O síle lidí, co nedrží krok
Rozhovor s francouzským historikem Laurentem Vidalem
Na příběhu vzniku některých žánrů americké hudby lze ukázat, že synkopa funguje jako metafora pomalých, slabých, kteří se úskokem snaží dostat na místa těch silných. Fotografie spícího pařížského uklízeče, kterou pořídila a veřejně komentovala manažerka, odhaluje symptomatickou únavu obou dvou. Technologie nám přinesly nové řetězy, bezdrátové. Lidé, čtěte poezii! Zveme vás do myšlení vášnivého výzkumníka pomalosti, Laurenta Vidala.
AP: Pane Vidale, specializujete se na Brazílii a šířeji na kulturní výměny v atlantickém prostoru. Před pár lety jste vydal knihu, jejíž název by dal do češtiny přeložit jako „Pomalí lidé. Vzdorovat modernitě od 15. do 20. století“. Ukazujete v ní, jak Západ udělal z pomalosti jeden ze znaků méněcennosti a podřízenosti. Sledujete vývoj figury „pomalých lidí“, kam jsou řazeni třeba kolonizovaní lidé považovaní za lenivé nebo dělníci vzdorující vnucené průmyslové kadenci. A představujete též alternativní historii rytmů, v níž se pomalost, zahálka a odmítání pracovat stávají nástroji rezistence a subverze tváří v tvář vnucenému času. Jak jste se k tomuto tématu dostal?
LV: Rád bych zmínil dvě věci, které sahají poměrně daleko do minulosti. O otázku rytmů se zajímám od svých prvních prací, jejich přítomnost mě zajímala vždycky, ať už se jednalo o přenášení měst do Amerik (například York a New York, poznámka překladatelky), čekání, nebo migraci. A pak přišel objev: článek brazilského geografa Miltona Santose s podtitulem Síla slabých je v jejich pomalém čase (Metrópole: a força dos fracos é seu tempo lento, 1993). Ta myšlenka mě fascinovala. Šlo o krátký, provokativní text, jako historik jsem v něm postrádal vysvětlení, jak se vztah mezi sociální slabostí a pomalostí utváří a jak se pomalost může stát formou odporu vůči vnucenému rytmu. Ty otázky mi dlouho zněly v hlavě, až do dne, kdy se mi vybavila báseň velkého martinického myslitele a básníka Aimého Césaira. V Zápisníku z návratu do rodné země (1939) napsal: „Ti, kteří nevynalezli střelný prach ani kompas […] ale ti, bez nichž by země nebyla zemí.“ Řekl jsem si: ti lidé, kteří nic neobjevili, nic neovládali — to jsou ti pomalí, ti slabí, bez nichž by ale svět neexistoval. To mi pomohlo rozšířit mou úvahu.
Tenhle příběh má i atlantický rozměr. Napadlo mě to, když jsem se zabýval Brazílií. Způsob myšlení se tam liší od evropského. Narazil jsem na mnohem větší citlivost vůči tomu, čemu dnes říkáme dekolonialita. Samotné slovo je vcelku nové, ale označuje mnohem starší skutečnost a formy odporu.
AP: Okamžik, kdy začíná být pomalost na Západě vnímána negativně, se podle vás nachází někde v 15. století – ve století plném ambivalencí. Na jedné straně je spojováno s renesancí a modernitou, na druhé straně s náboženskými perzekucemi, strachem z jinakosti a prvními koloniálními expanzemi. Souvisejí tyto fenomény s vnímáním pomalosti?
LV: Ano, 15. století je plné ambivalencí. Právě tehdy nastává konfrontace s Jiným, Druhým. A ten Jiný může žít v dalekých zemích, ale taky hned vedle nás a být součástí našeho světa. A právě tehdy se rodí představa pomalosti, v níž se propojuje náboženské a ekonomické myšlení.
