Nepřátelské feminismy Sophie Lewis
Konec příběhu o feminismu a lásce, které zvítězí nad fašismem a nenávistí
Před lety jsem v rámci svého bádání o ženách aktivních v krajněpravicovém hnutí vedla výzkumný rozhovor s Evou Hrindovou, zakladatelkou islamofobní a antigenderové organizace Naštvané matky. Když mi vyprávěla, jak v devadesátých letech pořádala v Olomouci feministické akce, na kterých vystupovala mimo jiné Jiřina Šiklová, přišlo mi to absurdní. Jak se z feministky stala představitelka grassrootové krajněpravicové scény? Nedokázala jsem to tehdy pochopit.
S odstupem času to však začalo dávat smysl. Dnes se zdá absurdní spíš moje tehdejší představa, že by se feministky nemohly podílet na nerovnostářské nebo nenávistné politice. Tou dobou jsem se však pohybovala převážně v liberálně smýšlející sociální bublině, která s feminismem sympatizovala a v níž panovala představa, že feminismus jako takový je inherentně dobrý politický program, který ze své podstaty zahrnuje jen samé dobré ideje jako antirasismus, antifašismus či rovnost a svobodu pro všechny.
Odvahu, činorodost a loajalitu najdeš leckde
Jenže jak v knize Enemy Feminisms (Nepřátelské feminismy, 2025) vysvětluje badatelka Sophie Lewis, tato představa je důsledkem dlouhodobého vytlačování „nepohodlných feministek“ z historických narativů o ženskoprávním hnutí. Ty často vycházejí z binární opozice mezi „zlými muži, utlačovateli“ a „dobrými ženami, feministkami bojujícími nejen za svou svobodu, ale za svobodu všech tvorů“. Z této představy pak vyplývá jiná – sexistická – představa, že ženy jsou bezpodmínečně dobré a nenesou žádnou vinu na současném stavu světa, který je plný válek, nenávistných ideologií a bezpráví. „Jenže proč by neměly?“ ptá se Lewis. „Netvořily snad společně s muži historii, v níž se událo mnoho špatných věcí?“ Na dvanácti příkladech, zahrnujících například girlboss feminismus, TERFismus, femonacionalismus, karcerální feminismus, symbiózu feminismu a fašismu nebo imperiální feminismus, ukazuje, že řada feministek společně s bojem za práva žen bojovala i za ideologie a zákony, jejichž cílem bylo škodit či ubližovat celým skupinám lidí (včetně rasově, třídně či nábožensky „jiných“ žen).
Kromě socialistek, odborářek, abolicionistek či anarchistek, prosazujících emancipační programy, vzešla z feministických kruhů také paleta výrazných osobností, které propagovaly ekonomické nerovnosti, imperialismus, rasismus, eugeniku, či dokonce fašismus. A jak ukazuje Lewis, nebyly to zdaleka výjimky potvrzující pravidlo. S fašismem například koketovalo několik významných představitelek hnutí sufražetek původně usilujících o volební právo žen, později však propagujících antisemitské a národovecké programy.
O feministkách fašistkách ani o eugenické minulosti pro-choice hnutí se ale moc nemluví ani nepíše. A když, tak se používají metafory „zkažená jablka“ nebo „sejití z cesty“. Jako by jejich přechod k fašismu byl důsledkem kognitivní disonance či ztráty hodnot, za které před tím usilovně bojovaly. Sophie Lewis je však přesvědčená o tom, že vymazávání temných míst společné minulosti feminismu jenom škodí. Na mnoha příkladech demonstruje, že jisté variace feminismu a podpora fašismu se nemusí vzájemně vylučovat. Ba naopak, historik Simon Webb v knize Suffragette Fascists: Emmeline Pankhurst & Her Right-Wing Followers (Sufražetky fašistky: Emmeline Pankhurst a její pravicové následnice, 2020) dokonce ukazuje, že určité praktiky typické pro hnutí sufražetek lze vnímat jako zdroj pozdější náklonosti k fašistickému hnutí, k němuž se po získání volebního práva některé z nich přidaly. Podle Webb umožnil fašismus bývalým sufražetkám znovu bojovat proti parlamentu, tentokrát nikoliv za demokratizaci, ale jako antidemokratická a protiimigrační síla v násilném boji za fašistický „korporativní stát“. To potvrzují i slova Mary Richardson, bývalé sufražetky a členky britského fašistického hnutí Černé košile, která v roce 1934 napsala v dopise levicové feministce a antifašistce Sylvii Pankhurst: „K Černým košilím mě zpočátku přitahovalo to, že jsem v nich viděla odvahu, činorodost, loajalitu, ochotu pomáhat a schopnost sloužit, které jsem poprvé poznala v hnutí za volební právo žen.“
Podle Sophie Lewis dnešní feministky s takovouto minulostí neumí dobře pracovat. Namísto aby přijaly fakt, že participují na politickém programu, jenž umožňuje přístup k moci ženám reprezentujícím nenávistné či antiegalitářské programy (jako jsou třeba Marine Le Pen či Giorgia Meloni), mávají nad „problematickými feministkami“ pohrdavě rukou se slovy: „Toto není žádný feminismus.“ Není se čemu divit, současné feministky často čelí nespravedlivé kritice a nezřídka jsou označovány ze „femonacistky“. V kontextu manosféry a konstantních antifeministických útoků se zdá kontraproduktivní vytahovat nepohodlnou minulost, která dá za pravdu „nepříteli“. Lewis ale trvá na tom, že historie je spíše na straně těch feministek, které jsou často zatracovány jako „falešné“, a úkolem současných feministek je se s touto nepříjemnou pravdou vypořádat, jinak nebude možné nebezpečné varianty feminismu definitivně pohřbít v propasti zapomnění. Tento úkol se může na jednu stranu jevit jako bolestivé intelektuální cvičení, na druhou stranu může být i cestou ven ze slepé uličky politiky identit. Kvůli ní se z ženství stala oceňovaná kvalita a z počítání žen v parlamentech a manažerských pozicích bez ohledu na ideologii, již zastávají, mainstreamová podoba feminismu, která opomíjí řešit problémy žen, jež si o rozbíjení skleněných stropů mohou nechat zdát. Kniha Enemy Feminisms jasně ukazuje, že feministické výzvy k tomu, aby u moci bylo více žen, nijak nezmenšují škodlivost utlačovatelských programů.
