Ohrožení čtenáři
Cenzura, politická korektnost a cancel culture v literatuře pro děti
My, literární vědci, někdy propadáme pocitům bezvýznamnosti. Zdaleka ne každý dokáže ocenit význam posledních výstřelků komputační versologie či literární bibliografie. Přesto jsou témata, která stále dokáží upoutat pozornost. K nim patří také cenzura, které jsem se začal věnovat díky spolupráci na oceňované dvojdílné monografii V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014 (2015).
Zatímco podle statistik zájem o literaturu pomalu klesá, jakékoliv zmínky o její cenzuře spolehlivě přitáhnou zájem médií a rozvíří celospolečenskou debatu. A zatímco cenzura literatury pro dospělé je převážně věcí minulosti, o literatuře pro děti a mládež se diskutuje stále: kdo zakázal Vinnetoua, jestli se ještě smí vydávat Ladův Mikeš a jak dnes vypadá Honzíkova cesta. I lidé, kteří nevezmou knihu do ruky, co je rok dlouhý, z pobouřených internetových komentářů vědí, že se něco podezřelého děje s díly Marka Twaina, Roalda Dahla anebo Hergého. I když poslední dvě knihy, na kterých jsem se podílel (Nekorektní literatura, 2023, a Čtivo, 2024) neměly mít původně s cenzurou dětské literatury nic společného, stále na ni narážím, stále si říká o pozornost a koneckonců, když už mě někdy média požádají o vyjádření, je to většinou právě k otázce cenzury literatury pro mládež. Nejspíš jde o skutečně nevyčerpatelné téma. Navíc se coby rodič sám stávám svého druhu cenzorem, a jak děti rostou, schovávám nevhodné spisy stále výš a výš.
VYCHOVÁVAT A CHRÁNIT
Již samotný vznik konceptu dětství v průběhu 18. a 19. s sebou nese představu, že se jedná o citlivou kategorii nehotových lidí, které je třeba chránit. Od rozšíření školní docházky a gramotnosti je pak nutné děti chránit zejména před vlivem škodlivé literatury.
Když se například zaměříme na takzvané lidovýchovné spolky přelomu 19. a 20. století, jejich činnost byla vedle snahy o vzdělání chudších vrstev obyvatel vedena zejména úsilím o ochranu mladších čtenářů před „krváky“, „brakem“, či dokonce erotickou literaturou, která měla vést mládež na scestí, a dobový tisk je plný historek, podle kterých jsou u mladistvých delikventů nalézány četné spisky kriminální literatury a ve kterých předčasně probuzené sexuální pudy vedou dívky k prostituci, či přinejmenším k prostopášnosti a neodvratnému úpadku. Nutno dodat, že sekulárně orientované organizace mezi nebezpečí literatury řadily i indoktrinaci katolickým klerikalismem, zatímco ty katolické zase varovaly před kritikou náboženství a ohrožením společenského řádu.
Ačkoliv rakouská ani prvorepubliková cenzura nechodily pro škrt či konfiskaci daleko, dětská literatura se předmětem cenzurních zásahů nestávala často. Nejspíš i proto, že její autoři dobře znali pravidla a na rozdíl od spisovatelů takzvané vysoké literatury neměli co získat tím, že by pravidla porušili. Zatímco doboví literáti porušující sexuální či společenské normy mohli jako odměnu za svoji konfiskovanou tvorbu mít alespoň mučednickou pověst, autoři literatury pro děti mohli být nanejvýš obviněni z kažení mládeže. Výrazněji se tak snaha omezit přístup mládeže k nežádoucímu braku (tedy zejména ke krvákům, laciným romancím a explicitním popisům sexuality) projevovala zejména snahou kontrolovat a regulovat obsah veřejných a žákovských knihoven.
Teprve nástup fašistické a později i komunistické diktatury však dovedly lidovýchovné snahy ke zdárnému konci a mládež byla dokonale chráněna nejen před krváky a sexualitou, ale i před potenciálně škodlivými ideologiemi. Asi nejznámějším příkladem tohoto přístupu jsou Broučci evangelického faráře Jana Karafiáta, jejichž vyhrocený protestantský fatalismus neměl místo ve společnosti založené na vytváření nového člověka prostřednictvím „inženýrů lidských duší“. Až na krátké období šedesátých let proto Broučci nevycházejí, případně se objevuje upravená verze s optimističtějším vyzněním (kde broučci nezemřou mrazem, nýbrž se na jaře probudí).
NA HRANĚ MORÁLNÍ PANIKY
Po roce 1989 se do společnosti i mimo odborné kruhy vracejí debaty o tom, co je a co není pro děti vhodné. A často mají nečekané aktéry. Například petici pro větší regulaci komerčního televizního obsahu pro děti a mládež sepsal a obhajoval spisovatel a někdejší disident Ludvík Vaculík, jehož dílo bylo výrazně postiženo snahou o vyloučení nevhodných děl z československého literárního provozu v období normalizace.