V náboženské oblasti se křesťanství snaží usměrňovat společenské chování. Teologická debata o kapitálních hříších spojuje lenost s pomalostí, která se stává závažným proviněním, urážkou Boha, protože popírá čas jako božský dar a ospravedlňuje zahálku. Přimět společnost k práci se tak stává imperativem. A v ekonomické oblasti se nacházíme na počátku obchodního kapitalismu. První teoretická pojednání, traktáty, činí z pohotovosti nezbytnou podmínku správného fungování směny. V 15. století se tyto dva přístupy propojily a potvrzovaly během dobývání Nového světa. Nezapomínejme, že první objevitelé zdědili mentalitu reconquisty, která spojuje vojenské dobývání, šíření křesťanství a zapojení podrobených obyvatel do práce. Tito objevitelé se setkávali s „novým lidstvím“, které nazývali „Indiány“ a které okamžitě označovali přívlastky, jež je ve skutečnosti znevažovaly.
AP: Ve své knize ukazujete, jak se tyto postavy rychle proměňují ve stereotypy ztělesňující tuto znevažující pomalost: „líný“ Indián, „netečný“ africký otrok a pak „loudající se“ dělník zachycený v postavě tuláka Charlieho z Chaplinovy Moderní doby (1936). Jak se tato zobrazení v historii stigmatizace „pomalých“ proplétají?
LV: Snažil jsem se, že toto znevažování, diskvalifikace, je jen zřídka plně přiznané. Spíše funguje jako podtext západních kapitalistických společností a čas od času se vynoří na povrch. Atlantický prostor byl privilegovaným místem, v němž se tento model zrodil a vyzkoušel, i když to částečně platí i pro Indický oceán. Kategorie „pomalých mužů“ není nikdy jasně vymezena, proměňuje se podle času a místa. Když se vyčerpal stereotyp „líných Indiánů“, objevili se otroci coby předmět transatlantického obchodu. O nich se sice nemluví jako o „líných“, ale jako o „netečných“, což je v důsledku totéž.
Tato pavučina slov, která svazují a uzavírají, zůstává mimořádně účinná i v dlouhodobém horizontu. Později se znovu objevuje v Evropě, v době velkých společenských proměn. S rozvojem velkoměst jsou migranti přicházející z venkova popisováni jako „prosťáčci“ a v Londýně se jim říká slow men – dávno před industrializací. To je důležité: pomalost se neomezuje jen na otázku průmyslu, továrna je pouze jedním jejím okamžikem. S dělníky pak příběh samozřejmě pokračuje, zaměstnavatelé a mistři jim vyčítají nepozornost, neschopnost držet tempo. A právě v tomto kontextu se dostávám k Chaplinovi a k nástupu práce na montážní lince.
Po Hitlerově příchodu k moci v Německu byly zřizovány koncentračních tábory. Ale ony už předtím existovaly ve všech evropských demokraciích, svým způsobem Hitler nevymyslel nic nového. V prvních táborech existovala kategorie nazývaná „zbyteční“, mezi nimi figurovali například nezaměstnaní. I tady tedy nacházíme tutéž myšlenku pomalosti, neschopnosti se adaptovat.
AP: Podle vás tedy existuje přímé spojení mezi násilím namířeným proti pomalým a vznikem fašistických nebo autoritářských režimů? Co ukazuje vztah mezi diskurzem pomalosti a extrémistickými politikami nuceného sociálního a rasového přizpůsobení?
LV: Mezi fascinací rychlostí a fašistickými režimy existuje jasné spojení. Vezměme si například futurismus, v jeho manifestu se prohlašovala „smrt pomalosti“. Futurističtí umělci oslavovali rychlost. Nemluvili explicitně o pomalosti, ale uctívání rychlosti vede k vyčleňování těch, kdo nedrží krok. Ve fašistických a nacistických režimech počátku 20. století se tato logika posiluje. Kategorie „pomalých“ se proměňuje, přizpůsobuje, bez přestání se do ní padají nové skupiny. Fascinuje mě a zneklidňuje, že západní společnosti se uspořádaly podle rytmického modelu: jeden rytmus – rychlost – je valorizovaný, je symbolem efektivity a modernity, druhý rytmus – pomalost – se asociuje s archaičností a sociální nepřizpůsobivostí.
