Nebezpečí pod hladinou
O fascinaci, strachu a touze ovládat
Jednou jsem se potápěla se ženou, která měla obrovský strach z mořských hadů. Ponor byl krásný – a najednou se za ní objevil mořský had. Vůbec si ho nevšimla. Díval se jí zezadu přes rameno a mně ten moment připadal jako věčnost. Člověk by neměl pod vodou zadržovat dech, ale já jsem to napětím udělala: Co když se otočí a uvidí ho? Mám ji na něj upozornit?
Usoudila jsem, že ne: had byl klidný, možná trochu zvědavý, po chvíli odplul. Se strachem z hadů by si člověk pod hladinou neměl zahrávat, panika je velmi nebezpečná. Měla jsem jí o hadovi říct, když už jsme byli na suchu? Myslím, že ne: nikdy nevíte, k čemu panika může vést, a usoudila jsem, že by to do budoucna poškodilo její důvěru v ostatní potápěče. Mezi jejím strachem a mým požitkem byla propast: jak ji překlenout?
Dosud jsme se nezbavili odvěké a protiřečící si směsici představ: že oceán je obrovský, pustý modrý prostor, ze kterého můžeme cokoliv vytěžit a cokoliv tam odložit. A že je plný příšer, které se vynořují z hloubky, aby nám ublížily. Navzdory technologiím, které nám umožňují prozkoumávat hlubiny, se nám nedaří pochopit, že oceán obývají mořští tvorové, jejichž život neznáme nebo jemuž nerozumíme. Každý rok jich jsou nově identifikovány a pojmenovány asi dva tisíce.
Děsivé věci na objednávku
Pravděpodobně nejzakořeněnější prvek starého přemýšlení o oceánu je galeofobie, strach ze žraloků. Když ve čtyřicátých letech 20. století potápěči začali natáčet v tropických vodách, žraloci ‒ protože tam žili ‒ se ocitli v hledáčku. Je pravda, že žralok se může objevit z ničeho nic; je pravda, že někteří žraloci mohou být podráždění; je pravda, že mohou kousnout do neznámého objektu, jen aby zjistili, co je zač. Ovšem knihy a filmy padesátých let, především od rakouského průkopníka potápění Hanse Hasse, ukázaly, že je možné být pod hladinou se žraloky bez újmy. Hass si myslel, že když na žraloka zakřičíte, pochopí, že ho zaháníte, a odplave. Pro Hasse a jeho partnerku Lotte to v podstatě fungovalo (dnes se tato taktika nedoporučuje) a jejich přístup umožnil vidět žraloky jinak než jako monstra nebo lidožravou hrozbu. V následujících dekádách se mnoho lidí potápělo se žraloky tak bezpečně, že se z toho stal druh ekoturistiky. Některé agentury, které potápění za žraloky organizují, k přilákání predátorů používají návnady – do vody hází nasekané ryby, krev a vnitřnosti. To narušuje přirozené stravovací návyky a podporuje závislost žraloků na potravě od lidí. Ale my se rádi díváme na děsivé věci z bezpečí a na objednávku.
Žralok nadále zůstává nejčastějším symbolem podvodního nebezpečí. Téměř polovina americké populace tvrdí, že strach ze žraloků ji drží dál od oceánu. Někteří badatelé řeknou, že tento strach je vrozený; jiní ukazují, že je kulturně naučen. Překvapivě silný je vliv filmu Čelisti, který vznikl před více než padesáti lety, a to i přesto, že se autor knižní předlohy Peter Benchley stal zastáncem žraloků. I režisér Steven Spielberg později vyjádřil hlubokou lítost nad jatky žraloků, která film způsobil. Jak podotkl, je ironické, že zkázu ve filmu působil mechanický žralok – lidský vynález.
V žebříčcích dvaceti nejcharizmatičtějších zástupců megafauny, tedy kategorie největších zvířat, která pro nás reprezentují přírodu, se často objevuje velký bílý žralok. Podvodní fotografie ukazují mnohem větší rozmanitost žraloků: v roce 2025 soutěž Fotograf žraloků roku představila 76 druhů.
Urážka představ o dominanci
14. červenec je Dnem povědomí o žralocích. Jeho původ je nejasný, ale odkazuje k organizacím The Shark Trust a Shark Stewards a ke každoročnímu Týdnu žraloků na americkém televizním kanálu Discovery Channel. V Den povědomí o žralocích mnoho webových stránek nabízí informace a aktivity, které mají snížit nepřátelství k žralokům a místo toho pěstovat informované pochopení, respekt a údiv. Delfíni probouzejí náklonnost, velryby vzbuzují úctu, ale žraloci jsou stále vnímáni jako zlo. V nedávném britském televizním pořadu Shark! Celebrity-Infested Waters (Žralok! Vody nakažené celebritami, ITV 2025) pořadatelé umístili sedm slavných osobností, které trpěly fobií ze žraloků, do podvodní klece na Bahamách, aby se setkaly s bělavými žraloky, žraloky tygřími a dalšími druhy, které se na ně připluly podívat.
