Můžu ti říkat Mirečku?
O Universitě 17. listopadu (1961–1974)
Ve dvou dílech legendární „básnické“ trilogie (Jak básníci přicházejí o iluze a Jak básníkům chutná život) režiséra Dušana Kleina z poloviny osmdesátých let vystupuje jako jedna z vedlejších, ale výrazných postav africký student Numira Cassa Tomba z Bujumbury (Burundi), svými spolubydlícími přezdívaný Mireček. Medik Mireček mluví sice velmi dobře česky, ovšem se silným přízvukem a jeho chybování v gramatice se stává předmětem vtipů.
Studium nechává spíše na druhé koleji a jeho podstatným zájmem je navazování chvilkových, nezávazných vztahů se spolužačkami. V seriálu je vykreslen jako lehkovážný, dětinský bohém, který má ke světu hedonistický a sobecký vztah.
Jakkoliv jeho role působí anekdoticky, odkazuje k pozoruhodnému trendu, který se v Československu rozvíjel již od padesátých let. Tehdy začali ke studiu na československé vysoké školy přicházet zahraniční studenti z tzv. spřátelených zemí, mezi nimiž tvořili významný podíl příchozí z Afriky a Asie. Jak narůstal vliv Sovětského svazu v kolonizovaných zemích usilujících o nezávislost a snahy těchto zemích zbavit se vlivu koloniálních mocností, začali studenti ze vzdálených oblastí světa přicházet také do Československa. Vysokoškolská a středoškolská stipendia pro elity osamostatňujících se zemí patřila totiž vedle zbraní, úvěrů, technických expertů k významným formám mezinárodní pomoci.
Obraz filmového Mirečka otevírá otázku, jak se zde zahraničním studentům žilo, jak vypadala jejich integrace a zda se v jejich soužití s českou společností objevovaly konflikty.
OBOR DRUŽSTEVNICTVÍ I TANEC
Československo bylo zemí bez koloniální minulosti a zároveň bylo díky exportní politice meziválečné první republiky relativně známé leckde po světě. Stačí připomenout globální úspěch značek Škoda a Baťa. Nepřekvapí tedy, že se stalo zemí poměrně atraktivní, do níž směřovala řada mladých lidí velmi exotického vzhledu (na tehdejší zvyklosti) a neznámé, někdy tajuplné kultury a zvyků. Pro specifické potřeby těchto studentů byla v roce 1961 v Praze založena speciální vysoká škola, Universita 17. listopadu (USL, 1961–1974). Její název odkazoval k Mezinárodnímu dni studentstva, který měl český původ, ale slavil se po celém světě.
Sídlila v samém centru města, na tehdejším Gorkého (dnešním Senovážném) náměstí. Od roku 1963 se otevřela možnost studia i pro československé studenty, kteří se mohli zaměřit na překladatelství a tlumočnictví angličtiny, francouzštiny a španělštiny. Jako externisté zde působili odborníci z filozofických fakult, například Josef Forbelský, František Fröhlich, Jiří Levý nebo Josef Polišenský. Studovala zde například později známá tlumočnice a překladatelka z angličtiny a francouzštiny Dana Hábová. O tři roky později se československým absolventům vysokoškolského studia otevřela další příležitost – mohli zde získat jazykové a odborné znalosti v případě, že se v roli expertů chystali vyjet na stáž do afrických, asijských nebo latinskoamerických zemí.
Struktura školy se i v poměrně krátkém období existence proměňovala a původně ambiciózní plány postupně ztrácely atraktivitu. Na počátku byla tvořena fakultou jazykové a odborné přípravy (neboli fakultou propedeutickou), přírodovědnou a technickou fakultou a fakultou společenských věd. V roce 1966 došlo k reorganizaci – fakulta přírodovědná a technická zanikla a namísto ní vznikla další dvě pracoviště: Studijní a informační ústav pro československou expertízní činnost a Ústav organizace a metodiky studia zahraničních studentů.
Univerzita měla odpovídat na poptávku studentů obory vytvořenými příchozím „na míru“ – jedním z nich bylo například Družstevnictví pro rozvojové země. Původní nápad založit zde také studijní program tropické medicíny byl příliš ambiciózní, proto byl ponechán v kompetenci Univerzity Karlovy. Studenti měli zájem o technické obory, medicínu, ekonomii a některé umělecké obory na Akademii múzických umění. Na hudební fakultě studoval tanec mimo jiné syn tehdejšího kambodžského krále Norodoma Sihanuka a současný kambodžský král Norodom Sihamoni, který sice nebyl zapsán na USL, jeho přítomnost nicméně dokládá atraktivitu, kterou Praha pro některé čelní státníky z jihovýchodní Asie měla.
