Přísahej věrnost režimu!
Univerzity a věda v Itálii třicátých let
Přísahám věrnost králi, jeho královským následovníkům a fašistickému režimu. Přísahám, že budu věrně dodržovat Stanovy a další státní zákony, že budu zastávat funkci vyučujícího a plnit všechny své akade-mické povinnosti s cílem vychovávat čestné občany oddané vlasti a fašistickému režimu. Přísahám, že nepatřím ani nebudu patřit k žádné organizaci či straně, jejíž aktivity nejsou v souladu s povinnostmi funkce.
Toto jsou slova přísahy, kterou v roce 1931 fašistický režim vyžadoval od všech profesorů italských univerzit. Zatímco mnohé zločiny fašistického režimu – jako Pochod na Řím, invaze do Etiopie, brutální zavraždění socialistického politika Giacoma Matteottiho, vyhnání oponentů do exilu či rasové zákony a vstup do války po boku Hitlera – jsou nechvalně známy, případ vynucované přísahy v širším povědomí není.
Přísaha věrnosti, zavedená ministrem pro národní vzdělávání Balbinem Giulianem na podnět filozofa, fašisty a exministra Giovanniho Gentileho a na Mussoliniho rozkaz, nebyla v historii zdaleka první. Podobné přísahy museli veřejní činitelé či klérus skládat od středověku. Jednalo se například o projevy loajality k vévodům a knížatům, sliby poslušnosti biskupům, prohlášení loajality učenců nebo prohlášení nenávisti ke králi a aristokracii během Francouzské revoluce. V Itálii existovaly přísahy věrnosti králi a zákonu, které nikdy nikdo neodmítl (s výjimkou Říma v roce 1870, těsně po dobytí města vojsky nově ustaveného Italského království). V roce 1910 vyžadoval papež Pius X. od všech kleriků antimodernistickou přísahu, zrušena byla až v roce 1967 papežem Pavlem VI. na doporučení druhého vatikánského koncilu. I dnes veřejní činitelé skládají různé druhy veřejných přísah, avšak vyučující na univerzitě jsou – pro zachování akademické svobody – z těchto povinností vyňati.
V případě italských profesorů v roce 1931 ne všichni projevili poslušnost fašistickému režimu a předloženou přísahu podepsali. Ti, kteří odmítli, byli zbaveni profesorských míst. Obvykle se uvádí, že jich bylo pouze dvanáct z celkového počtu 1225 vysokoškolských vyučujících. Existují však přinejmenším dva typy seznamů, první uvádí šestnáct či sedmnáct osob, zatímco druhý (fašisticky orientovaný) snižuje jejich počet na jedenáct či dvanáct. Definitivní číslo ještě nebylo stanoveno, avšak objevuje se stále více důkazů, že bylo spíše vyšší. Narativ o dvanácti odmítnutích sloužil profašistické politické interpretaci události a vznikl na základě zkreslené informace, již poskytl režim.
BUĎ, ANEBO?
Ačkoli se zdálo, že profesoři mají jen dvě možnosti – podepsat a vyjádřit tak loajalitu vůči režimu, či nepodepsat a režimu se postavit –, výsledný obraz není pouze dvojbarevný. Podepsat také mohlo znamenat složit přísahu formálně, s cílem získat možnosti pokračovat v šíření vlastních názorů.
V Itálii se tak po roce 1931 v rámci protifašistických hnutí rozvinula velká debata, do níž se zapojili vyučující, intelektuálové i politici. Idealistický filozof Benedetto Croce i komunista Palmiro Togliatti, kteří oba zaujímali protifašistické, avšak vzájemně velmi vzdálené pozice, vyjádřili stejný názor: profesoři musí přísahu podepsat, aby univerzitu nenechali napospas fašistům.
Katolická církev, ústy Pia XI., navrhla kompromis: katoličtí profesoři mohli přísahu složit, ale s výhradou (není jasné, zda pouze vnitřní, či explicitní), že nebudou konat v rozporu s katolickými principy. Pius XI. následně též pověřil rektora milánské Katolické univerzity, otce Agostina Gemelliho, aby s Balbinem Giulianem a Benitem Mussolinim pro profesory z Katolické univerzity vyjednal ze skládání přísahy výjimku. Režim tehdy možnost zdržet se poskytl, trval však na tom, že všem vyučujícím z Katolické univerzity umožní složit přísahu dobrovolně. Ve výsledku všichni katoličtí profesoři, s výjimkou čtyř, mezi nimiž byl zmíněný rektor Agostino Gemelli, přísahu dobrovolně (a s výhradou navrženou Piem XI.) složili.
BOJ V EXILU
Abychom lépe porozuměli tomu, jak tehdejší intelektuálové hledali různá východiska z nepříznivé situace, podívejme se na tři různé typy reakcí na tento pokus fašistického režimu potlačit akademickou svobodu. Hrdinský čin ostrého a rozhodujícího odmítnutí nebyl jedinou možností. Bojovat proti režimu zevnitř intelektuálními prostředky byla další – tišší, nikoli však méně efektivní – cesta boje s utlačitelem.
Aby člověk řekl důrazné „ne“, často potřebuje příklad. Ti, kteří v roce 1931 chtěli přísahu odmítnout (s nadějí, že je nepotká tragický konec jako socialistu Giacoma Matteottiho, jenž byl za protifašistické názory v roce 1924 fašistickými oddíly zavražděn), mohli následovat příklad historika Gaetana Salveminiho (1873–1957), profesora moderních dějin na univerzitě ve Florencii.
