Pro všechny?
Co předcházelo „tereziánskému“ školskému systému
Snad každá polistopadová vláda si vytyčila školství jako jednu ze svých priorit v předvolebním klání. Na postu ministra školství se za dobu samostatné České republiky vystřídalo dvaadvacet osob různé politické orientace. A dodnes se v zemi, která jako jedna z prvních v Evropě zavedla všeobecnou školní docházku v rámci promyšleného plošného systému, jeví ucelená reforma školství jako utopie. Jak se vlastně rodil onen „rakouský“ školský systém, který dnes nese jméno panovnice Marie Terezie?
Před 250 lety, k 1. lednu roku 1775, byla na základě dekretu Marie Terezie z 6. prosince předcházejícího roku zavedena v takzvaných dědičných zemích habsburské monarchie všeobecná školní docházka pro děti od šesti do dvanácti let. Tuto skutečnost zná v České republice asi každé školní dítě a dnes ji považujeme za samozřejmost stejně suše prozaickou, jako zní předchozí věta. Někdo si možná vybaví i fakt, že autorem textu dekretu byl Ignaz Felbiger, opat ze slezské Zaháně, kterého Marie Terezie povolala do Vídně, aby tam vytvořil nový vzdělávací systém na pedagogických základech, jež v Zaháni rozvíjel. Organizací sítě nižších škol pak byl pověřen český farář Ferdinand Kindermann.
Co se ale dělo předtím, než přišli Felbiger s Kindermannem? A proč byli vybráni zrovna tihle dva, zdánlivě marginálové vzdálení vídeňskému centru? A proč bylo ve Vídni školství v té době žhavým tématem? Kdo další se skrýval za modelem systému, který dnes nese zastřešující označení „tereziánský“? Co se tedy dělo (nejen) ve Vídni na prahu sedmdesátých let 18. století?
České země, ideální pokusný terén
Snad všichni přední myslitelé osvícenské epochy (věku pedagogiky) považovali vzdělávání za jeden z hlavních nástrojů formování člověka a občana. Jean-Jacques Rousseau, Claude Adrien Helvétius, Johann Heinrich Pestalozzi i Johann Bernhard Basedow věřili v ušlechtilost člověka a sílu výchovy vést lidskou bytost ke štěstí a odpovědnosti. Myšlenka dostupného vzdělání pro všechny byla úhelným kamenem osvícenského étosu.
V protestantských zemích se snahy o plošnou alfabetizaci objevily už na přelomu 16. a 17. století (hlavně kvůli dostupnosti Písma); ale v katolických státech nabíraly zpoždění. V revoluční Francii byl první pokus o všeobecnou školní docházku podniknut až v roce 1791 a skutečné zavedení státního vzdělávacího systému se prosazovalo ještě v průběhu 19. století. V tomto ohledu patřila habsburská monarchie mezi katolickými státy k průkopníkům – zejména její nejrozvinutější část: české země. Tyto „kacířské“ země s protestantským dědictvím a silnou školskou tradicí (včetně rozsáhlé sítě jezuitských škol) totiž představovaly ideální zkušební terén pro reformy.
Když zevrubná inspekce horno- a dolnorakouských škol z roku 1769 odhalila značné rozdíly v jejich dostupnosti a kvalitě, vyvolala Marie Terezie ve Státní radě, tehdejší hlavní reformní síle dvora, diskusi na téma „Má být vzdělání dostupné všem?“. „Takovou otázku by člověk čekal na počátku éry Petra Velikého v Rusku, nikoli ve Vídni konce 18. století!“ rozohnil se tehdy nejradikálnější člen rady, bývalý protestant a říšský Němec Tobias Gruber. A bylo rozhodnuto.
Pedagogika měla být zařazena i mezi vyučovací předměty na filozofických fakultách. V Praze se toho ujal oblíbený profesor estetiky a německé stylistiky Karl Heinrich Seibt, jenž ve své nástupní řeči O vlivu vzdělání na štěstí státu roku 1771 zdůraznil, že výchova má být úkolem státu – teprve pak může nastat mravní obroda národa, jen tak se z jednotlivců stanou odpovědní občané a služebníci státu i společnosti.
Příliš radikální návrh a postradatelní paraziti
V době Seibtovy řeči už ležel na panovnickém stole první návrh školské reformy pro česko-rakouské země. Vypracoval jej člen Státní rady Johann Anton Pergen, který se později – zdánlivě paradoxně – proslaví jako ztělesnění policejního, represivního aparátu josefínské a františkovské éry. Přestože mezi pedagogickým plánem mladšího Pergena a policejní vizí staršího zeje časový odstup, jejich cíl byl shodný: vytvořit silný stát a vychovat disciplinované poddané.