PO LÉKAŘSKÉ PROHLÍDCE JAZYKOVÝ KURZ
Universita 17. listopadu měla dvě úrovně – student mohl studovat vybraný obor, který poskytovala, anebo se po absolvování ročního jazykového kurzu v některém z regionálních školicích center a po složení přijímacích zkoušek mohl zapsat na některou československou vysokou školu či univerzitu. Zůstával však zapsán i na USL, která mu měla být k dispozici při řešení různých obtíží a také měla zahraniční studenty evidovat a v nějaké míře kontrolovat.
Ročně bylo ke studiu přijímáno asi pět set uchazečů. Cesta do Prahy mohla být velmi dlouhá, třeba z Indonésie, někdejší Nizozemské východní Indie, se do počátku šedesátých let cestovalo nejčastěji lodí na trase Singapur–Gdyně a poté vlakem. (Studentů odsud bylo nezanedbatelné množství, protože indonéský vůdce Sukarno udržoval s československými představiteli vřelé vztahy.) Po příjezdu do Prahy se studenti museli podrobit důkladné lékařské prohlídce a zůstat v měsíční karanténě na takzvané tranzitní koleji. Každý student se musel prokázat potvrzením o očkování proti pravým neštovicím a choleře. Zdravotní péči byla věnována velká pozornost. Součástí povinné prohlídky bylo kompletní interní vyšetření, vyšetření krevního obrazu, moči, sedimentace krve, parazitologické vyšetření, sérologické vyšetření krve, parazitologické vyšetření na bacilonosičství tyfu a u žen gynekologická prohlídka. Nepovinné bylo EKG a oční kontrola. Vstupní prohlídka a případné léčení musely být ukončeny před zařazením studentů do přípravného jazykového kurzu, do něhož byli v „tranzitu“ rozřazeni podle úrovně znalostí a podle studijních preferencí.
V regionálních střediscích, která se nacházela například v Teplicích, Dobrušce, Mariánských Lázních či Poděbradech, se studenti měli kromě jazykové výuky a seznámení s reáliemi také aklimatizovat. Češtinu je zpravidla učili středoškolští učitelé, někdy již v penzi, kteří znali některý světový jazyk a byli schopni se se studenty domluvit. Právě oni často sehrávali klíčovou roli v aklimatizaci a adaptaci studentů, zvali je na víkendy a svátky k sobě domů a snažili se je podporovat. Rok studia v regionálním středisku uzavírala komisionální zkouška za přítomnosti učitele češtiny, ředitele střediska, zástupce Krajského národního výboru, USL a dalších. Zkouška zahrnovala diktát, větný a slovní rozbor, doplňování textu a krátké slohové cvičení. Ústní část zahrnovala četbu českého textu a jeho obsahový a gramatický rozbor.
STEREOTYPY I SNAHY O JEJICH PŘEKONÁNÍ
Komunita zahraničních studentů byla velmi heterogenní, přesto spolu příchozí bydleli na kolejích, sdružovali se ve studentských svazech (především podle země původu nebo širšího regionu) a na USL pro ně byl zřízen také studentský klub – Klub přátelství mládeže.
Přes veškerou snahu hostitelů však studenti naráželi na řadu překážek. Některé byly důsledkem odlišných návyků a zvyklostí, například stravovacích. Česká kuchyně byla pro studenty těžká, postrádali zeleninu, tropické ovoce a rýži a příchozí ze zemí jihovýchodní Asie navíc nebyli zvyklí na mléko. Správci menz se snažili studentům vycházet vstříc a měnit skladbu jídelníčku, protože se zde jinak studenti odmítali stravovat. Ovšem závažnějším problémem byl latentní rasismus a xenofobie československé společnosti, která příchozí studenty nezřídka přijímala ostražitě či přímo nepřátelsky. Kromě stereotypů a předsudků o lidech přicházejících z exotických zemí panovala též představa, že se jim dostává výhod jiným lidem nedostupných.
