí. Vyjadřuje například, jak často žáci opakují ročník nebo nedokončí základní či střední školu. Ukazuje se, že destabilizující chudoba a nedokončování škol spolu souvisejí velmi úzce, a to na individuální i regionální úrovni. V Česku jsou regiony, kde je vysoká míra chudoby a zároveň vysoká míra vzdělávací neúspěšnosti.
MJ: Považujeme se za demokratickou a prosperující zemi. Jak si máme představit tu chudobu, která může ovlivňovat školní úspěšnost dětí?
NF: Destabilizující chudoba má různé projevy. Jedním z nich je například vysoká míra exekucí, to je v Česku závažný problém. V některých regionech žije v exekuci až třetina obyvatelstva. To souvisí s nízkými příjmy, rodiny nemají peníze na běžné výdaje, děti nemají kvalitní stravu, pomůcky, nemůžou jet na výlet a podobně. Dalším důležitým aspektem je krize bydlení, kterou v posledních letech sledujeme i v Česku. Mnoho rodin žije v nestabilním nebo neadekvátním bydlení, což vytváří stres pro rodiče i děti. A když je někdo ve stresu, a k tomu ještě třeba hladový, tak se mu ve škole fakt špatně soustředí a učí. Vlastně to skoro nejde.
MJ: A vy ve výzkumné organizaci PAQ Research navrhujete i řešení?
NF: Snažíme se, i když většinou je potřeba změnit několik věcí zároveň. Na jedné straně je sociální situace, je třeba zajistit důstojné příjmy a stabilní bydlení. Tam navrhujeme například změny v systému daní nebo dávek tak, aby zbytečně nevysávaly chudé regiony a efektivně podporovaly nízkopříjmové rodiny. Na druhé straně je dění přímo ve školách. Klíčovou roli tam hrají lidé, pedagogové a pracovníci, kteří chod školy zajišťují. Potřebujeme kvalitní pedagogy, kteří umějí pracovat s dětmi z méně podnětného prostředí nebo s různými specifickými vzdělávacími potřebami, zkrátka s dětmi, pro které je vzdělávání náročnější. Potřebujeme psychology, speciální pedagogy. Více škol v Česku má výborné zkušenosti se sociálními pedagogy, ti fungují jako skvělá spojka mezi školou a rodinou. Když třeba žák nebo žákyně nedorazí do školy, sociální pedagog zjišťuje přímo v rodině, co se děje, a s rodinou hledá možnosti nápravy.
MJ: Takže nacházíte i dobré příklady, na kterých se dá stavět.
NF: Ano, jsou místa a regiony, kde se daří sociální problémy překonávat. Patří mezi ně i místa v regionech, které mají strukturální problémy, třeba v Ústeckém kraji je to Litvínov nebo Kadaň. Potýkají se s vysokou mírou destabilizující chudoby, a přesto neúspěšnost žactva není tak vysoká, jak bychom vzhledem k míře sociálních problémů čekali. Snažíme se zjistit, co tato města dělají dobře, že dokážou alespoň částečně kompenzovat efekt špatných startovních podmínek, a sestavujeme katalog dobré praxe. Jak už jsem zmiňovala, důležitou roli hraje personál škol. Další klíčová věc je předškolní vzdělávání dětí. Ze zahraničních výzkumů víme, že mimořádně důležité jsou první roky života, kdy se dítě nejvíc rozvíjí. Jakákoli investice pro děti v tomto věku má nejvyšší návratnost. Tam můžete podchytit a nejlíp kompenzovat nepříliš podnětné domácí prostředí. Jenomže v Česku mnoho dětí do mateřské školy nechodí, jsme pod průměrem zemí OECD a pod cíli Evropské unie. Máme třeba velmi málo dětí do tří let, které chodí do školky.
MJ: Děti nechodí do školky? Poslední ročník předškolního vzdělávání je povinný...
NF: Česko má ve srovnání s jinými zeměmi málo dětí v těch nepovinných ročnících. Že jsou nepovinné, ale neznamená, že nejsou důležité. A výzkumy jiných organizací ukazují, že ani pětiletých dětí v povinném ročníku nechodí do školky sto procent.
