Mezi slávou a smrtí
Aribert z Intimiana, arcibiskup milánský
V monumentální kronice saské dynastie popisující události, které zasáhly Svatou říši římskou mezi lety 908 a 1018, autor Dětmar z Merseburku uvádí zprávu o tom, že milánským arcibiskupem byl zvolen Aribert z Intimiana. Na první pohled by se tato zmínka mohla zdát překvapující: proč se slavný biskup z Merseburku rozhodl zaznamenat tuto zdánlivě běžnou informaci?
Severní Itálie představovala důležité území: most mezi severem a jihem Alp a bránu ke Středozemnímu moři. Formálně podléhala německé říši, skrývala však největší hrozbu vzpoury, a to kvůli silné touze po nezávislosti, o niž usilovaly mnohé lombardské diecéze. A Milán, epicentrum oblasti, bývalé hlavní město Římské říše i jedno z nejstarších západních arcibiskupství a domovina arcibiskupa Ambrože – jedné ze zakládajících postav křesťanství –, byl vskutku klíčové město.
Aribert z Intimiana, vlivná osoba na mezinárodní politické scéně a neústupný obhájce výsad, na nichž milánská církev stála od doby biskupa Ambrože, se řadí do dlouhé genealogie milánských arcibiskupů, kteří byli ve městě u moci a jejichž cílem bylo posílit politický i náboženský význam Milána. Aribert se narodil mezi lety 970 a 980 ve význačné šlechtické rodině, která vlastnila pozemky a majetky na rozsáhlém území dnešních regionů Bergama a Coma a ovládala především dvůr Intimiano, rozsáhlou sídelní oblast přiléhající k místní pevnosti.
Aribertova církevní kariéra začala poměrně časně: víme, že v roce 998 byl podjáhnem Milánské církve a později, v roce 1018 – jak už bylo zmíněno –, byl s požehnáním nejvýznamnějších obyvatel města i otonského císaře Jindřicha II. zvolen arcibiskupem. Jakožto arcibiskup milánský se pak podílel na významných politických i náboženských událostech své doby. V roce 1022 se zúčastnil koncilu v Pavii, jehož cílem byla reforma kléru. Mezi nejdůležitější témata patřila otázka celibátu kněží, která byla v Lombardii, kde se kněží ještě běžně ženili, obzvláště palčivá. A právě Aribert také začátku roku 1026 korunoval budoucího císaře Konráda II. Sálského italským králem.
MILÁŇANÉ MU ROZUMĚLI. STŘÍDAVĚ
Aribert urputně bojoval o znovunastolení územního prvenství ambroziánské arcidiecéze, zabíral území a majetky jiných lombardských diecézí, a s mnohými z nich tak rozpoutal ozbrojené konflikty. Sám císař Konrád II. se snažil Aribertovu rozpínavost zastavit, ale ne vždy úspěšně. Nehledě na to zůstal Aribert až do roku 1034 jedním z hlavních císařových spojenců a stál mu se svými oddíly po boku například při dobývání Burgundska. Následně se však situace začala vyhrocovat. V roce 1035 se část milánského obyvatelstva proti Aribertovi obrátila a obvinila jej, že ve svých rukou nashromáždil příliš mnoho moci a prosazuje výlučně zájmy nejvyšší milánské společnosti. Císař, znepokojený Aribertovou agresivní politikou, se rozhodl jej uvěznit. Toto císařské rozhodnutí však Milán vnímal jako útok na vlastní autonomii a rozhodl se opět se sjednotit kolem svého arcibiskupa, jemuž se po měsíci podařilo z vězení uniknout a do města se vrátit. Aribertův návrat vzbudil císařův hněv a císař se rozhodl lombardské hlavní město obléhat. Sjednocený Milán bojoval s Aribertem proti panovníkovi, avšak v roce 1042 v milánské společnosti vznikl nový rozkol, který přinesl konec spojenectví mezi městem a jeho arcibiskupem.
Starému a nemocnému Aribertovi se nepodařilo se prosadit: byl vyhnán z Milána spolu se zástupci elity, k níž patřil, s milites, a do města se vrátil až zemřít, v lednu 1046. S Aribertovým odchodem skončila také éra arcibiskupské vlády v Miláně. Město se měnilo; širší vrstva obyvatelstva se chtěla podílet na výkonu moci, nebo se alespoň chtěla cítit zastoupena těmi, kdo moc vykonávají. To byly předpoklady pro zrod Comune – vlády konsorcia měšťanů, zastupujícího nejdůležitější a nejbohatší vrstvy obyvatel, která bude pro severní Itálii typická. Rýsovaly se první známky rozvoje měšťanského sebeuvědomění a měšťanská komunita, přestože je ještě velmi omezená a ohraničená, se objevila na politické scéně.
DONÁTOR, VŮDCE, MRAVENEČEK
O Aribertovi, jeho ambicích a jeho vidění světa i o obraze, který chtěl o sobě zanechat, svědčí mnohé předměty, které nechal vytvořit. Jakožto pozorný stratég se zaměřil také na vizuální komunikaci a svou památku svěřil obrazům. Ctižádost mladého Ariberta můžeme vyvozovat z portrétu, který zvěčnil jeho roli donátora na malbách v apsidě baziliky sv. Vincence v Gallianu: právě Aribert, zde kolem roku 1007, když ještě nebyl biskupem, nechal vyzdobit stěny kostela desítkami čtverečních metrů nástěnné malby.
Ve třicátých letech se Aribert nechal vyobrazit jako arcibiskup na stříbrné vazbě evangeliáře, který věnoval katedrále. Aribert je znázorněn spolu s Matkou Boží, Janem Křtitelem, milánskými světci Protasiem a Gervasiem a samozřejmě s Ambrožem, Aribertovým mytickým předchůdcem. Začlenění do této prestižní linie kontinuity umožnilo Aribertovi nárokovat si význam a legitimitu vůdce Milána.
Aribert se objevuje také u nohou krucifixu, který nechal vytvořit mnoho let před smrtí pro svou hrobku v dnes už neexistujícím kostele svatého Diviše v Milánu. Je znázorněn v pokorné pozici, vypadá skoro jako mraveneček a doprovází jej nápis „Aribertus indignus archiepiscopus“ (Aribertus, nehodný biskup). Pokorné gesto je zajisté figurativním toposem. Přesto se v něm možná ukrývá zrnko pravdy: možná i tehdy neporazitelný Aribertus, když pomyslel na smrt, pocítil tíhu své pozemské existence. •
Autorka je historička umění.
Z italštiny přeložila Karolina Foletti.