Československá vláda se snažila studentům jejich pobyt usnadnit, avšak nezaměřovala se na potírání předsudků ani nebylo jejím záměrem učinit československou společnost multikulturnější a otevřenější. Delší pobyt příchozích byl z hlediska československého státu nežádoucím jevem – studenti se měli po absolutoriu vracet domů, aby se stali součástí tamější elity a mohli rozvíjet politické a obchodní vztahy s Československem. Ovšem ne vždy byl návrat možný. Nejen proto, že individuální osudy byly nepředvídatelné, ale také proto, že nově se formující státy byly často nestabilní. Domů se nevrátil například indonéský student Soegeng Soejono, který přišel studovat do Prahy v roce 1963. O dva roky později se v jeho rodné zemi konalo povstání, jež vyústilo v masakr všech skutečných či domnělých sympatizantů socialismu. Tato národní tragédie si vyžádala statisíce obětí a bylo zjevné, že indonéští studenti a absolventi vysokých škol v sovětském bloku by po návratu byli přímo ohroženi na životě. Soegeng se v Československu oženil a do Indonésie se podíval až po pětatřiceti letech, po pádu režimu generála Suharta. On sám o rasismu či nepřijetí nehovořil, spíše vždy zdůrazňoval svou otevřenou povahu a schopnost adaptovat se, které mu umožnily začlenit se do československé společnosti. Jiný jeho krajan, Leonard Tobing, se stal v devadesátých letech indonéským velvyslancem v České republice a v roce 2013 byl oceněn cenou Gratias tibi za rozvoj vzájemných vztahů mezi oběma zeměmi. (Pro milovníky exotické fauny můžeme zmínit, že díky jeho iniciativě vlastní pražská a plzeňská zoologická zahrada vzácný exemplář varana komodského.)
Nicméně pozitivní individuální zkušenosti nijak nepopírají skutečnost, že se studenti, zejména z afrických států, stávali terčem rasistických útoků a nelichotivých slovních komentářů a urážek. Veřejná bezpečnost, která násilnosti řešila, zpravidla rasovou motivaci útočníků bagatelizovala a konflikty interpretovala jako běžné hospodské rvačky.
Ačkoliv přítomnost afrických a asijských studentů nezměnila předsudky většiny, přesto přinesla do veřejného prostoru změnu. Na stránkách dobových „lifestylových“ magazínů, jakými byly Květy a Vlasta, si můžeme všimnout množství článků, které přibližovaly životní příběhy konkrétních studentů a tematizovaly smíšené sňatky a výchovu dětí v kulturně a jazykově smíšených rodinách. Tento jev chápu jako snahu kultivovat československou společnost a veřejnou debatu a napomoci také integraci zahraničních studentů.
Vedení školy si obtíží, jimiž studenti procházeli, bylo vědomo, a proto na konci roku 1967 založilo studentský časopis, nazvaný Fórum zahraničních studentů. Časopis měl sloužit jako platforma pro sdílení příběhů a zkušeností a napomáhat vzájemnému soužití. Byl také zasílán absolventům USL, aby si udrželi kontakt s československým prostředím. Na konci šedesátých let byli v pedagogickém sboru USL i ve vedení časopisu samotného lidé usilující o společenské změny. Fórum se stávalo prostorem pro vyjadřování nonkonformních názorů, jeho otevřenost celospolečenským problémům souvisela s dobovou atmosférou a se specifickou skupinou studentských přispěvatelů. Výkonnou redaktorkou byla novinářka Dagmar Vaněčková (1933–2015), později signatářka Charty 77, která emigrovala do Rakouska a dlouhodobě spolupracovala s Rádiem Svobodná Evropa a exilovými periodiky Listy a Svědectví. Její zástupkyní pak Marie Drbalová, bývalá skautská vedoucí, překladatelka a pedagožka, která se zahraničními studenty pracovala hlavně v regionálních střediscích. Na začátku sedmdesátých let však pedagogický sbor USL zdecimovaly prověrky. Pro československý stát se univerzita údajně začala stávat prodělečnou a na konci roku 1973 bylo rozhodnuto o jejím zrušení. Část vyučujících a studujících byla převedena na jiné vysoké školy. Některá pracoviště však v pozměněné podobě existují dosud – například Institut překladatelství a tlumočnictví Fakulty společenských věd USL se stal základem dnešního Ústavu translatologie FF UK, poslání a náplň práce fakulty propedeutické převzal Ústav jazykové a odborné přípravy UK.
Existence University 17. listopadu byla v podstatě vytěsněna z kolektivní paměti české a slovenské společnosti. Přesto se domnívám, že si zaslouží pozornost, především proto, že díky její existenci zakusila československá společnost šedesátých a sedmdesátých let zkušenost soužití s lidmi různých kultur. Nicméně mezi setkáváním a skutečným respektem je dlouhá cesta, jak ilustruje v úvodu zmíněný obraz studenta Mirečka – on sám sice není terčem rasově motivovaných útoků, nicméně vztah jeho českých spolužáků je silně paternalistický, nikoliv rovnocenný. A jeho postava, tak jak ji představil režisér a přijímala československá společnost, vyvolává sice jisté sympatie, zároveň ale potvrzuje mnohé stereotypy, a slouží tak k pobavení, spíše než k opravdovému poznání druhého. •
Autorka je historička.