MJ: Čím dřív dítě začne chodit do školky, tím má větší pravděpodobnost úspěchu?
NF: Tak bych to neřekla. U velmi malých dětí nemusí být vhodné, aby trávily několik hodin denně v zařízení, s nímž nemají zkušenosti. Takzvaná early care, raná nebo včasná péče, nemusí být institucionalizovaná. Jsou i jiné způsoby. Třeba Omamy, úspěšný slovenský projekt organizace Cesta ven (funguje už i v Česku), pracuje často s romskými komunitami a s omamami, ženami, které mají v komunitě respekt a pomáhají ostatním mámám. Radí jim, jak rozvíjet své dítě doma, jak si s ním hrát, aby prosperovalo a bylo připravené na školku a školu.
MJ: S jakou další dobrou praxí se setkáváte?
NF: Důležitá je spolupráce škol, rodin, sociálních služeb a státních orgánů, například Orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Když spolu rodina, sociální služby a škola komunikují, dokážou dříve zachytit a lépe řešit začínající vzdělávací problémy, například když žák začne vynechávat vyučování nebo má problémy doma. Důležité je také snižování finančních bariér žáků, kteří nemají dost jídla, chybí jim pomůcky nebo si nemůžou dovolit jet se spolužáky na exkurzi.
MJ: Takže pomůže, když děti dostanou ve škole oběd zadarmo.
NF: Ano. Skvělé zkušenosti jsou i se snídaňovými kluby. Ráno pro děti začne společnou snídaní. Stravování mimo jiné prokazatelně snižuje absence. Je trochu jedno, co se ve škole děje, když tam děti nejsou nebo jsou hladové. V první řadě potřebujeme děti do školy dostat, potom s nimi můžeme pracovat.
MJ: Přišli jste na nějaké pozitivní dlouhodobé trendy v jednotlivých regionech?
NF: Daniel Prokop ve své disertační práci zkoumal, jak se měnila souvislost mezi sociálními problémy a vzdělávacími výsledky v posledních dvaceti letech. A zjistil, že se to moc nehýbe. V porovnání s jinými zeměmi je ta souvislost v Česku pořád hodně vysoká. Mám pocit, že vidíme alespoň změny v podobě jednotlivých úspěšných projektů, které se postupně šíří, a že si veřejnost a politici víc uvědomují situaci. Problém je, že české školství nikdo neřídí, zodpovědnost je na zřizovatelích – obcích. To znamená, že jedna obec může být skvělým příkladem dobré praxe, ale nic nezaručuje její rozšíření do sousedních obcí nebo celého regionu.
MJ: Jakou roli v situaci školství hrají politici a veřejné osobnosti?
NF: Chceme-li podpořit žáky a žačky, o kterých jsme mluvili, vyžaduje to značné investice, a to bez politiků nejde. Podle našich výzkumů se ty investice opravdu vrátí, benefit je pro společnost ohromný, jenomže až v dlouhodobém horizontu. Když žák dokončí školu, kterou by bez fungování systému nedokončil, bude mít vyšší příjmy nebo lepší zdravotní stav… Benefity ale nepřijdou v tom roce, kdy se do školství investuje.
MJ: Ano, vybřednutí z chudoby může trvat několik generací. Co na to vzdělávací systém?
NF: Ministerstvo školství má Strategii 2030+, dokument, který nastavuje priority na dekádu a chce zajistit návaznost rozhodnutí, i když se politická reprezentace každé čtyři roky mění. Jednou ze dvou hlavních strategických priorit je snižování nerovností. Stát si tedy dal závazek. Jak to probíhá v praxi, je jiná věc.
MJ: Ve veřejné debatě se mluví hlavně o financování školství. Má si veřejnost klást nějaké další otázky?
NF: Financování je extrémně důležité už jen proto, aby se našly prostředky pro všechno, o čem jsme mluvily. Ale je tu ještě téma decentralizace českého školství. V Česku zřizují základní i mateřské školy obce a těch je strašně moc, několik tisíc. Většina obcí zřizuje jednu základní školu – řídit takový systém je strašně náročné. A obce, zejména ty malé, často nemají odborné kapacity na školství. I to brání šíření zmíněné dobré praxe.