Salvemini byl militantní antifašista, a byl proto hlídán policií, na univerzitě dostával výhrůžky od členů fašistických uskupení a za protifašistickou činnost byl nakonec zatčen. Na konci roku 1925 se rozhodl opustit katedru ve Florencii a uprchnout do Francie. Při té příležitosti poslal velmi příkrý dopis rektorovi univerzity, v němž psal: „Fašistická diktatura zničila podmínku svobody, bez níž univerzitní výuka historie ztrácí veškerou důstojnost, neboť přestává být nástrojem svobodného občanského vzdělání a je redukována na otrocké pochlebování vládnoucí straně.“
Jeho dopis byl označen jako nactiutrhání a pomlouvání režimu. Z Francie odjel Salvemini do Anglie a pak do Spojených států, kde získal profesorské místo na Harvardu. Předtím jej však fašisté a jejich američtí příznivci obvinili z účasti na organizaci atentátu v Itálii, aby jej mohli označit za teroristu a jeho jmenování profesorem zabránit. Odchod do zahraničí a kritika brutality italské fašistické vlády byly pro Salveminiho způsobem, jak bojovat proti režimu.
Dalším intelektuálem, který režim otevřeně odmítl, byl profesor dějin umění na turínské univerzitě Lionello Venturi (1885–1961). Patří mezi ty, kdo zmiňovaný slib věrnosti nepodepsali. Od počátku se stavěl proti fašismu a ihned po odmítnutí podpisu, tedy v roce 1931, se přestěhoval do Francie, kde byl v kontaktu s protifašistickým hnutím Spravedlnost a svoboda. Posléze se přestěhoval do Spojených států, kde se stal profesorem na Univerzitě Johnse Hopkinse a vystupoval proti působení fašistů v Americe. Venturi zůstal v Itálii déle než Salvemini, exil si vybral až ve zlomové chvíli.
BOJ DOMA
Třetí cesta protifašistického odporu, jež zahrnuje kompromis, byla dle mého názoru tehdy pravděpodobně nejobtížnější a nejefektivnější. Podívejme se na příběh historika umění Pietra Toescy (1877–1962), jednoho z nejslavnějších italských medievalistů první poloviny 20. století. Toescovo jméno není mezi těmi, kteří přísahu režimu složit odmítli. Jeho občanské a vědecké nasazení však vykazuje silné znaky opozice k režimu.
Toesca vyučoval dějiny středověkého a moderního umění na univerzitě v Turíně, kde se v roce 1907 stal prvním profesorem dějin středověkého umění, poté působil ve Florencii a od roku 1926 v Římě. Od roku 1929 řídil uměleckohistorickou sekci Italské encyklopedie. Pod jeho vedením se vzdělávala nejvlivnější část italských historiků umění činných v oboru v letech fašismu. Před idealistickou estetikou Benedetta Croceho dával Toesca přednost „historické metodě“. Jeho klíčová kniha Il medioevo (Středověk), vydaná v roce 1927, souzněla s internacionalismem, který sdílel také výše jmenovaný Lionello Venturi. Toesca například tvrdil, že velký počet významných italských děl vytvořili nebo inspirovali zahraniční umělci. Byl tedy mezi těmi, které fašistický režim v raných třicátých letech napadal. V roce 1930 vyšla v listu Giornale d’Italia série článků proti údajným nevlasteneckým hanobitelům italského umění, medievalistům Josefu Strzygowskému, Venturimu a Toescovi. O několik let později, v roce 1938, tentýž deník vydal také nechvalně známý článek Fašismus a problémy rasy, který se stal základem pro italský Manifest rasistických vědců – předchůdce rasových zákonů. Kritika uvedených historiků umění byla namířena na oblast jejich badatelského zájmu, Byzanc. Fašisté Byzanc spojovali se zženštilostí, korupcí a kosmopolitismem Francie, které vnímali jako hrozbu pro italské umění.
V bohaté korespondenci, kterou Pietro Toesca vedl s kolegy a studenty, vyjadřoval pohoršení nad nedostatkem kritického myšlení a nemorálností mladší generace historiků umění. Nikdy neoceňoval Benedetta Croceho, a už vůbec ne ty, kteří přijali fašismus, kupříkladu zmiňovaného Giovanniho Gentileho. Toesca také nevynechal příležitost ke kritice vědců, kteří „znovuobjevili“ své protifašistické myšlenky poté, co režim padl. Svými postoji i na stránkách svých knih vedl Toesca aktivní intelektuální boj, a to navzdory skutečnosti, že se rozhodl přísahu fašistickému režimu v roce 1931 podepsat.
Nestojíme zde pouze před příběhem individuálního hrdinství a odporu. V požadavku fašistického režimu složit přísahu a v následných reakcích můžeme vidět také nejvýraznější moment historického procesu dramatického kulturního, intelektuálního a vědeckého ochuzování, které s trvalými následky zasáhlo italskou společnost a s ní i většinu Evropy. Hlavním vítězstvím režimu nebyl počet podepsaných, nýbrž okamžité potlačení mezinárodní mobilizace, kterou vyvolali italští univerzitní exulanti z roku 1931. Režim pak mohl bez dalších potíží pokračovat v dalších opatřeních, jež ochuzovaly italský výzkum. V tomto kontextu je práce těch, kteří, přestože přísahu podepsali, aktivně pokračovali v opozici, zemi neopustili a nepodvolili se rétorice režimu, ještě působivější. •
Autor je historik umění.
Z angličtiny přeložila Karolina Foletti.