Na široké stezce Země
O vnímavosti při chůzi
Země je odpovědí na všechny otázky.
Samantha Harvey, Orbital
Často myslím na závěrečnou scénu jednoho z mých nejoblíbenějších filmů, celovečerního anime Příběh o princezně Kaguje (Kaguya-hime no monogatari, 2013), v němž režisér Isao Takahata neopakovatelně ztvárnil známý japonský příběh z 10. století o nebeské princezně, kterou v lese nalezne starý sběrač bambusu a spolu se svou ženou ji odchová jako vlastní dceru. V závěru filmu se již dospělá hrdinka, doprovázená nebeským procesím v čele s buddhou, vrací po letech prožitých na Zemi zpět na Měsíc, odkud pochází. Navzdory tomu, že na Zemi vedle radosti a štěstí prožila také nemálo smutku, zoufalství, nesvobody a příkoří, vidíme, jak se v posledním obrazu filmu se slzami v očích ohlíží zpátky k Zemi, od níž se pomalu, ale jistě vzdaluje do chladné záře Měsíce. Co na Zemi poznala, nemůže nic nahradit. Paletu barev a chutí života. Přátelství, lásku, úžas nad tím vším.
Smutek, který lze v Kagujině tváři číst, mě pokaždé hluboce dojme, protože v něm zřetelně poznávám sám sebe, svůj vlastní vřelý cit k pozemskému životu a připoutání k Zemi jako takové – na Kagujině místě bych prožíval totéž. Vždy mi byly cizí a těžko pochopitelné snahy o dosažení blaženosti v jiném než vezdejším světě; za nejkrásnější a jediný hodný usilování považuji právě tento svět, pro něj a s ním krvácím a dýchám. Tady je můj ráj, moje hřejivá a promíjející božská náruč, všechno, co jsem kdy hledal – a mnohem víc. Jinan. Liška. Pryšec chvojka. Kvetoucí sakura a zpívající uguisu (cetie trojhlasá). Můj syn, můj syn, můj syn. Nevím zhola nic o věčnosti, ale vím toho dost o tomto žíhaném světě, o jeho krásách a darech. Dost na to, že bych ho nesměnil za nic jiného. Abych prožíval každou ránu, kterou se mu kdo pokouší uštědřit. Každou novou podobu krásy, do které se probouzí.
Sám netuším, jak jsem k podobnému náhledu dospěl. Snad jsem něco obdobného cítil odjakživa. Naučil jsem se ale, jak toto propojení posilovat, jak mu snadno vycházet vstříc. Bez ohledu na to, kde se zrovna nacházím, se o to každý den pokouším tím nejprostším možným způsobem – pěstováním pozorné chůze; chůze jako pojidla, jako pohroužení, jako zvětšovacího skla, s nímž něžně luštím šifry okolního světa.
Hluboká potřeba chodit
Lidé někam toužili chodit od nepaměti – po celé věky jsme se pohybovali po světě po svých, překonávali kontinenty, osidlovali nové země. Dlouho ani nebyla jiná možnost. Dnes už toho (tedy my, lidé velkoměst) nachodíme méně – mnohem více času prosedíme v kancelářích, jako v té, v níž právě píšu tento text, nebo v sedadle automobilu. Soustředěnou chůzi máme spojenou spíše s výjimečnými událostmi či s náboženskou praxí – putováním do Mekky, obcházením hory Kailás, výstupem k vysoko položenému chrámu. Důvodů, proč nastoupit nějakou pěší pouť, je ale pochopitelně nepřeberně a ty náboženské jsou jen jedny z mnoha. A ani cíle pěších poutí nemusejí mít vždy tvar posvátné hory. Nakonec ale mají všichni poutníci a poutnice společnou tu nejdůležitější věc: zemi, po které kráčí, která je k cíli nese.