MJ: Je šance na změnu?
NF: Inspiraci můžeme čerpat ze zemí, kde se podařilo správu škol profesionalizovat. Lze mít profesionálního zřizovatele, jenž funguje na větším území než na úrovni jednotlivých obcí. Reformy jsou náročné, ale ne nemožné. Jako vhodná možnost v Česku se jeví podpora společenství obcí. Obce by společně zřizovaly školy a navýšily tak kapacity na jejich správu.
MJ: Které nerovnosti ve školství vás osobně hodně trápí?
NF: Pro mě je palčivé téma segregace romských žáků. V Česku je stále více než sto segregovaných škol. To znamená, že mají více než třetinu romských žáků, což je mnohem větší podíl než Romů v běžné populaci. Těmto žákům bývá často diagnostikováno lehké mozkové postižení a jsou přesouváni do speciálních škol nebo tříd. Část dětí tak vydělujeme do separátního proudu, kde mnohdy dostanou vzdělání na jiné úrovni než většinové obyvatelstvo a než odpovídá jejich schopnostem.
MJ: Segregace se někdy bohužel děje i ze strany romských rodičů, kteří dávají děti do některých škol, jelikož vědí, že jim tam bude dobře, protože jejich přátelé nebo někdo z komunity tam taky má děti. Setkáváte se s touto „segregací zdola“?
NF: K segregaci dochází z různých důvodů, i z těch, o nichž mluvíte. S vydělováním často sami romští rodiče souhlasí a věří, že pro své děti dělají to nejlepší. Jsou však také romští rodiče, kteří na segregaci upozorňují a snaží se s ní bojovat. Je to komplexní problém. Ale existují i úspěšné příklady, například Krnov, kde segregovanou romskou školu zrušili a žáky rovnoměrně rozdělili do ostatních škol. Vyžaduje to spolupráci mnoha aktérů a rodičů. A v Krnově už vidí, že to mělo smysl, že to všem prospívá. Znamená to však, že všechny školy musejí být připravené a mít dostatek personálu, psychology, asistenty pedagoga a další.
MJ: Upozorňovali jste také na odklady školní docházky, i když teď, s nedávnou novelou školského zákona, se situace asi změní. V čem byl problém? Rodiče jistě o odklad žádají s nejlepšími úmysly…
NF: Ano, v mnoha případech jsou odklady opodstatněné. Ale v zahraničí dostává odklad pět až šest procent dětí, u nás je to přes dvacet procent. Vede to taky k nedostatku míst ve školkách, kde děti zůstávají, což má i ekonomické dopady, jelikož Česko má například velmi nízkou míru zapojení žen s malými dětmi na trhu práce. Podle našich analýz snížení odkladů může teoreticky přinést úspory několik miliard ročně. Odklady se hodně liší i v sousedících regionech s podobnými podmínkami, pedagogicko-psychologické poradny mají nejednotná kritéria. Nynější novela zákona udělování odkladů až na výjimky výrazně omezuje. V místech, kde vysoké počty dětí na školu opravdu připravené nejsou, bychom se měli ptát, jaká opatření přijmout, aby šestileté děti byly připravené lépe. Potřebujeme podpořit předškolní vzdělávání, protože jeden rok je u mnoha dětí opravdu málo, a soustředit se na přechod mezi školkou a školou.
MJ: Jak by podle vás v ideálním světě vypadalo školství?
NF: Každý člověk by měl mít šanci získat kvalitní vzdělání bez ohledu na to, do jaké rodiny a v jakém regionu se narodí. Víte, nikdo vám neřekne, že vzdělání není důležité, zvlášť ne politici. Zdá se mi, že to, co jsme do něj ochotní jako společnost investovat, ať už co do financí, času, či úsilí, neodpovídá významu, který školství ve veřejném prostoru přisuzujeme. Přála bych si, aby se to vyrovnalo. •
Nina Fabšíková studovala filozofii, politologii a ekonomii na University College v Londýně. Pracuje ve výzkumné neziskové organizaci PAQ Research, kde mj. tvoří datové podklady pro výzkumy o nerovnostech ve vzdělání. Podílela se na návrhu změny financování škol, jež by reflektovalo jejich míru znevýhodnění.