Na dosah zániku
Umění k pomíjivosti člověka i krajiny
Před dvěma lety slavily velké umělecké instituce po celém Německu 250 let od narození ikonické osobnosti romantismu Caspara Davida Friedricha. Jeho obrazy v Alte Nationalgalerie v Berlíně nebo Kunsthalle v Hamburku dodnes lákají stovky turistů, kteří se mačkají před jeho plátny a spolu s protagonisty Friedrichových obrazů obdivují hlubokou nespoutanou přírodu, její atmosférické proměny a starodávné ruiny. Do jaké míry jsme ale schopni jeho dílo ocenit dnes, kdy se krajina okolo nás mění a ruiny industriálních fabrik a válkou zničených měst se stávají němými svědky přítomnosti?
Melancholie ruin, úžas, bázeň
Friedrichův obraz Opatství v dubovém lese (1809–1910) zachycuje temnou krajinu s pahýly stromů a zbytky středověké sakrální stavby, které mají navodit posvátnou úctu ke „vznešenému“ nekonečnu. Romanticky smýšlející divák začátku 19. století divokou krajinu s ruinami vnímal jako něco transcendentálního. Připomínku lidské pomíjivosti a místo, kde lze zakoušet kontinuitu mezi přírodou a dějinami. Zarostlá, opuštěná stavba vyvolávala směs úcty i úzkosti, kdy příroda postupně pohlcující lidské dílo symbolizovala nadřazenost času a přírodních sil nad člověkem.
Pro romantické myslitele a literáty, jako byli německý básník Novalis nebo filozof a literární kritik Friedrich Schlegel, zároveň „ruiny“ a „fragment“ představovaly cestu k plnému rozvinutí vlastní imaginace. Jak popsal Schlegel ve svém textu Kritické fragmenty (1797), fragment v literárním díle pracuje s principem nevyřčeného a namísto koherentního soudržného celku nabízí otevřený, nedořečený formát, skrze který je možné dotknout se absolutní pravdy. Toto romantické vnímání je třeba nahlédnout v širších souvislostech kulturně-společenské proměny závěru 18. století a nástupu raně moderní společnosti, kdy začíná převládat pocit, jako by se člověk už „necítil ve světě doma“. Dopady osvícenského racionalismu, industrializace, stejně jako dalekosáhlé společenské změny a narušení dosavadních paradigmat, které přinesly Velkou francouzskou revoluci a napoleonské války, vytvořily hlubokou propast mezi světem, jenž se dal jednoduše racionalizovat, a subjektem, jenž vnímá, že podobná racionalizace už není úplně možná. Z tohoto pocitu vyvěrala romantická melancholie a touha opětovného nalezení spojení s univerzem, jež pro romantiky představovala příroda, zájem o ruiny a fragment i daleký horizont, akcentovaný právě v díle Caspara Davida Friedricha, jako je Poutník nad mořem mlhy (1818) nebo Mnich u moře (1808–1810).
Neuslyšíme zpívat ptáky
Dnešní společnost se opět dostává do stavu melancholie nad světem, jenž se nám „ztrácí“. Plně nahlížíme ekonomické, politické a enviromentální dopady fungování moderní společnosti, aniž by bylo plně v našich silách je zvrátit. Když americká bioložka Rachel Carlson v roce 1962 vydala svou přelomovou knihu Silent Spring, uvažovala nad tím, že naše počínání skutečně může vést k situaci, kdy na jaře už neuslyšíme zpívat ptáky. Její text představoval podrobnou analýzu tehdejšího stavu planety a nástupu antropocénu, tedy její proměny vlivem lidské činnosti, otevřela jím otázku ochrany životního prostředí a ovlivnila tak environmentální hnutí. V návaznosti na její knihu v roce 2024 připravila i Národní galerie Praha výstavu Mlčící jaro a v povedeném dialogu umění 20. století a současnosti sledovala vztah umělců k přírodě mimo hlavní tradovaný kánon moderního umění svázaný s formálními experimenty, vírou v autonomního umělce a pokrok. Výstava ukázala, jak hluboký zdroj umělecké i sebereflexivní inspirace příroda představovala pro moderní umění, přestože tvořila spíše tichý a méně nápadný hlas. Například v cyklu fotografií avantgardního umělce Jaromíra Funkeho Pralesy (1938) můžeme sledovat jeho zájem o struktury a „nevědomí lesa“, které zachytil během svých toulek Podkarpatskou Rusí v předvečer druhé světové války. Jeho fotografie jsou o to silnější, že se na výstavě objevily v kontrastu se Sutinami (1945) Josefa Sudka, jež představovaly reálné dopady války. Pahýly stromů v sobě dávaly tušit postupnou obměnu a regeneraci přírody, „zranění“ společnosti a důsledky války však podobnou regeneraci a priori neevokovaly.
Klimatický žal je realita
Postupně sílící dopady klimatické krize se v druhé polovině 20. století začaly čím dál více odrážet v samotné podobě umění, reagující na proměnu krajiny i otevírající otázky její záchrany. Od zhruba začátku sedmdesátých let bylo možné sledovat land-artové realizace, jako je dílo Roberta Smithsona Spiral jety (1970), představující monumentální kamenné molo ve formě spirály až po efemérní projevy intimní ekologie, jako byly Siluety Any Mendiety ze sedmdesátých let nebo současné přírodní objekty německé umělkyně Christiane Löhr pracující s estetikou detailu a pozornosti – vytváří křehké struktury ze stébel trávy a poupat rostlin. Enviromentální umění dnes přehodnocuje samotný vztah diváka a krajiny, kterou se už nesnaží využít jako němou kulisu, nýbrž se spolu s přírodou a jejími procesy pokouší o dialog bez snahy o dominanci. Krajina se tak stává zdrojem poznání při hledání vlastních kořenů, jako je tomu v díle umělkyně Kateřiny Dobroslavy Drahošové a jejích abstraktních kreseb vycházejících z šumavské krajiny nebo u textilních objektů Marie Tučkové, jež tematizují „spojení a vzájemnost ekosystémů“.
Stále viditelnější dopady globální a ekologické krize daly vzniknout i proudu současného romantismu, kterého s tím původním pojí hluboká melancholie nad změnami, které už nelze přímo ovlivnit, a opětovný zájem o emocionalitu, hledání vztahu mezi člověkem, přírodou a nově i digitálním světem, stejně jako propojení přírodních a lidských forem. Smutek nad současným stavem planety žene řadu uměleckých aktivistů k často vandalizujícím gestům útočícím na umělecká díla a samotné instituce. Jak ale v reakci na podobné akce ironicky upozornila historička umění Milena Bartlová v článku pro kulturní čtrnáctideník A2 v roce 2022, Na mrtvé planetě umění nebude. Její text otevřel úvahy nad stavem současného světa a klimatickým žalem, který velká část umělecké scény prožívá. A skutečně, pokud se nepodaří změnit současný směr vývoje světa a umlčet hlasy populistů, kteří klimatickou krizi bagatelizují, nebo dokonce popírají, mohou se ruiny, jež romantici s takovou úctou obdivovaly, stát místem, v němž budeme žít. •
Autorka je historička umění a kurátorka.
Kateřina Dobroslava Drahošová, 2025, kresba pastelem. © Archiv autorky.