AP: To je zajímavé i v souvislosti s naší zkušeností humanitních vědců. Když je dnes člověk vědcem ve velkých kapitalistických institucích, v něž se univerzity proměnily, má občas pocit, že ho zařadili do kategorie slow men, na rozdíl od rychlého rytmu takzvaných tvrdých věd…
LV: Oba dobře víme, že humanitní vědy nikdy nedisponovaly závratnými finančními prostředky, ale aspoň jsme měli čas dělat svou práci. Dnes už nemáme ani čas, neustále běháme od jednoho úkolu ke druhému. V kreativním procesu – nejen uměleckém, ale i intelektuálním – ale potřebujeme čas. Čas myslet, číst, snít, nechat svou mysl se toulat. Protože jen tak můžeme uniknout nástrahám myšlení „připraveného k použití“. Pokud nechceme jen dokola opakovat tytéž myšlenky, jen podpořené různými příklady, a chceme přicházet s novými, potřebujeme čas.
AP: Ano! A je důležité si to připomínat a také za to bojovat… Vaši knihu jsem četl v reedici v kapesní verzi z roku 2022 a velmi jsem ocenil předtím nepublikovanou předmluvu, v níž se vracíte ke zpomalení vnucenému pandemií nemoci covid-19. To období zdánlivě přerušilo běžný rytmus, ale zdá se, že ve skutečnosti se některé dynamiky naopak zrychlily: online obchod, krach malých podniků, nadvláda Amazonu, posílení státní kontroly… Jak si vysvětlujete paradox mezi zjevným zpomalením a politickou a kapitalistickou akcelerací?
LV: Je zajímavé, že po covidu v březnu 2021 jsme měli ještě jednu zkušenost zpomalení, vyvolanou technickou závadou: v Suezském průplavu uvízla loď a několik týdnů blokovala světový obchod. Na jedné straně jsme viděli globální zpomalení způsobené pandemií, na druhé straně se ukázalo, jak jeden „malý“ průplav dokázal paralyzovat světovou ekonomiku. Naše společnosti jsou skrz naskrz uspořádány kolem rychlosti přesunů a obchodních výměn. Také jsme si uvědomili, že přes veškeré těžkosti způsobené lockdowny, zvlášť náročné pro lidi žijící v prekarizovaných podmínkách, nám to udělalo dobře. Konečně jsme měli čas dělat různé věci, přemýšlet. Viděli jsme také, jaký účinek to mělo na planetu a stav jejího znečištění. Do měst se vrátili ptáci, ve vodních tocích se znovu objevily ryby. Ovšem zarážející je na tom rezilience kapitalistického systému. Pochopil to už Marx: kapitalistický systém má schopnost se bez ustání znovu vynalézat, absorbovat krizi, kterou právě prochází, aby z ní vyšel ještě silnější.
AP: Klíčovou roli v téhle akceleraci hrají také média se svou neustálou urgentností, kterou vytvářejí a udržují v našem vztahu k času…
LV: Od té doby, co vznikly zpravodajské kanály s nepřetržitým vysíláním, je třeba neustále produkovat informace. Téměř je vymýšlet. Existují mistři, kteří to umějí velmi dobře. Ale tato rychlost má politické důsledky: podporuje populistické projevy, jež nabízejí jednoduchá řešení složitých problémů.
AP: Ve své práci připouštíte politický rozměr, když píšete, že jde také o to, „čelit a vzdorovat diskurzu, který neustále přijímáme, tedy diskurzu efektivity a pohotovosti“. Francie však, stejně jako mnoho dalších zemí, dnes prochází krizí, do značné míry spojené s dynamikou politického, ekonomického a technologického zrychlování, jež oslabuje kolektivní opěrné body a vyvolává pocit vyčerpání. Do jaké míry může vaše úvaha o pomalosti pomoci těmto krizím porozumět?
