Před katastrofou?
Autoři listopadových re:vizí se do toho pustili opravdu zhurta: ve svých textech odhalují symbolické násilí minulosti a současnosti, popisují stigmatizaci menšin a jen s malou nadsázkou přemýšlejí nad tím, co naši planetu čeká, až na ní nebudou žít lidé.
A k tomu všemu nás v rubrice vizuál provází historik umění Giovanni Gasbarri tím, jak pracuje umělá inteligence s minulostí. AI generované obrazy byzantských císařoven ukazují, že algoritmy hledají tam, kde mají nejvíce dostupných informací, a tak nás v tomto případě (je však důvodné se obávat, že takových případů bude řádově víc) poznáním neznámých vládkyň jednoho minulého světa provázejí předsudky z konce 19. století. Výsledkem jsou zobrazení, jež zaplavují internet a implicitně pracují s rasistickými, orientalistickými a mizogynními předsudky. A mne na tom děsí především stará zkušenost, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Mýty 19. století, tentokrát v moderním (a nutno dodat, dost odpudivém) vizuálním hávu, tak utvrzují i naprosto bezbranné uživatele sociálních sítí v předsudcích, které hrají do karet těm, kdo šíří strach – ať už proto, aby vládli, nebo vydělávali (nebo obojí).
Ještěže celé číslo otevírají rozhovor s archeoložkou Barbarou Horejs a zamyšlení iberoamerikanitsky Moniky Brenišínové. Barbara Horejs vypráví o tom, že v neolitu existovaly jiné komunitní a rodinné modely než ty (nám známé) patriarchální, vedoucí často k válkám a utrpení, ale také o tom, že některé lidské skupiny byly schopné a ochotné změnit systém, a to dokonce nenásilně. Monika Brenišínová pak píše o tom, jak se dalo (a stále dá) pracovat s vodou i v extrémních podmínkách vysoko položených měst Jižní Ameriky. Ani jedna z těchto dvou výjimečných badatelek nepropadá nekritické idealizaci minulosti, obě však ukazují, že věci se sice stále (a fatálně) mění, ale že to někdy může být k lepšímu! •