Zatímco diktatury ovládají funkční cenzurní aparát i mediální provoz, takže jen málokdy dochází k veřejným debatám o cenzuře, v demokratických režimech reaguje veřejnost na pociťovanou cenzuru velice podrážděně. Obzvláště to platí v českém liberálním prostředí, které je na cenzuru velmi citlivé, a naopak původnímu, ničím nekorigovanému textu je přisuzována zvláštní hodnota. Tento přístup však může narážet na výchovnou funkci, kterou přisuzujeme literatuře pro děti a mládež.
Po roce 1989 se objevilo několik takových případů, které hraničily s morální panikou. Tou první byly debaty týkající se četných textových úprav v budovatelské klasice Honzíkova cesta Bohumila Říhy. V porevolučních verzích totiž zásahem editora z knížky vypadly pasáže vysvětlující a vychvalující fungování Jednotných zemědělských družstev, která měla v období socialistické diktatury nahradit soukromé zemědělce.
Co se v mediální zkratce mohlo jevit jako jakási „cenzura naruby“, při bližším zkoumání ukazuje na spletitý vztah mezi tržními mechanismy, ideologií a rozšířenou praxí edičních zásahů do literatury pro děti. Z Honzíkovy cesty a dalších Říhových oblíbených knížek jako O letadélku Káněti či z jeho Dětské encyklopedie totiž vypadlo poměrně značné množství pasáží, které byly ale, spíše než snahou o ideologickou cenzuru, vedeny úsilím o aktuálnost. Ostatně část z úprav provedl za svého života před revolucí již samotný autor. Za zmínku stojí, že všechny tyto změny necílí ani tak na děti (které většinou netuší, co to byla Jednotná zemědělská družstva), jako spíše na dospělé, protože právě oni jsou tím prvním gatekeeperem. Mohli bychom se tedy domnívat, že k mnoha textovým změnám v literatuře pro děti a mládež dochází i proto, aby tyto knížky potenciálně neodradily rodiče, kteří jsou na mnohá témata citlivější než děti samotné.
SÍLA MÉDIÍ
K dalším případům polistopadové cenzury (či „cenzury“) jsem se dostal při zkoumání fenoménu politické korektnosti. Jednalo se konkrétně o požadavek jedné romské organizace na stažení Ladova Mikeše ze seznamů povinné četby, protože kniha obsahuje zjevně rasistickou pasáž. V roce 2010 tento požadavek rozpoutal mediální kampaň, která byla přinejmenším stejně rasistická jako Ladův text a ve které se ze zmíněného jednoho spolku naráz stali Romové nespokojení s českým školstvím, odhodláni nemilosrdně cenzurovat výtvarníka, který dokázal nejlépe vystihnout ducha české vesnice.
Také kritika národnostních či genderových stereotypů začala být čím dál častěji chápána jako zavrženíhodný pokus o cenzuru. To se projevilo třeba v případě široce medializované (v roce 2017) kritiky básní Jiřího Žáčka z čítanky pro 2. třídu: „K čemu jsou holky na světě? Aby z nich byly maminky, aby se pěkně usmály na toho, kdo je malinký“ (o debatě jsem psal mimo jiné v knize Nekorektní literatura). Co na tom, že mnohem spíš než o cenzuru šlo opět o souběh ústupků tržním mechanismům a společenským proměnám v rámci české společnosti. Co se zdálo být normou v roce 1990, nemusí platit s odstupem více než čtvrt století.
Poslední velikou kauzou, k jejímuž okomentování pro média jsem byl přizván letos a která na své vědecké uchopení ještě čeká, se týká románové série Fotbalový král Jana Žáčka, jenž nemá s Jiřím Žáčkem kromě údajné cenzury nic společného. Kniha pro školní mládež byla totiž na sociální síti Instagram kritizována za sexistické ilustrace a za text normalizující sdílení fotografií nahých příbuzných za úplatu. Opět šlo o těžko proniknutelný propletenec trhu (knihu následně nakladatelství stáhlo z prodeje), obvinění z cenzury (ze strany obhájců autora) a paranoidní představy o všemocné woke kritice, která praktikuje českou verzi cancel culture.
Jak už to v případě takzvaných kulturních válek bývá dobrým zvykem, problém se většinou netočí kolem jednoho textu a jedinečné události, ale do hry vstupují i nejširší civilizační, či dokonce antropologická témata týkající se lidské sexuality, psychoanalýzy, vlivu sexistických pasáží na zdravý vývoj domácí mládeže, hnutí #MeToo či postupných proměn společenských norem a genderové senzitivity. Na badateli pak je, aby u podobných případů dokázal odolat kouzlu zobecnění a zaměřil se na to, co považuje za podstatné – zda jde skutečně o symptom úpadku západní civilizace, anebo jen o spor mezi spisovatelem a nespokojeným nakladatelem, který si hlídá svoji dobrou pověst.
Cenzura dětské literatury zkrátka představuje nevyčerpatelný zdroj materiálu. Rozebrat ho nepředstavuje jenom intelektuální výzvu, ale jde i o společensky relevantní téma, jež si žádá, aby badatel odolával pokušení zjednodušujících odsudků ve snaze zalíbit se některé straně sporu. A právě tato aktuálnost a společenská zodpovědnost mě u tématu udržuje už víc než deset let. •
Autor je literární vědec.