Pergenův návrh představoval první systematickou koncepci státem řízeného vzdělávacího systému. Škola měla sloužit hlavně státu a světskému řádu, proto mělo být vzdělávání odejmuto církevním řádům a svěřeno světským učitelům. Důsledné zavedení němčiny coby hlavního zemského jazyka dědičných zemí mělo posílit jazykovou jednotu; latina měla být marginalizována. Školy měly být odstupňovány podle sociálních vrstev a jejich budoucího uplatnění. Pro venkovské a městské děti určené k manuální práci Pergen navrhoval jen základní výuku nutnou k obživě a občanskému životu. „Vše nadbytečné“ by podle něj vedlo k nespokojenosti a frustraci. Těmto prostředím měly sloužit takzvané triviální školy (Leseschulen) a městské reálné školy. Vyšší gymnázia pak měla být vyhrazena výlučně potomkům šlechty a zámožnějších vrstev; z nižších stavů pouze pro výjimečně nadané jedince, „abychom nerozmnožovali řady zkažených studentů“, jak autor návrhu podotýkal se skepsí, sdílenou i mladým Josefem II. (Ostatně i podle některých protestantských osvícenců by přístup všech ke vzdělání způsobil „zaplavení světa polovzdělanci“, například Johann Heinrich Gottlob von Justi psal: „Polovina dnešních učenců jsou postradatelní paraziti.“)
Pergen však neprosazoval jen disciplinaci. Volal i po kvalitnější výuce: učit spíše věci než slova, inspirovat se Pruskem, klást důraz na přírodní vědy, dějiny, zeměpis, matematiku. A také: vzdělávat dívky. Děvčata měla získat základy čtení, psaní, počítání, kreslení i hospodaření – neboť jako matky, manželky, dcery i služebné sehrávají zásadní roli ve fungování lidské a občanské společnosti. To je radikální návrh tereziánského státního osvícenství. Protože Pergen byl ve své podstatě osvícenec. Tak radikální, že musel být jeho návrh odmítnut.
Koncem roku 1771 Marie Terezie čerstvě povolala do Vídně nového člena rady, Františka Karla Kressela von Qualtenberg, pražského zednáře a antijezuitu, aby Pergenův plán posoudil. Kressel, který dříve jako světský cenzor podporoval vydávání kritické historické práce Gelasia Dobnera a později stál v čele klíčových josefínských církevních reforem, se za Pergena postavil, avšak s výhradami. Doporučoval postupné reformy, které by vedle stávajících škol vytvořily novou, státní soustavu. S tím, že by měla stát na ryze světském základě, ovšem bezvýhradně souhlasil. Jenže tohle Marie Terezie slyšet nechtěla a model odmítla. Pergen návrh několikrát přepracoval, nicméně plná sekularizace školství, na níž bezpodmínečně trval, byla pro panovnici i pro církevní představitele nepřijatelná. Pergen se nakonec vzdal a odstoupil.
Jak z bídy materiální i duševní
V první polovině sedmdesátých let zasáhlo do diskusí o školství několik převratných událostí. Hladomor z let 1771–1772 odhalil hlubokou materiální i duchovní bídu venkova: gramotnost a základní vzdělání měly pomoci v boji proti pověrám i závislosti na nestálosti zemědělství, otevřít možnost obživy i mimo půdu. V červnu 1772 zemřel předseda Dvorské studijní komise, významný reformátor Gerhard van Swieten, a vlivný konzervativní arcibiskup Cristoforo Antonio Migazzi komisi opustil. A o rok později bylo zrušeno Tovaryšstvo Ježíšovo, čímž skončil jeho vzdělávací monopol a bylo potřeba ihned nahradit síť jezuitských kolejí, kde se jen v českých zemích tereziánské doby vzdělávalo deset tisíc studentů ročně.
Do čela Komise pro zrušení Tovaryšstva tehdy Marie Terezie trochu překvapivě povolala právě protijezuitsky smýšlejícího zednáře Kressela von Qualtenberg a o rok později jej jmenovala předsedou studijní komise: vzdělaný český baron na ni evidentně hluboce zapůsobil. Brzy ale pochopila, že pod jeho vedením se reforma ubírá směrem, který nechtěla.