LV: Vyjdu od jedné fotografie, kterou v Paříži pořídila jedna manažerka. Je na ní metař, který si mezi dvěma částmi směny neměl kde odpočinout, a tak se natáhl na zídku před obchodem. Manažerka fotku postovala na sociální síti s komentářem: „Podívejte, k čemu slouží daně Pařížanů – platí se z nich pochrupování lidí.“
Vidíme tu dvě tváře vyčerpání. Na jedné straně fyzické vyčerpání pracovníka technických služeb – během covidu jsme lidi, kteří museli pokračovat v práci v terénu, nazývali „druhou linií“. Tyhle profese často ve městech vykonávají lidé, kteří bydlí daleko od místa, kde pracují. Jejich pracovní čas je rozprostřený do celého dne a oni nemohou jet domů, a přece si potřebují odpočinout. A tento muž si pro odpočinek vybral ulici. Na druhé straně tu máme ženu. Její reakci charakterizuje jiný druh únavy, není schopná vnímat, chápat, být empatická, což značí nervové vyčerpání typické pro naši společnost. Tato fotka a její protagonisté – žena, která „stiskla spoušť“ a zveřejnila dehonestující komentář, a muž v jejím záběru vyjadřují dvě podoby moderního vyčerpání.
AP: Ale všechno u tohoto tématu není negativní, ne? Ve třetí části svého díla se zaměřujete na přístavní města a na populární hudbu jako prostory, kde se vynalézá „jiný vztah k času“. Jaké pouto nastolujete mezi hudebními rytmy a subverzí časovosti vnucené modernitou?
LV: Uvědomil jsem si, že v přístavech na pobřeží Atlantiku a Amerik se zrodily různé styly hudby z kontaktu dříve zotročených obyvatel a evropských emigrantů. Každý přijel se svými hudebními tradicemi a v pauzách mezi prací se z nich zrodily nové styly hudby. V přístavech se nepracuje podle fixního časového rozvrhu, ale vždy na konkrétní zakázce. A mezi dvěma zakázkami je třeba zabít čas – k tomu hudba slouží báječně. A tak od jihu po sever, od Buenos Aires po Rio, Havanu, New Orleans vidíme zrod nejrůznějších stylů lišících se názvem i historií – tango, samba, cumbia, rumba, jazz. Jedno však mají společné – všechny se zrodily ze setkání afrických rytmů a evropské harmonie a vycházejí z téhož zdroje – ze synkopy, tedy z noty začínající jinak, než je obvyklé, a to ve slabou dobu, která se prodlužuje v následující těžké době. Zkoumal jsem synkopu jako metaforu. Vidím v ní metaforu pomalých, slabých, kteří se snaží dostat na místa těch silných. Tahle hudba se objevuje v určitém konkrétním období, pak mizí. Převrací ustavený časový pořádek. Subverze tedy není přímou konfrontací, spíše lstí, úskokem, úkrokem.
AP: To nadbíhá mé další otázce. Toto číslo časopisu věnujeme zahálce, často vnímané negativně jako lenost nebo ztracený, promarněný čas. Můžeme ji ale také nahlížet jako zábavu, neproduktivní aktivitu. V čem se vaše úvaha o pomalých lidech protíná s naším tématem?
LV: Nejprve odpovím jako historik. V římském období proti sobě stálo otium a negotium. Aristokracie praktikovala otium, zahálku, zatímco obchodníci negotium. Zahálka tedy značila sociální přináležitost a hierarchii. Později, na konci 19. století a na počátku století dvacátého, se i z volného času stává obchodní komodita. Ale vedle toho se v dělnickém světě nebo ve společnostech pocházejících z afro-amerického otroctví zahálka považovala za formu vzdoru. Například v anarcho-odborové tradici v případě stávky nic nedělat představovalo zbraň. V Amerikách poezie, písňové texty a hudba potvrzovaly odmítání vnuceného diskurzu, podle kterého museli černoši bez ustání pracovat. Nina Simone to mocně vyjadřuje v písni Mississippi Goddam. Podobně v dělnickém prostředí oslava „svatého pondělí“ znamenala vzpouru proti náboženskému diskurzu, který stanovoval jako den pracovního klidu neděli. Ale i zahálku si kapitalismus přivlastnil prostřednictvím volného času, a dnes se zdá, že zmizela a nahradila ji nepřetržitá období činnosti.
