Můj stín bude smutnit v pozadí
„Můj stín bude smutnit v pozadí,“ napsala básnířka Ruzanna Voskanjan, aby vyjádřila své pocity tváří v tvář zdánlivě nevyhnutelnému faktu, tedy dohodnuté svatbě své dcery, která si jednou – aby byla věrna tradici – bude muset vzít naprosto neznámého muže. Téma žen, které jsou společností diskriminované (a někdy i týrané), v červencových re:vizích bohužel silně rezonuje. Stejně tak se napříč číslem setkáváme s neveselými příběhy o tom, k čemu může vést tvorba exkluzivní národní identity.
Většinou to končí tragicky, jako například na území jižního Kavkazu. Takzvaná realpolitik Sovětského svazu zde dala nový impuls národní nesnášenlivosti, jež vyvrcholila v posledních desetiletích etnickými čistkami proti arménské populaci v regionu a snahou vymazat arménskou kulturu z kolektivní paměti.
Bolest a smutek však nejsou naštěstí jediné emoce, které v rámci pozorného čtení re:vizí rezonují. Elena Mihkina totiž naznačuje, že i když to může být strastiplné, člověk je schopen se vzniklým situacím postavit, tak jako to například učinilo více než milion současných ruských uprchlíků. Ti v nesouhlasu s válkou proti Ukrajině opustili Ruskou federaci a snaží se všemi silami zapojit do příběhů, jež odmítají hrůzovládu Vladimira Putina s jeho válkami. K tomu, aby se lidé mohli postavit nespravedlnosti, útlaku a někdy i čirému zlu, je samozřejmě potřeba osobní statečnosti a odvahy. Marc Bloch – francouzský historik a účastník protinacistického odboje –, stejně jako Jan Hus, jimž se věnujeme, za svou odvahu zaplatili cenu nejvyšší. Jejich odkaz je však pro nás i zdrojem veliké naděje. Ukazuje totiž, že srdnatost může svět měnit (alespoň na chvíli) v lepší místo, a navíc může inspirovat další generace, aby nepřestávaly hledat cesty naděje a míru. •