Tehdy panovnice nečekaně pozvala do Vídně cizince z Pruska – zmiňovaného Ignaze Felbigera ze Zaháně, jehož inovativní pedagogické metody spojovaly protestantský pietismus (i s prvky Komenského pedagogiky) s reformním katolicismem. Felbigerova metoda tehdy kromě pruských a bavorských pronikala i do rakouských zemí. Například v jihočeské Kaplici ji na panství reformně naladěného hraběte J. N. Buquoye zavedl Felbigerův žák, farář Ferdinand Kindermann.
Felbigerův příchod do Vídně Kesselovu komisi nepochybně urazil. Marie Terezie mu svěřila vypracování definitivní verze systému základního školství a celou dosavadní komisi přesměrovala k reformě „dejezuitizovaných“ vysokých škol. Právě pod vlivem Kressela byly kolem roku 1775 fakticky sekularizovány filozofické fakulty a vznikly nové obory včetně obecných dějin či živých jazyků včetně češtiny. Hluboká reforma zasáhla i studium teologie: tu realizoval broumovsko-břevnovský opat Štěpán Rautenstrauch (další osvícenec a zednář z Prahy), který neváhal budoucím teologům v českých a rakouských zemích předepisovat protestantské učebnice. Tento přesun kompetencí, jak podotýká historik Ernst Wangermann, vysvětluje, proč byla reforma „rakouských“ univerzit nakonec výrazně radikálnější než krotká Felbigerova reforma škol nižších.
Propojování reforem
Felbiger věc dotáhl do konce. Nový systém, založený na dekretu panovnice z prosince 1774, a jeho Knize methodní z roku 1775, se začal uskutečňovat. První změny se děly v Čechách: reformu gymnázií vedl profesor Karl Heinrich Seibt, organizaci nižších škol zahájil Jan Ferdinand Kindermann (další pražský zednářský spolubratr barona Kressela) tam, kde to bylo nejsnazší – na takzvaných komorních, tedy fakticky „státních“ panstvích. Jeho pravou rukou byl jiný významný reformátor – Franz Anton Raab, správce komorních statků v Čechách, který se v téže době a v týchž regionech snažil o bezprecedentní pozemkovou reformu: parcelaci panské půdy, která měla přejít do (dědičného) nájmu těm, kdo na ní pracují: sedlákům, rolníkům. Muž, který chtěl dát lidem vzdělání, se tak setkal s mužem, který jim toužil poskytnout půdu. Škola a půda se setkaly jako dva klíčové zdroje obživy převážné většiny obyvatel našich zemí.
České země tehdy – nikoli poprvé a naposledy – posloužily jako zkušební terén pro reformy. Jak Kindermannova školská soustava, tak Raabova pozemková reforma (dnes zvaná raabizace) byly pro svůj úspěch rychle zaváděny i v rakouských „alpských“ zemích a dalších habsburských državách. Rakouský školský systém, který nazýváme podle panovnice Marie Terezie, tak spočíval na ramenou mužů, jejichž jména jsou dnes téměř zapomenuta. Možná nás potěší, když si připomeneme, že někteří z nich pocházeli z českých zemí nebo s nimi byli úzce spjati – jako Kindermann, Kressel, Rautenstrauch či Seibt a Raab.
Staré problémy
„Rakouský“ školský systém se v českých zemích formoval zvolna; problém byl s docházkou dětí, jejichž rodičům připadala taková časová investice zbytečná; učitelské platy zůstávaly po dlouhá desetiletí bídné, učitelé se svými početnými rodinami zůstávali často odkázáni na materiální podporu nepříliš ochotných rodičů. A v neposlední řadě jich bylo málo: učitelské „řemeslo“, tak nedůstojně honorované, „netáhlo“, a učitelská místa tak zaujímali často alespoň ti, kdo byli schopni zajistit elementární disciplínu – vysloužilí vojáci a invalidé.
Dnes mají učitelé dávno stálý příjem zaručený státem; zůstávají však jiné otázky, třeba kdo zaplatí asistent(k)y, nepedagogické pracovníky, kuchařky a uklízečky nebo zda stát zajistí učitelům (nadprůměrný) plat, který musí slibovat, protože po učitelských místech – po dvou staletích – není poptávka a učitelé scházejí téměř ve všech regionech. Čtvrt tisíciletí po přijetí jednoho z prvních a nejstarších komplexních školských systémů tak stále řešíme čtvrt tisíciletí staré problémy. •
Autorka je historička.