AP: Jak náš vztah k zahálce a pomalosti proměnily nové technologie?
LV: Dnes žijeme v instantním čase. Co v takovém kontextu znamená zahálka? Coby učitel pozoruji u mladých lidí ve Francii i v Brazílii, že nejsou schopni se dlouho soustředit. Psychologové nám říkají, že kapacita studujících se soustředit nepřekračuje čtvrt hodiny, pak je potřeba změnit aktivitu. Představuje to pro mě velký problém. Mobilní telefon je vždycky po ruce. Téměř při každé aktivitě, i při sledování televize nebo jiné obrazovky, ho máme na dosah. Už nevykonáváme jednu řadu aktivit, ale dvě nebo tři najednou.
Co tedy znamená zahálka, když jsme lapeni v takové síti? Nadvláda sociálních sítí a bezdrátových zařízení ve skutečnosti znovu objevila řetězy. Do jisté míry jsme spoutáni – a říkám „my“, protože se mě to také týká. Jedno je jisté: už nelze nabízet jako zahálku to, co se nabízelo na konci 19. nebo ve 20. století. Je třeba pojem zahálky znovu promyslet. To je skutečná výzva.
AP: Skutečně se čím dál víc ukazuje, že změnit definici je nutné. Ale tváří v tvář těmto „novým řetězům“, jak jste správně řekl, je vůbec ještě možné dopřát si chvíle zahálky, přestávky, změny rytmu? Vidíte – z teoretického či praktického hlediska – nějaké cesty, jak toho dosáhnout? A daří se to vám osobně?
LV: Začnu poslední částí otázky. Nejsem pomalý člověk, mám dokonce s pomalostí trochu problém. Ale vím, že čas od času potřebuju zpomalit. Daří se mi to dvěma způsoby. Jednak mi pomáhá psaní, které pro mě představuje cestu k soustředění. Není to zahálka, ale způsob, jak se skrýt před hlukem světa. Druhým prostředkem je pro mě čtení, především čtení poezie. A celkově umění, ať se jedná o poezii, literaturu, nebo výstavy. Je to způsob, jak otevřít čas, dát mu jinou příchuť, vidět ho jiným pohledem.
AP: Historik Patrick Boucheron v eseji Le temps qui reste (Čas, který zbývá) popisuje klimatickou krizi jako „pomalou katastrofu“, která naléhavě vyžaduje rychlé jednání. Vy říkáte, že pomalost může poskytovat obnovu, nástroj vzdoru tváří v tvář logice zrychlování. Jak ty dva přístupy skloubit?
LV: To je velký problém. Když nastolíme pomalost jako nový společenský rytmus, ztratí svůj smysl. Pomalost má svou hodnotu, jen když něco převrací, protože je to koneckonců rychlost jako každá jiná. Viděli jsme to například v Bhútánu: země se rozhodla nahradit HDP novým kritériem, „hrubým domácím štěstím“, a zrodil se z toho autoritářský režim. Vnutit pomalost nebo zahálku uměle nemá žádný smysl. Všechno je to otázka rovnováhy.
Víme – protože jsme to sami zažili –, že zpomalit, kdykoli je to možné, a lépe se sladit s naším místním prostředím je jistou formou jednání. Samozřejmě existuje i globální úroveň, kde se rozhoduje na nadstátní úrovni. Ale existuje také úroveň místní – a právě tam můžeme jako občané zasahovat prostřednictvím drobných gest a rozhodnutí, které někdy znamenají přerušení či odmítnutí rytmu vnuceného modernitou. •
Laurent Vidal je historik a profesor na univerzitě v La Rochelle, do roku 2022 vedl výzkumné Centrum pro studium mezinárodních dějin a Atlantiku. V roce 2020 vydal knihu Les hommes lents. Résister à la modernité, XVe–XXe siècle (Pomalí lidé. Vzdorovat modernitě od 15. do 20. století).
Z francouzštiny přeložila Míla Janišová.
