Kolaps a obroda českých komunit
Skákací hrady v boji za spravedlivější svět
Robert Putnam by se měl při pohledu na dnešní sociální sítě roztéct štěstím. Kam se poděl onen rozpad komunit, o kterém psal ve své přelomové knížce Bowling Alone: The Collapse and Revival of American Community (Bowling o samotě. Pád a obroda americké komunity; 2000)? Zpěvačka Dua Lipa na Instagram postuje fotky ze setkání svého knižního klubu a srdíčka pod nimi počítá na miliony. Jiné virální příspěvky ukazují rozesmáté tváře přátel u jídelního stolu s hashtagem #komunitnivecere.
Komunity se momentálně snaží vytvářet všichni, od předních značek přes influencerky po místní fitko. Často se dokonce jedná o téma, na kterém se zvládne shodnout i takzvaná pravice a levice, progresivci i konzervativci. Představujeme si ale pod komunitou všichni totéž? Čemu a komu dnes komunity slouží? A mohou být cestou ke společenské změně?
Na drobky
Jedním z prvních, kdo debatu o komunitách přenesl do středu pozornosti, byl právě zmiňovaný americký politolog Putnam. Ve svém textu popisuje úpadek, který v druhé polovině 20. století zaznamenaly americké spolky, kluby, odbory i další formy kolektivního života – počet jejich členstva rapidně klesal a lidé se přestali sdružovat, jako by se Američané a Američanky pohroužili do bublin svých nových aut a domů na předměstích.
Navzdory odlišnému historickému kontextu má vývoj české společnosti podobný spád. Po spolkovém, družstevním i odborovém boomu během 19. století a za první republiky došlo za státního socialismu k jejich symbolickému vyvlastnění. A od devadesátých let – během ekonomické transformace a „dohánění“ neoliberálního „Západu“ – můžeme pozorovat spíš rozkvět profesionálních neziskových organizací. Lidé se uzavírají do svých vlastních životů a vrcholem demokracie je individuální návštěva volební urny. Sféra sociální změny i občanských práv se tak stává polem pro servisní odbornictvo, které se opírá o nástroje lobbování a advokacie, ne o masovou členskou základnu.
Podobnou analýzu nedávno přinesl i belgický politický teoretik Anton Jäger. V knize Hyperpolitics (2026) popisuje paradoxní situaci, ve které jsme se podle něj ocitli: zatímco politické projevy dnes vykazuje mnohá rodinná večeře i každé druhé šaty na hollywoodském červeném koberci, materiálně vlastně k mnoha změnám nedochází. Naopak, vybojovaná práva jsme nuceni chránit před dalšími nájezdy. Lidé se podle Jägera dokážou rychle spojit kolem konkrétní události nebo problému – protesty Black Lives Matter nebo v Česku kolem Milionu chvilek pro demokracii dostanou do ulic statisíce až miliony lidí. Mnohem obtížněji však budujeme trvalé struktury schopné reálně prosazovat změny. Místo stabilních institucí vznikají krátkodobé kampaně, virální momenty a rychle se formující i zanikající sítě.
Nedávno se o důležitosti komunitních (a taky zábavných) aktivit rozepsal profesor a odborář Eric Blanc. Ve svém textu The Left Needs to Have More Fun (Levice se potřebuje víc bavit) pro letošní jarní číslo magazínu Jacobin upozorňuje, že bychom neměli znehodnocovat společenské aktivity jako karaoke párty, dětské dny se skákacími hrady, společné večeře, pikniky nebo dobrovolnické sbory. Neměly by ale fungovat ve vakuu; podle něj by mohly právě ony fungovat jako jeden z mechanismů pro navazování a udržování pevných vztahů – a tím i jako nástroje pro trvalé a dlouhodobé masové organizování. Podle Blanca i již zmíněného Jägera měly například politické strany klíčovou sociální úlohu – dělnictvo se pravidelně potkávalo ve sportovních, šachových a dalších klubech, kde docházelo i k upevňování vnímané příslušnosti k třídě. Politické organizování se neobešlo bez společenských aktivit. A hlavně: společenské aktivity se neobešly právě bez důrazu na politickou příslušnost a politické vzdělávání.
