Perem vzletným i surovým
O překládaných i nepřekládaných básních Gaia Valeria Catulla
Oceňujeme-li u lyrika opravdovost a hloubku citu a bezprostřední, svěží jeho vyjádření, lze říci, že je Catullus nejlepší, a snad i jediný římský lyrik. V jeho verších zaznívá celá stupnice citů, od tklivého soucitu k vášnivé lásce, od rozmarného humoru k prudké nenávisti.“
Těmito slovy shrnul Ferdinand Stiebitz význam Gaia Valeria Catulla ve svých Stručných dějinách římské literatury pro střední školy (1938) a asi každý, kdo něco od tohoto římského básníka četl, by mu dal s chutí za pravdu. Zastavme se proto na chvíli u oné „stupnice citů“ a podívejme se ve zkratce na úžasnou pestrost a různorodost Catullových básní. Zmiňme pouze, že básník žil v první polovině prvního století před naším letopočtem v srdci římské říše; více ať o něm však promluví jeho verše.
Podíváme-li se na tituly knih, které obsahují české překlady Catullova díla, je poměrně odhadnutelné, kde se bude nacházet první zastávka naší literární procházky: Láska a svět, Znám jen lásku a zášť, Triumvirové lásky, Pěvci lásky, Zhořklé polibky. Skutečně, nejvíce uvázl Catullus v paměti čtenářů jako básník lásky, krásné i kruté, prchavé i věrné. A rozhodně se tak nestalo neprávem. Catullus dokázal stylem sobě vlastním, tedy stručným, výstižným a vybroušeným, obsáhnout podstatu zamilování a lásky v jediné básni. Což by možná neznělo tak světoborně, pokud by nešlo o pouhé dvojverší. Konkrétně se jedná o báseň číslo 85:
Odi et amo. quare id faciam, fortasse requiris.
Nescio, sed fieri sentio et excrucior.
Oč je text kratší, o to obtížnější je překlad. Z mnoha existujících překladů jsem vybral dva, k nimž si dovolím přidat svůj vlastní; každý pochází z jiné doby a pracuje s originálem značně odlišným způsobem:
Nenávidím a miluji. Proč? – tak možná se tážeš.
Nevím, leč, že je to tak, cítím a mučím se tím.
Miluji – proklínám! V jednom je obojí.
Proč? Nevím. Trýzním se – jen smrt mě vyhojí.
Možná se ptáš, proč láska i zášť.
Nevím sám. Jsem rozerván.
Autorem prvního překladu je Josef Stáhlík (vyšel v roce 1959), druhého Jiří Žáček (1980). Jak vidno, způsob překladu velmi ovlivňuje zprostředkování původního díla. A jelikož jsou Catullovy básně povětšinou kratšího rozsahu, není překvapivé, že se již vícero překladatelů pokusilo alespoň část z nich převést do češtiny (dodneška bychom jich napočítali kolem desíti). Úkol to není nikterak jednoduchý: překlady nejsou nikdy dokonalé a poměrně rychle zastarávají. Když se vrátíme k Ferdinandu Stiebitzovi, Josef Stáhlík o něm v knize Gaius Valerius Katullus: Básně napsal: „[…] příznačné je po této stránce přiznání vynikajícího tlumočitele antických literatur Ferd. Stiebitze, že v dvacátých letech svůj obsáhlý výbor z díla Katullova, neuspokojen vlastním překladem, raději spálil.“
Od asi nejpřekládanější Catullovy básně se nyní přesuňme k těm, kterým už se tolika pozornosti nedostává, či se dokonce dříve přecházely rozpačitým mlčením. Lásku a nenávist vyměníme za… lásku a nenávist, tentokrát ovšem v jejich syrových podobách, zbavených příkras a patosu. Začněme u nenávisti, zlomyslné, ba zákeřné, u básníka píšícího s úšklebkem. Nakolik je nám známo, Catullus sice nebyl politicky činný, rozhodně měl však na politiku a politiky své názory a nebál se je vyjádřit způsobem, který by se jen sotva dal označit jako taktní. Jedním z jeho častých terčů byl Mamurra, oblíbený úředník Gaia Iulia Caesara. V několika útočných básních mu rovnou přisoudil značně hanlivou přezdívku mentula (vulgární slovo pro penis). Jako ukázka poslouží báseň č. 94:
Mentula moechatur. moechatur mentula: certe
Hoc est, quod dicunt, ipsa olera olla legit.
Překladatelé minulého století se vulgarismům vyhýbali a básně, které je obsahují, buď přímo vynechali, nebo ostřejší výrazy přeložili jen neutrálně či opisem (například přezdívka Mentula zůstala v původním znění, čímž ztratila osten). Opět proto posloužím vlastním překladem, který se ve věci vulgarity zpátky nedrží:
Zmrdura mrdá rád, rád mrdá Zmrdura. Jak jinak,
říká se: Smrdutý močál najde vždy smrdutý žabák.
Na závěr se ještě vraťme k lásce. Stejně jako u našeho Karla Hynka Máchy leží na jedné straně romantický Máj, na straně druhé jeho syrový deník, i v Catullově díle můžeme nalézt tyto dvě polohy, v zásadě protichůdné. O rovině milostné lyriky jsme již mluvili, jakkoliv jsme se jí jen dotkli v jediné z mnoha takto laděných básní; teď ale seskočme z lehounkého obláčku lásky rovnou do přízemní uličky sexu. Pakliže Catullus agresivní zpravidla v překladech zastoupen je, i když ve výrazně mírnější podobě, Catullus erotický dopadl možná ještě o něco hůř. Dříve by totiž překlady těchto básní nebyly kvůli explicitní sexualitě publikovatelné, a to i při zjemnění výraziva. Od té doby se literární konvence změnily, proto mohu pro osvětlení tohoto Catullova rozměru uvést ještě jeden vlastní překlad, tentokráte hravé erotické básně č. 32:
Tolik tě prosím, sladká má Samičko,
ty moje krásko, moje potěšeníčko,
dovol mi k tobě přijít o poledni.
A když dovolíš, tak se postarej,
dveře ať trámem nikdo nezabední,
a nikam nechoď, venku netrajdej,
zůstaň a doma jen si hezky sedni,
pak devět šoustnutí za sebou mi přej.
Takhle to zařiď a nezdržuj se jen,
neb na zádech tu ležím přejezen
a péro mé už proráží plášť ven.
Bylo by vpravdě nemožné na tak krátkém prostoru vylíčit všechny tvary a podoby Catullovy tvorby, viděli jsme jen nepatrný zlomek jeho neuvěřitelně barvitého díla. Přesto nám i tento krátký exkurz může ukázat, jak hluboké i mělké, něžné i úderné, ale především neskutečně rozmanité jsou verše Gaia Valeria Catulla. •
Autor je student klasické filologie.
Gaius Valerius Katullus: Básně.
Přeložil Josef Stáhlík, Mladá fronta, 1959.
Gaius Valerius Catullus: Zhořklé polibky.
Ed. a doprovodné texty Eva Stehlíková, přeložili Zdeněk Hron, Dana Svobodová a Jiří Žáček, Československý spisovatel, 1980.