Srdečně zdraví
Na popis pandemie turbokonzervatismu, narcismu, toxické žvanivosti, invazivního diletantismu, nového středověku (kdokoli z nás může pokračovat) skýtají dějiny humanitních věd a umění spoustu přesných nástrojů, s nimiž dokážeme zacházet bravurně, ba žongléřsky, radostně. Butler, Orwell, Foucault, Chaplin, Federici, můžeme vybírat z provázaných playlistů donekonečna a úlevu či status nám to přinést může. Ale u pouhé diagnózy, v horším případě u karaoke, se naše bravura brzy vyčerpá. Zůstaneme se svou zranitelností.
Červencové re:vize podporují současnou společenskou revizi, přesněji rozšíření pojmu sociální resilience (na němž možná ulpíváme i proto, abychom nepředbíhali čas), rozšíření o otevřenost druhým, spolupráci a zcitlivění. Lidé, kteří mohou a dokážou pracovat se zranitelností, často působí na první pohled jako solitérní hlasy, ale je to přesně naopak, jsou a budou součástí zdravější společnosti. A rozumíme jim.
Zraněními a zranitelností lidí hlavně ze spodních pater univerzitní hierarchie se zabývá ombudsmanka Univerzity Karlovy Kateřina Šámalová, nabízí pomoc a udržuje ve veřejném prostoru témata hodně dlouho uchovávaná pod kobercem. Její jazyk odpovídá postupné, plánované a konsenzuální změně paradigmatu v oblasti ochrany práv lidí pracujících a studujících ve „státech ve státě“. Univerzity, jež jsou nyní opět nuceny bránit svou svobodu, nemají bez sebereflexe a solidarity šanci. Spisovatel a psychiatr Alejandro Albán a básnířka a výtvarnice Kristina Láníková svébytnými jazyky dokumentují intimní zakoušení „léčby“, myslitelky Sophie Lewis a Akanksha Mehta cupují strach feministek z toho, jak se vypořádat s nebezpečnými variantami vlastního hnutí. Jsou to všechno možnosti, jak si i v nevýhodné situaci stát za sebou samými. A jak si nenechat zdraví čehokoliv definovat jinými. •