Krotká komunita
Jsou tedy komunity cestou ke společenské změně? Ano i ne. Někdy jsou prezentovány jako nástroj ochrany demokracie i způsob, jak lidi vytrhnout z osamění a pořádně nastartovat občanský život. Zároveň se občas objevuje představa, že samotné jejich budování představuje dostatečnou odpověď na současné krize. Ale stejně jako kapitalismus pohlcuje svou vlastní kritiku a prodává nám ji zpátky, zvládá také pohltit potenciální alternativní cesty. Včetně komunitního života, který je v neoliberálním pojetí depolitizován nebo přímo využíván pro vlastní cíle. Klíčový rozdíl tak spočívá v tom, jestli jsou cílem komunity samy o sobě, nebo jsou jedním z nástrojů k vytvoření širší kolektivní moci.
V Česku bohužel pod hesly „participace“ a „komunita“ často vznikají i projekty, které nenarušují existující mocenské a ekonomické uspořádání. Naopak. Ze zdrojů nadací a neziskových organizaci vznikají altánky, komunitní zahrady nebo participativní úpravy veřejných prostorů, které aktivně vylučují chudé obyvatelstvo z center měst. Nové lavičky a luční louky vyhání lidi bez domova nebo lidi se závislostmi na periferie, a to pod líbivou nálepkou takzvané bezpečnosti. Chudoba a sociální vyloučení se stávají problémem, který jako by bylo třeba držet mimo dohled. Hlavně aby nenarušovaly atmosféru komunitního života. Pro koho takové komunity ale ve finále jsou?
Ani sítě vzájemné podpory nemají bez širší proměny společenského řádu kýžený efekt. Mohou dokonce hrát do karet lidem, kteří se snaží okleštit sociální systém a zvýšit tok zdrojů zespoda nahoru. Složit se na sousedčinu operaci, kterou nehradí pojišťovna. Zachránit společnými silami místní útulek. Provozovat potravinovou pomoc pro nejchudší. Kdo ale v současném systému těží z toho, že lidé tyto potřeby sanují ze svých už tak nedostatečných mezd? Nejsou sítě vzájemné pomoci bez doprovodného tlaku na redistribuci zdrojů spíš mokrým snem konzervativců a vládnoucí oligarchie? Občané a občanky si zvládnou pomoct sami, myši mají pré.
Bezzubost neoliberálního přístupu k budování komunit dokládá i fakt, že neziskové organizace zaměřující se na komunitní život jsou dnes financovány právě předními českými filantropy a filantropkami – jinými slovy lidmi, kteří zvládli nahromadit značné bohatství a kteří evidentně nemají pocit, že by je komunitní aktivity jakkoli ohrožovaly. Využívat je tak mohou ještě pro vlastní PR a navýšení kulturního a sociálního kapitálu.
Uroboros
Budování komunit bez usilování o širší společenskou změnu nakonec nedává smysl už proto, že v současném nastavení se to upřímně ani moc dělat nedá. Systém nahrává rozdrobenosti. Důraz na individualismus a představa, že naše životy nejsou nijak provázané, nepředstavují zrovna motivaci ke kolektivnímu žití. A kdo to má taky stíhat, mezi vařením (výhradně pro sebe), praním (výhradně pro sebe), péčí o děti (výhradně o své) a hustlením tří částečných úvazků najednou. Nestabilní pracovní pozice a nejisté nájemnické bydlení navíc narušuje identifikaci se zaměstnáním a kolegy i se sousedstvím. V tomto prostředí odbory ani kluby vzkvétat nemohou. Lidé, kteří se o podobné aktivity snaží, končí často frustrovaní a vyhořelí.
Odpovědí tak může být právě masové organizování a budování aktivního členství. A také propojování komunitního rozvoje se snahou o spravedlivější svět. Zapojováním co nejširší členské základny pěstujeme moc, díky které můžeme dosáhnout světa, ve kterém budou mít na podobné aktivity ve finále všichni víc prostoru. Utopie? Vůbec. Existují ověřené nástroje – ať už jde o rozhovory jeden na jednoho, mapování zájmů a silných stránek, nebo metody rozvoje lídrů a lídryň. A samozřejmě taky skákací hrady.
Efektivní a fungující komunity spojují každodenní radosti s politickým organizováním. Vzájemnou podporu s bojem za systémové změny. V opačném případě budou – trochu paradoxně – i nadále vytvářet prostory sounáležitosti neschopné čelit strukturálním příčinám společenského kolapsu. A pro pár lidí se stanou příjemným útočištěm uprostřed světa, který zůstane stále stejně nespravedlivý. •
Autorka je komunitní pracovnice.