Dějinám neutečeš
O zakázaném filmu Komisařka od Alexandra Askoldova
Cenzura, zákazy, veřejná projednávání, rušení připravených představení, obvinění z kosmopolitismu, z poklonkování Západu. To všechno provázelo jakéhokoliv sovětského autora, který se jen trochu vymykal konjunktuře. Podzemní literatura, samizdat, tamizdat, zakázaní umělci, tajní skladatelé: vrstev neoficiálního podzemního umění v SSSR bylo mnoho, a když se dnes mluví o sovětském umění, pojednává se často v první řadě právě o tom, co tehdy bylo na okraji.
Ovšem zatímco ve výtvarném umění nebo literatuře měli autorky a autoři možnost zajistit si dostatek materiálu i vlastních sil, k sestavení divadelního představení nebo filmu byly potřeba finanční zdroje a úsilí obrovského množství lidí. Obejít cenzuru tak bylo prakticky nemožné. Dříve než režisér mohl začít natáčet, musel projít přes množství instancí a úředníků, a tudíž přes mnoho úrovní cenzury, a následně procházel film kontrolou ve všech stádiích výroby. I přesto se však objevovali autoři takzvaných trezorových filmů: tedy filmů, které byly natočeny, ale jejich promítání bylo zakázáno. Jedním z nich je film Komisařka Alexandra Askoldova (1932–2018). Natočen byl v roce 1967, do distribuce se však dostal až po jednadvaceti letech, v roce 1988, a obzvlášť výrazně dokládá krutost cenzury – nejen co se týče podoby uměleckého díla, ale i dopadů na autora.
Pozdržet svobodu
Komisařka je film o občanské válce. Druhá světová válka byla pro generaci „šedesátníků“, k níž Askoldov patřil, válkou jejich otců, někteří si ji sami pamatovali z dětství. Ale občanská válka (1917–1922) byla legendou, neboť během ní vznikly hlavní mýty a klišé sovětského systému. Přesto ji však doprovázela i jistá nejasnost. Z ideologického hlediska ve filmu vždy museli vystupovat zlí bílí a dobří rudí, ale i v těch nejkarikaturnějších obrazech bílých banditů – kapitalistů probleskoval jakýsi smutek a romantičnost. Nejednoznačný pocit vyvolává například film Sloužili dva kamarádi (1968) Jevgenije Karelova, Nepolapitelní mstitelé (1966) Edmonda Keosajana i komedie Intervence (1968) Gennadije Poloka a Bumbaraš (1971) Nikolaje Rašeeva a Abrama Narodnického.
Jako hlavní linii příběhu Askoldov použil ranou povídku Vasilije Grossmana Ve městě Berdičevě (mimochodem, Grossmanova proslulá románová kronika Život a osud, napsaná v letech 1950 až 1959, byla také režimem zkonfiskována a dál už nesměla vycházet). Námětem filmu je příběh komisařky Rudé armády, která otěhotní a musí zůstat u židovské rodiny v ukrajinském maloměstě Berdičev. Při pohledu na spojení výše uvedeného – předlohy antisovětského spisovatele, tématu občanské války i zápletky – se můžeme jen divit, že natáčení filmu vůbec bylo povoleno.
Možná to bylo proto, že režim měl k Askoldovi jistou důvěru (třebaže byl „synem nepřítele lidu“, jeho otec byl popraven za stalinského Velkého teroru a v roce 1955 byl rehabilitován): byl totiž sovětským úředníkem. S hercem Rolandem Bykovem, který ve filmu ztvárnil otce židovské rodiny, se například seznámil tak, že dostal od ministerstva kultury úkol vypracovat posudek na Bykovovo představení.
V roce 1964 Askoldov změnil své směřování, přihlásil se na vyšší kurzy pro scenáristy a režiséry a v roce 1967 začal natáčet svůj první film – Komisařku. V té době byl již tři roky u moci Leonid Brežněv; sám Askoldov později uvedl, že film zkoncipoval proto, že cítil, že období svobody odchází a brzy bude vznik takového filmu nemožný. Zdá se, že když Askoldov svůj film natáčel, měl větší cíl než vznik uměleckého díla – chtěl pozdržet období relativní svobody. Možná doufal, že když se lidé podívají na jeho film, přestanou najíždět tanky do těch, kteří s nimi nesouhlasí, nebo nebudou zakazovat Židům studovat na univerzitě. Avšak těch pár lidí, co Komisařku v roce 1967 vidělo, film zakázalo. Tito vlivní diváci navíc prohlásili, že Askoldov je profesně neschopný, odsoudili ho, vykázali z Moskvy a zařídili, aby už nic dalšího nenatočil.
Cenzorský smog
Když se na film člověk podívá dnes, může se podivit: proč byl vlastně tento film tak demonstrativně a důsledně zakázán a autoru zabráněno v další umělecké práci? Nehledě na všechny sporné „antisovětské“ momenty, snímek přece končí tím, že hrdinka opouští dítě, vrací se do armády a pochoduje s jednotkou vpřed po sněhem poprášeném poli za zvuku střelbou přerušované, avšak zřetelné internacionály.
V článku jeruzalémského muzea Jad Vašem Postoje k Holokaustu v SSSR se píše, že film byl zakázán ze dvou důvodů: za pozitivní zobrazení Žida a jeho rodiny a také za závěrečný tanec Židů s našitými Davidovými hvězdami.
Je pravděpodobné, že se komisi nelíbil ani náboženský podtext filmu: narážky na madonu, záběry se zamčenými kostely a synagogami i to, že po narození dítěte rudá komisařka v blouznění nebo doopravdy obchází ve městě Berdičev kostely. A to nejhlavnější, ale dnes ne zcela očividné: občanská válka je v Komisařce uchopena především jako katastrofa, nikoli triumf. Katastrofa stejného rozměru, jako ta, která přijde za necelých třicet let. Je to srovnání občanské války s druhou světovou válkou, konkrétně s šoa.
Pocit beznaděje a nemožnosti utéct z dějin a dějinám – zdá se, že právě to Askoldov natáčel. Není proto náhodou, že dokonce ani v době perestrojky, kdy se zakázané filmy začaly pouštět ve velkém, odpovědní soudruzi Komisařku zveřejnit nespěchali. Film se dostal do distribuce až v roce 1988 po proslovu Askoldova na Moskevském filmovém festivalu, kde reagoval na tvrzení, že téměř všechny zakázané filmy už byly zveřejněny. Nakonec se tedy film dostal k divákům, stejně jako například o několik let dříve Prověrka osudem (natočeno 1971, zveřejněno 1985) Alexeje Germana a Osamělý hlas člověka (natočeno 1978, zveřejněno 1987) Alexandra Sokurova. Na berlínském filmovém festivalu v roce 1988 Askoldovův snímek získal ocenění Stříbrný medvěd.
Po zveřejnění snímku herečka Nonna Mordjukova (představitelka těhotné komisařky) i její kolega Roland Bykov v každém rozhovoru věnovaném filmu opakovali, že čekají a doufají, že teď v nových časech a nových podmínkách se Askoldov bude moci vrátit k režii a po třiceti letech natočit svůj druhý film. Avšak nestalo se tak. Alexandr Askoldov zemřel v roce 2018 ve Švédsku a (kromě dvou televizních dokumentů) zanechal pouze tento film, který natočil na konci období politického tání v Sovětském svazu a který se stal malou, ale důležitou součástí perestrojky. •
Autor vystudoval filmovou vědu.
Z ruštiny přeložila Karolina Foletti.