Památky jako zbraně
Kulturní dědictví Náhorního Karabachu patří všem
Dne 20. září 2023 po čtyřiadvacetihodinové ázerbájdžánské vojenské operaci sestávající z pozemní ofenzívy i leteckého bombardování, se Ázerbájdžán zmocnil Náhorního Karabachu, arménské síly byly obklíčeny, důležitá posvátná místa obsazena a vládní orgány neuznané Arcašské republiky musely kapitulovat. Mnohými médii byl tento den označen za „konec“ arménsko-ázerbájdžánského konfliktu trvajícího od roku 1918. Současná situace v oblasti nicméně naznačuje mnohé, jen ne konec nešťastného osudu regionu.
Jedná se o další z několika „utichnutí“, která konflikt provázejí (jedno se událo v roce 1920, kdy vznikly Arménská sovětská socialistická republika a Ázerbájdžánská sovětská socialistická republika jako součásti jednoho státu, Sovětského svazu). Od počátku 20. století se v oblasti Náhorního Karabachu obě strany osočují z násilí a opakující se nepokoje ústí v krvavé masakry, například v Baku (1918), Agulisu (1919) nebo Šuši (1920). Dlouhodobý spor eskaloval ve třech oficiálních válečných konfliktech (1988–1994, 2020, 2023).
Oblast Náhorního Karabachu byla od 19. století obývána křesťanskými Armény, turkickými Ázerbájdžánci a dalšími etniky. Jednalo se o multikulturní křižovatku mezi evropským a asijským kontinentem, jíž procházely tisíce cestovatelů, obchodníků a poutníků. Po několik staletí zde poměrně mírumilovně koexistovalo nespočet kultur různého vyznání. To prokazuje i dochované rozmanité kulturní dědictví. Památky jsou dodnes tichými svědky nespravedlností v konfliktu o Náhorní Karabach, ale slouží také jako válečná zbraň, jako důkaz „pravdy“. Toho si lze povšimnout i v příbězích tří následujících míst.
TSAR. PŘESTAVĚT A PŘEPSAT
V padesátých letech 20. století v obci Tsar na západě Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky vyrostla nová škola. Zapadlá vesnice dostala vzdělávací instituci, na první pohled šlo o záslužný vládní čin. Samotná stavba však vypráví jiný příběh. Stěny jsou postavené ze zvláštní směsice materiálů – hrubě opracované kameny jsou prokládány bohatě zdobenými kvádry. Nejeden stavební kámen nese jemně tesané nápisy v arménském písmu. Nechybějí ani uražené kousky chačkarů. Zjevně jde o znovu použité kameny, jež byly původně součástí tamní pevnosti a rozsáhlého sakrálního komplexu sestávajícího ze sedmi budov, včetně katedrály ze 13. století. Monumenty ohlodával čas, výrazněji byly poničeny koncem 19. století, kdy byly do oblasti systematicky přesídlovány kurdské kmeny. Sovětské období pak původní zástavbu i její funkci dovedlo k definitivní zkáze.
DADIVANKH. OBĚŤ NOVÉ IDENTITY?
Arménský klášter Dadivankh, dle legend založený na jedné z karabašských hor v 1. století sv. Dadim, jedním z žáků apoštola Tadeáše, je nyní v rukou ázerbájdžánských historiků a historiků umění poplatných režimu, kteří přepisují historické reálie posvátného místa a vytvářejí jeho novou identitu. První písemné prameny pojednávající o tomto místě přitom pocházejí už z 9. století. Klášter ještě před třemi roky patřil k centrům náboženského života Náhorního Karabachu a k poutním místům všech Arménů. V kontextu soudobého Kavkazu jde o architektonicky významnou památku se vzácnými malířskými a sochařskými díly. Stavbu Kostela Matky Boží v roce 1214 objednala šlechtična Arza Chathun, což byla z genderového hlediska v celé oblasti vzácnost.
Dnes už se do Dadivankhu, nyní oficiálně Khudavangu, věřící, poutníci ani turisté téměř nedostanou. Klášter fungoval do roku 2020, probíhaly tu svatební obřady a nedělní mše pro poutníky z celé Arménie. Museli však mít povolení ke vstupu od ruských mírových jednotek i ázerbajdžánských úřadů – schvalovací řízení trvalo několik týdnů a výsledek byl často negativní.
Dne 2. září 2024 se ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev a jeho žena Mehriban vydali za doprovodu ministra kultury Adila Karimliho navštívit klášter Khudavang, prezentovaný jako architektura kavkazské Albánie. A došlo i na ukázku mocenské práce s jazykem. Prezident i první dáma byli podle ministerstva návštěvou rozlíceni, neboť restaurátorské práce na nástěnných malbách z dob „arménské okupace“ údajně vedly k falzifikaci dekorativního cyklu. A prezident si navíc všiml i „známek vandalismu podporovaného arménskou stranou“.
