Vzpomínky na periferii
Poznámky ke zkoumání prostorových nerovností
V roce 2016 přestaly být periferie periferiemi. V roce, kdy si Britové odhlasovali výstup z Evropské unie a Donald Trump se poprvé stal prezidentem USA, se pozornost udivených světových médií obrátila k odlehlým, nerozvinutým a přehlíženým oblastem a k jejich obyvatelům: co je to za lidi, kteří se cítí tak nespokojení, tak naštvaní a tak odcizení, že jsou ochotni volit populisty a demagogy?
Vlna zájmu pozvedla obyvatelstvo periferií do centra pozornosti, a to nejen v médiích, ale i v sociálních vědách. Diskuse o prostorových nerovnostech, o pocitech křivdy a o nedůvěře vůči hlavním městům se staly běžnou náplní sociologických a geografických konferencí.
O několik let později se na podobný výzkum periferie vydal i náš tým z Masarykovy univerzity. Vybrali jsme si oblast, která patří mezi vnitřní periferie – tedy místa ležící daleko od velkých měst, odkud je to daleko do nejbližší nemocnice nebo do divadla. Naše oblast zároveň ležela na pomezí tří krajů, a protože veřejná doprava je v České republice organizována právě skrze kraje, znamená to pro obyvatele vnitřních periferií málo spojů, časté přestupy a naprostou závislost na autě, respektive na autech – ta musí být v domácnosti alespoň dvě. Když jsme si proto domlouvali rozhovory s obyvateli regionu, čekali jsme, že budeme hodně mluvit o vzdálenostech v prostoru, o dopravě a o dlouhých cestách z bodu A do bodu B. Místo o cestách v prostoru jsme se ale nakonec častěji bavili o cestách v čase: o tom, jaký život byl dříve a jaký je nyní.
„Kdo neví, jak to fungovalo předtím, tak je určitě spokojený. Já tedy určitě spokojená nejsem,“ řekla nám hned první respondentka, když jsme se ptali na dostupnost služeb a dopravy. Lidé středního a vyššího věku nám byli schopni vyjmenovat seznam zrušených vlaků a autobusových linek, které před čtyřiceti lety zajížděly do jejich obce – a nyní už nezajíždí. O současnosti mluvili s ohledem na minulost: nejde o to, co mají, ale o to, co měli a ztratili. Podobně probíhala i debata o venkovském životě, tradicích a zvycích. Dotazovaní vzpomínali na to, jak se dřív slavily Velikonoce v celé obci, a nad současným vývojem krčili rameny: dnes jsou rádi, když na pomlázku vůbec někdo přijde. „Dnes už se to vyloženě dělá jako zábava pro děti,“ řekla nám o místním společenském životě jedna z respondentek. Venkovské tradice se drží jenom proto, aby rodiče mohli své děti nějak zabavit o nedělích.
O dětech a o dětství jsme ostatně mluvili hodně – a také víc, než jsme čekali. S místními obyvateli jsme probírali výsledky nedávného výzkumu, podle nějž mají děti na venkově horší fyzickou kondici než děti ve velkých městech. Čím to je? Dostupností kroužků, odpovídali nám dotazovaní. Děti dnes sportují jenom v kroužcích, a když je nemají, tak nesportují. Představa, že dítě přijde ze školy, odhodí tašku a jde ven – to je zase jenom vzpomínka na minulost. Dětství na venkově se proměnilo, říkali nám naši respondenti, a spontánní pohyb v přírodě a na čerstvém vzduchu už k němu nepatří. Částečně jsou na vině technologie, které se dětem vlámaly do života a obsadily jim veškerý volný čas, ale částečně také rodiče, kteří nemají čas na to vést děti jinak. A jak by jej také mohli mít, když musí denně dojíždět dlouhé vzdálenosti do práce nebo na nákup? Dětství na venkově už není, co bývalo, slýchali jsme. Rodiče ve městech si možná stěžují úplně stejně, ale přece je to jiné: řada lidí se z města stěhuje právě proto, aby svým dětem poskytli zdravé prostředí blízko přírodě. Setkání s realitou je pro ně pochopitelně zklamáním.
Jak se s takovým zklamáním vyrovnat? Jak se vyrovnat se skutečností, že život není, co býval? Pro většinu z těch, s nimiž jsme mluvili, byla odpověď jednoznačná: spolehnout se sami na sebe. Že se ruší spoje a infrastruktura? To si člověk musí zařídit, aby na nich nebyl závislý. Že se vytrácí tradice a komunitní život? To je všechno o lidech: kdo je aktivní a snaží se, ten má. Že jsou děti celý den zavřené doma a přilepené k obrazovkám? Jak si je člověk vychová, takové jsou. Tyto odpovědi jsme v různých variantách slýchali stále dokola. Sociolog Ulrich Beck tomuto procesu říká individualizace: lidé čelí společenským problémům, ale očekává se, že na ně najdou individuální řešení. Postarat se sám o sebe, zařídit si věci po svém a nespoléhat se na instituce. Lépe už bylo a dobře bude jenom tomu, kdo si to odpracuje. Obyvatelé českých periferií dosud nevolí populisty o mnoho více než lidé ve městech. Ale dobře znají pocit ztráty a pocit, že spolehnout se mohou jen sami na sebe. Jak s těmito pocity do budoucna naloží, to je otevřená otázka. •
Autor je sociolog.