A já? Myslím, že i v mé potřebě chodit je něco náboženského – nebo přinejmenším nábožného. Na putování se vydávám, abych si udržoval stálezelený vztah k zemi, abych vnímal krajinu všemi smysly, dotýkal se jí a nechal se dotýkat od ní, živlů v ní působících: nechal se oslunit, zmáčet, ofouknout, zablátit, zaprášit; abych měl prsty zfialovělé šťávou ze sběru lesních borůvek, kapsy nadité žaludy a bukvicemi a oblázky z potoka či kousky kadeřavých lišejníků a odštěpků z topolu u řeky ohlodaného přičinlivým bobrem, abych přičichával ke květinám a tonul ve zvucích, z nichž některé, jak popisuje Samantha Harvey v úchvatném románu Orbital (2023), dokonce dlouho přežijí Zemi jako takovou, když je dvojice mezihvězdných poutníků, vesmírných sond Voyager 1 a 2, ponese na měděných pozlacených deskách dál a dál od naší hvězdné soustavy na své cestě Mléčnou dráhou…
Pomalá a soustředěná. I virtuální
Lidé mají začasté pocit, že správná pouť musí být náležitě dlouhá – že ze sebe musíme něco vydat, že nás musí prověřit, srazit na kolena. Že jedině tak se v nás může odehrát nějaká hlubší proměna. Je sice pravda, že vícedenní, nebo dokonce i víceměsíční putování dokáže člověka uvést do stavů, které jsou jen těžko dosažitelné při krátkých vycházkách či potulkách – k pocitu opravdového splynutí s Cestou. Pouta se světem ale můžete navazovat bez ohledu na ušlou vzdálenost. Mnohem důležitější než kilometry v nohách mi přijde to, jak moc se během poutě či výšlapu dokážete otevřít tomu, co vám svět na každém kroku nabízí. Když půjdu stovky kilometrů se sklopenýma očima, k čemu mi taková pouť bude?
Pomalá a soustředěná chůze nám dokáže zprostředkovat prožitek skutečnosti diametrálně odlišný od toho, jaký se nám nabízí v uspěchané a zautomatizované všednodennosti, při cestování autem nebo letadlem. Takový, v němž se nás vše jaksi bezprostředněji dotýká a kdy jsme si těchto doteků (od pichlavých dešťových kapek na tváři po kořeněnou vůni spadaných javorových listů) neporovnatelně intenzivněji vědomi. A platí to kupodivu nejen v reálném světě, ale dokonce i ve světech virtuálních.
Doporučuji si někdy zahrát nějakou videohru, ideálně takovou, která nabízí pohled z první či třetí osoby v dynamicky se proměňujícím herním světě, a (nepůjde-li přímo o takzvaný chodecký simulátor, kde pomalá chůze hraje prim) hrát tak, že budete ignorovat plnění úkolů a jen se budete nazdařbůh procházet a vnímat herní svět kolem vás – jak se mění počasí, jak povlávají stébla trávy a větve, jak poletují listy a motýli, jak poskakuje světlo v kalužích, jak o sebe chrastí bambusové stonky. Chůze se v kontextu her, které vesměs stojí na hubení nekonečných hord nepřátel, hromadění zkušenostních bodů a „levelování“ postavy, může stát vrcholně rebelujícím aktem, který nám umožňuje vidět za prvoplánové mechaniky a odkrýt za nimi širý svět k objevování. Baví mě takto herní tituly, které nejsou jako meditativní chodecké zážitky primárně koncipovány, prožívat – jen se toulat a nasávat svět kolem, zvláště pokud si jejich tvůrci (myslím například na samurajské hody Ghost of Tsushima, 2020, či třetí díl série The Witcher s podtitulem Wild Hunt, 2015) dali velkou práci, aby přímo překypoval úchvatnými smyslovými detaily. A jak dokazuje nemalé množství videí na YouTube, která zachycují mnohahodinové přechody herních map ve stylu slow TV, nejsem v této zálibě jediný. Nic se ale pochopitelně nevyrovná tomu, můžeme-li totéž praktikovat venku – ve společnosti reálných osob, míst, zvířat, ptáků, s otlačenými rameny od popruhů turistické krosny, s kamínky v botách, se sluncem zarytým pod kůží.