Pořadatelé důmyslně postavili do role pozorovaných živočichů lidi, kteří se v ní ukázali jako popudliví, bázliví a zvědaví tvorové, kteří mají ve srovnání se žraloky velmi omezené smysly. Ačkoliv byl pořad přijat pozitivně coby nápaditý přírodopisný dokument, stále využíval obraz žraloků jako nenasytných monster, a to i přesto, že ukazoval, že jde o fikci. Tisková zpráva produkční společnosti využila špatnou pověst žraloků, když napsala: „Přední osobnosti překročí své limity, aby se ocitly tváří v tvář ‚padouchům‘ přírody.“ Děsivé slovo, ač v uvozovkách, udržuje děsivého žraloka přítomného.
Celebrity se ve zmiňovaném pořadu dozvěděly, že „svět zbavený těchto stvoření s pověstí příšer by byl naprosto strašidelný“. Zastánci žraloků obrátili strach ze žraloků ve strach o žraloky: v důsledku industriálního výlovu a odřezávání ploutví (po němž je zvíře neschopno plavat a zemře) by mohli vyhynout. Žraločí populace klesla celosvětově nejméně o 70 % a v některých lokalitách, jako je například australský Queensland, o 90 %. Vyhynutí hrozí více než třetině druhů žraloků a rejnoků. V rámci úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES) se v roce 2025 hlasovalo o zákazu mezinárodního trhu se žralokem velrybím, žralokem dlouhoploutvým, mantou a mobulou. Jde sice o vítaný krok, ale zákaz se týká pouze mezinárodního trhu, a ne domácích rybolovů, během nichž jsou žraloci zabíjeni pro lokální spotřebu a obchod.
Ve studii o diskurzu o velkých bílých žralocích v Austrálii Adrian Peace tvrdí, že lidské nepřátelství se soustřeďuje na schopnost žraloků uniknout z ohrazeného prostoru. Údajně plavou, kam chtějí, a dělají, co je jim libo. Proto je někteří lidé instinktivně nenávidí: vzdor vůči lidské nadvládě se stává ontologickým zločinem, urážkou lidských představ o dominanci. Lidé chtějí plavat nebo surfovat ve vodách, které využívají také žraloci, a usuzují proto, že žraloci musí pryč. Instalují pasti a sítě, aby žralokům zabránili v přiblížení. Přitom se však téměř polovina žraloků zachycených do sítí nachází ze strany pláže – uvíznou v nich, když se snaží uniknout na volné moře. Mnozí se do sítí zamotají a utopí se, stejně jako živočichové jiných druhů. Úmrtnost je šokující.
Esemeskování zabíjí víc než žraloci
Zastánci a zastánkyně žraloků pojetí hrozby obrací. Je mnohem pravděpodobnější, že zemřete v důsledku běžných každodenních činností než při útoku žraloka. Počty a srovnání jsou až surrealisticky komické: párek v rohlíku je pro člověka nebezpečnější než žralok (asi 70 lidí ročně se udusí, protože jim zaskočí párek v rohlíku). Používání telefonu při řízení automobilu je v USA každý rok příčinou asi 1, 6 milionu nehod; řidiči, kteří píší SMS zprávy, způsobí stovky úmrtí. Statistiky ukazují další velký celosvětový nepoměr – každý rok lidé zabijí přes 100 milionů žraloků, zatímco žraloci zabijí 10 osob ročně.
Od doby, co byl vynalezen dýchací přístroj, vedla setkání s mořskou megafaunou ke značnému posunu. Manty, jež lidé dříve považovali za monstra a nazývali je „ďábelskými rybami“, jsou nyní považovány za milé. Strach vycházel z jejich obří velkosti, která činila setkání s nimi nebezpečná pro rybáře a rybářské lodi. Zcela pokojná povaha mant však stejně nezabraňuje tomu, aby je lidé zabíjeli kvůli ploutvím, které se používají, aby přidaly polévkám želatinovou texturu.
Strach ze žraloků je stále mocný. Strach z toho, že žraloky ztratíme, by měl být silnější. Koneckonců, odehnat mořského hada je možné. Ale proč byste to měli dělat? Oceán je jejich prostor, ne náš. •
Autorka je vědkyně v oboru literatury a blue humanities.
Z angličtiny přeložila Karolina Foletti.