Zelená duše doutná
Olivovníky jsou ztělesněná paměť, dožívají se tisíců let, ale jen proto, že o ně někdo po celou dobu pečuje. Znamená to, že na Krétě, kam nás ve svém strhujícím článku zavede Věra Klontza-Jaklová, lidé pečují o některé stromy nepřetržitě pět tisíc let. Jde o příběh symbiózy, respektu a tradice. Škoda jen, že aktuální snahy o maximalizaci zisku tento neskutečný (a skoro nekonečný) příběh narušují!
Dlouhověké stromy je třeba chránit nejen pro řekněme vědecký přínos, ale i pro to, že nám umožňují nahlédnout, jaké bylo (a někdy by zase mohlo být) lidstvo.
Příběhy, které vyprávějí tyto re:vize, jsou v tomto směru neskutečné: připomínají sílu slova, obrazu a zpěvu jako nástrojů pro tvorbu světa, kde se různí aktéři usilovně snaží žít spolu v míru. Platí to pro prostor dnešního jižního Kavkazu (utrápeného nacionalistickou nenávistí), kde žili básníci schopní pojit Armény, Gruzíny i Azery. Platí to i pro hedvábnou stezku, na níž se potkávali křesťané a buddhisté tak, že druzí jmenovaní neváhali považovat Ježíše z Nazaretu za bódhisattvu, člověka s osvícenou myslí. A re:vize připomínají také malé či velké činy hrdinství z dob ne takto dávných; jedním z nich je gesto francouzského umělce Serge Oldenbourga, který strávil víc než rok v tuzemském socialistickém vězení za to, že pomohl neznámému vojínovi z ČSSR emigrovat. Pravda, bylo to podle všeho rozhodnutí podpořené notnou dávkou alkoholu, ale to na umělcově štědrosti a velkorysosti nic nemění.
Pohled zpět nám v zářijových re:vizích ukazuje, že lidé jsou schopni i toho nejlepšího. A proto nemůžu než nepřemýšlet nad tím, proč jsou dnes podobné příběhy tak málo vidět. Co se to s námi děje? Proč jsou nenávist a válka všude kolem nás a proč mají obchodníci se strachem takový prostor? Proč si tak nevážíme naší planety a jsme tak zaslepeni ziskem? Na tyto otázky re:vize odpovědět neumějí, ale jestli chceme, aby tu naše děti mohly žít, musíme odpovědi začít hledat, a hned. •