Radosti synestezie
Rozhodně nejsem z těch, kteří by podceňovali přínos i té nejkratší potulky, i kdyby šlo jen o loudavou procházku městským parkem, kolem obestavěné řeky. I malá potulka může přinést poznatky, kterých bychom jinak těžko docílili, byť by šlo jen o drobný podnět k zamyšlení, nápad na báseň, hřejivý pocit ve svalech. Při jedné pražské procházce jsem si například uvědomil, že naslouchat písním stromů se dá nejen tím, že budu poslouchat, jak ve větru šumí jejich listy (nebo kdo všechno se to ozývá z jejich větví, zpod jejich kůry či ze spletence kořenů a houbových hyf pod zemí, protože i to je, v širokém smyslu, součástí jedinečné písně každého stromu), ale i tím, že se listů budu dotýkat, mnout je mezi prsty. Poznání textury, drsnosti, jemnosti, tuhosti, poddajnosti či opotřebovanosti listu hmatem mi umožnilo lépe pochopit, jak příslušný druh listu zní, jak rozmlouvá s větrem – i toho, jak se píseň daného stromu proměňuje v běhu roku, stárnutí listu (nakonec zní i na zemi, když po nich na podzim šlapeme, když je s dětmi radostně rozhazujeme a noříme tváře do jejich aromatických barev). Lépe díky tomu jejich zvučení rozumím. Později jsem navíc díky výjimečné knize Eda Yonga An Immense World (Nezměrný svět, 2022, česky pod polopatickým názvem Fascinující svět zvířat), která se věnuje bohatosti smyslových prožitků mimolidského života, zjistil, že vůbec nešlo o nahodilou intuici. Mezi sluchem a hmatem totiž existuje zásadní příbuznost: z tradiční pětice tělesných smyslů k sobě mají nejblíže, protože jde o smysly reagující na mechanický tlak – ať už nějakého předmětu, nebo zvukové vlny v nosném médiu.
Uzemnění četby, filmů, her
Pěší putování skýtá příležitost si v terénu na vlastní kůži ozkoušet, co jsem v předešlých týdnech či měsících četl, viděl ve filmu nebo zaslechl od druhých – uzemnit to, co je pouhou abstraktní znalostí. Třeba zjištění ze zmíněné knihy Eda Yonga. Nebo z četby nového románu. Nebo z průzkumu pozoruhodného videoherního světa. Dívám se na slunící se bystrozraké vážky a šídla s vědomím, že nemají (protože díky mimořádně dobrému složenému zraku nepotřebují) žádné sluchové orgány. Poslouchám ptačí zpěv s vědomím, jak se v době námluv mění jeho nálada a odstín – a jak vlivem hormonů kolísá sluchová citlivost těch, kdo mu v těchto časech naslouchají, což mimochodem platí i pro některé druhy hmyzu a ryb. Zkouším si různá malá cvičení, která jsem vyčetl u autorů a autorek, k nimž mám blízko. Poslechová, dechová. Jiná. Hledím na vodní plochu a představuji si, jak pro každého jednotlivého tvora pod hladinou je vjem vodního světa odlišný – v jak odlišných frekvenčních pásmech slyší, jak nestejně vnímají změny tlaku ve vodě, pokud vůbec, jak rozličně vidí, pokud vůbec, jak různé mají jejich životy akcenty a (vzájemná) vyladění. Tím vším se s pozemským světem víc a víc sbližuji a ztotožňuji, až pozvolna dojde i k proměně toho, čeho si všímám v běžném životě, co oceňuji a vyhledávám, když zrovna někudy nebloumám.
Čím více času trávím venku pozorováním, omakáváním, posloucháním, očicháváním a přemítáním nad rozmanitostí pozemského, tím snadněji doceňuji jinak přehlížené kvality uměleckých děl, jako je nespěchavé a mimořádně hmatatelné ztvárnění deště, bláta, vanoucího větru, mračen, stojaté i proudící vody, živlů a počasí obecně či věrné a láskyplné zpodobení konkrétních rostlin a zvířat v animované tvorbě japonského animačního studia Ghibli, jehož úctyhodné tvůrčí portfolio zahrnuje i zmiňovaný Příběh o princezně Kaguje. Jako bych v nich potkával svět sám: čilý, bzikavý, uhrančivý.