ŠUŠI. MEMENTO PRO OBĚ STRANY
Město Šuši se v průběhu dějin stalo jedním z hlavních center konfliktu o Náhorní Karabach a mementem pro Armény i pro Ázerbájdžánce. Od druhé poloviny 19. století až do roku 1919 byl poměr žijících Arménů a Ázerbájdžánců v Šuši prakticky stejný, Arméni početně převažovali. Během sedmdesátých a osmdesátých let zde byly postaveny například ázerbájdžánská mešita Ašaghi Govhar Agha a arménská katedrála svatého Spasitele. Spor o nadvládu nad územím Náhorního Karabachu, a tedy i městem Šuši, se vyostřil po konci první světové války, kdy vznikly dvě nové samostatné republiky – Arménie a Ázerbájdžán. Roku 1919 Ázerbájdžán zvolil generálního guvernéra pro Náhorní Karabach a jako odpověď byl právě v Šuši svolán arménský národní karabašský koncil, který ázerbájdžánskou svrchovanost nad tímto územím odmítl. To rozpoutalo pogromy na arménském obyvatelstvu a ničení veškeré jeho kultury, včetně zmíněné katedrály svatého Spasitele. Osip Mandelštam, ruský básník židovského původu, který Šuši navštívil ve třicátých letech, napsal o svých pocitech z tohoto místa: „Čtyřicet tisíc mrtvých oken je vidět ze všech stran, kokon bezduché práce pohřbený v horách.“ Po masakru v Šuši a vyhnání Arménů zůstali Ázerbájdžánci většinovou částí obyvatelstva až do osmdesátých let 20. století a situace se pod „záštitou“ SSSR naoko uklidnila.
Během první války o Náhorní Karabach (1988–1994) se etnické spory opět vyostřily, katedrála v Šuši sloužila Ázerbájdžáncům jako muniční sklad a postupně se město stalo jedním z hlavních míst bojů. Arméni v této válce získali kontrolu nad městem i regionem a s odkazem na masakry z roku 1920 začali uplatňovat princip kolektivní viny a násilí proti Ázerbájdžáncům, nastalo nucené vysídlování, cílený prodej bronzových bust ázerbajdžánských umělců a ničení ázerbajdžánského hřbitova. V té době započalo restaurování katedrály svatého Spasitele jako zhmotnění obnovy arménského národa. Během „arménské nadvlády“ (1994–2020) byla částečné zrestaurována mešita Jukhari, nicméně mešita Ašaghi zůstala bez povšimnutí i navzdory upozorňování na hrozící kolaps stavby.
V roce 2020 se katedrála svatého Spasitele (dominanta Šuši) stala terčem cíleného ostřelování. Ázerbajdžánský prezident Ilham Alijev popřel, že by armáda mířila na jakýkoliv náboženský či historický cíl. Poté, co Alijevova vláda převzala kontrolu nad Karabachem, přistoupila k rekonstrukci opět poničené katedrály do „původní podoby“, což podle ázerbájdžánských restaurátorů znamená osazení zdvojenou kupolí islámského typu. Přitom z fotografií pořízených dávno před započetím konfliktu je zřejmé, že katedrálu zdobila vždy kupole kuželovitá.
Od oficiálního připojení Náhorního Karabachu k Ázerbájdžánu na přelomu let 2023 a 2024 dochází pravidelně k systematickému ničení arménských památek, které napomáhá vymazat paměť na arménskou kulturu. Události, jež se v regionu dějí od konce 19. století, vedou střídavě obě strany konfliktu k přepisování dějin. Dnes ázerbajdžánský prezident a celá vláda aktivně pracují na obnově infrastruktury, stavbě nových továren a na osidlování Náhorního Karabachu dříve vyhnanými Ázerbájdžánci.
Nejznámější dílo arménského sochaře Sargise Ivaniho Baghdasarjana, památník nazvaný My jsme naše hory (1967), který symbolizuje přítomnost arménské kultury v Náhorním Karabachu, byl několikrát v ohrožení, naposledy roku 2023. Jeho příběh vystihuje situaci památek Náhorního Karabachu tiše volajících o pomoc. Sousoší bylo navrženo podle Baghdasarjanových prarodičů pocházejících z Náhorního Karabachu a dnes je – přes dřívější ideologické rozpory – oficiálními ázerbájdžánskými komunikačními kanály představováno jako jeden z příkladů multikulturní a národnostně-náboženské tolerance republiky. Slovo „my“ v názvu památníku však odkazuje především na lid po generace žijící v regionu a nemá žádné konotace s dnešním národnostním rozlišováním, symbolizuje provázanost obyvatelstva s jeho rodnou půdou, propojení, které je dnes v Náhorním Karabachu násilně přerušováno. •
Gajane Achverdjanová je historička umění.
Michaela Kovářová je studentka dějin umění.