Dalo by se říct, že se intimním kontaktem se světem pomocí zdánlivě prostého aktu, jakým je chůze (a její manifestace v různých formách putování) procházím do domova, prožitku sjednocení se světem jako s čímsi důvěrně poznatelným a domáckým, což je myslím jedna z vrcholných met.
Docela jiný obraz
Častým motivem v romantické či v klasické čínské a japonské krajinomalbě, který se opakuje také ve filmech mého oblíbence, amerického režiséra Terrence Malicka, je vzdálený, sotva znatelný poutník či poustevník v obklopení rozlehlé krajiny. Když lidé tyto obrazy vidí, obvykle je interpretují tak, že zobrazují titěrnost a osamělost člověka v nezbadatelném světě. Vždy mi na tomto výkladu cosi nesedělo – takovéto unáhlené čtení příliš ulpívá na osamělosti lidské postavy a současně přehlíží, ba ponižuje to, co na malbě člověka obklopuje. Jako by umocnění lidské osamělosti byl jediný možný důvod, proč je v jejich kompozici krajina tak dominantní, proč zabírá tak značnou část obrazu. Člověku se tím přisuzuje role středu, od něhož se odvíjejí veškeré emoce a významy. Je to samozřejmě legitimní způsob čtení, ovšem ne jediný možný – a rozhodně ani ten nejinspirativnější. Stačí lehce posunout těžiště perspektivy a najednou před námi vyvstane docela jiný obrázek.
Pokud budeme okolní krajinu vnímat ne jako stafáž osamělosti, ale naopak jako výraz plnosti a hojnosti, jako osu obrazu, přestanou tyto výjevy vyprávět o drtivé lidské bezvýznamnosti a samotě a namísto toho se stanou svědectvím o místě a zapuštění člověka ve velkém souručenství pozemského světa, bez nějž nejsme ničím. Tyto obrazy ukazují svět jako něco, co člověka přerůstá ve všech myslitelných ohledech a dimenzích, vlastně upozorňují, jak moc jsme na tomto světě závislí. Řečeno poetičtěji, sdělují nám: Tohle všechno jsi také ty. Svět, který údajně osamělého poutníka obklopuje, jímž prochází nebo který vnímá, není koneckonců prázdný – je plný skal, řek, hor, soutěsek, valících se mlh, nesčetných zvířecích a rostlinných inteligencí, pro které nejsme průhlední a které kolektivně, vpleteny jedna do druhé, udržují náš svět obyvatelným, dýchatelným, plným zeleně a písní. Lidé na malbě jsou možná daleko od lidského společenství – a v tomto smyslu opravdu opuštění či izolovaní jsou. Je ovšem otázka, zda by nám, kdyby mohli promluvit, nesdělili něco podobného, jako postava vojína Ashe (Thomas Jane) v antiválečném velkofilmu Terrence Malicka Tenká červená linie (The Thin Red Line, 1998, jedná se o adaptaci stejnojmenného románu Jamese Jonese z roku 1962), když ho osamoceného a s obvázaným prostřeleným kolenem potká v jedné scéně na vrcholu kopce vojín Witt (Jim Caviezel) a nabídne mu, že ho doprovodí zpátky k jednotce, ale on – vítr v čupřině, zrak upřený na zvlněnou krajinu Guadalcanalu před sebou – odmítne se slovy: „Ne, je tu ticho a klid.“
Ať už se vydáme kamkoli, jsme neustále v objetí mnohohlasého a mnohotvářného domova, obklopeni a podpíráni světem v procesu neutuchajícího sebepřetváření, na nějž se můžeme spolehnout a kde nikdo není doopravdy vyloučený a sám. A přesně tak – hluboce, široce doma – si připadám během každého pěšího putování, byť třeba nemám po svém boku žádné lidské společníky, s nimiž bych mohl tento pocit sdílet.
Vracím se tam, kde je mi nejlépe.
Na širokou stezku Země. •
Autor je básník, esejista a hudebník.