Nepřátelský feminismus po česku
V případě českých „nepřátelských feminismů“ to mají feministky o něco snazší. Jejich představitelky se totiž často zdráhají k feminismu samy přihlásit, a tak se jejich kritičky mohou snadno odvolávat na jejich nedávnou „nefeministickou“ minulost. Přesto je otázka, zda nejde o analytickou chybu. Ostatně je mnohem snazší zpochybňovat deklarovanou feministickou identitu některých žen, ač si k ní třeba hledaly cestu déle a s jistými rozpaky, než poukazovat na slepé skvrny liberálního feminismu, který má v současnosti v Česku hegemonní postavení. Názorným příkladem může být nedávný „feministický přešlap“ české europoslankyně a neúspěšné kandidátky na prezidentku Danuše Nerudové (STAN).
Když letos v březnu politička na svém instagramovém profilu oslavovala útoky na Írán, které iniciovaly izraelská armáda a armáda Spojených států amerických a při kterých mimo jiné zahynulo sto padesát dívek školního věku (jež se v době útoků nacházely ve školní budově v Minabu), u řady českých feministek to způsobilo vlnu pohoršení. Nerudová totiž cenila, že se náletů na Írán účastní i třicet izraelských vojaček. „Režim, který utlačuje ženy, teď čelí ženám v kokpitech stíhaček,“ stálo v jejím příspěvku, který zveřejnila tři dny od zahájení útoku. Vyvolala tím oprávněnou kritiku, že zabíjení íránských žen nemůže představovat osvobozování od patriarchátu.
Vztah europoslankyně Nerudové k feminismu je z dlouhodobé perspektivy spíše spekulativní. V rozhovoru z roku 2020 například tvrdila, že ji její twitterová bublina už dokázala přesvědčit o tom, že feministkou je, ale že je důležité, aby o feminismu mluvily úspěšné ženy, a ne aby ty neúspěšné sváděly své neúspěchy na to, že jsou ženy. Přestože v roce 2021 postavila svou kandidaturu na svém ženství, během předvolebního období se často zdráhala otevřeně a jasně ke konkrétnímu feministickému programu přihlásit. Namísto toho na otázku, zda je feministkou, zdlouhavě odpovídala tím, že „pokud feminismus chápeme jako vytváření rovných příležitostí“, pak feministkou je, „ale pokud ho budeme limitovat na zavedení kvót“, pak feministkou není. Její odpovědi ukazují, že nálepka „feminismus“ může být političkami vnímána jako spíše oslabující nebo delegitimizující.
To, že se o pár let později Danuše Nerudová svým příspěvkem o útoku na Írán k feminismu veřejně přihlásila, svědčí o jistém vývoji. Na rozdíl od termínu gender, který se stal středobodem polarizujících kulturních válek, slovo feminismus v Česku už zdaleka takové vášně nebudí. Už dávno není asociováno s radikálnělevicovou agendou a marxismem, jak tomu bývalo v devadesátých letech, kdy se od této nálepky ženy raději distancovaly. Dnes se naopak identifikovat jako feminista nebo feministka může v podstatě kdokoliv napříč politickým spektrem zleva doprava a nemusí to jeho popularitě nezbytně uškodit. Bohužel pro feministky to ale ukazuje na další nepříjemný trend: tuto nálepku lze použít především jako dobrý marketing, například chce-li se žena stát první ženou prezidentkou, bránit uprchlíkům v přístupu do Evropy za účelem „ochrany ženských práv“ nebo prodávat voňavku či šperky pro „silné, emancipované ženy“. Válečné útoky iniciované dvěma krajněpravicovými politiky Benjaminem Netanjahuem a Donaldem Trumpem (známými pro své rasistické politické programy a v případě amerického prezidenta i mizogynii a antifeminismus) je z liberálních a demokratických pozic zjevně možné rámovat jako feministickou revoluci. To dobře ilustruje, že některé feministické ideje se mohou stát symbolickým lepidlem spojujícím dva zdánlivě odlišné programy liberalismu a fašismu, od něhož se přinejmenším Trump přestal veřejně distancovat.
Výroky Nerudové byly v mnoha ohledech problematické. Není však pravdou, že si nezaslouží nálepku „feministka“, kterou nakonec po úspěšné deliberaci na Twitteru přijala za svou. Jen zastupuje fenomén feministek bílých a imperiálních, jež svými slovy propagují rozpínavou politiku válečných zločinců. Výroky ukázaly, jak moc reduktivní může být „feministický program“, zaměří-li se pouze na to, aby ženy mohly vykonávat stejná povolání jako muži. Umožní jen to, aby se ženy podílely na destrukci světa do stejné míry, jako se na ní doposud podíleli převážně muži.
Akanksha Mehta, ředitelka centra pro výzkum feminismu na Goldsmiths College Londýnské univerzity, v jednom ze svých textů feministický směr popsala následovně: „Patálie, ve které se dnes nacházíme, nevznikla z ničeho nic. Vaše (bílé) sesterství nikdy nebylo naše – bylo založeno na našem útlaku a vymazání. Vaše slavná historie ‚ženských hnutí a feministických bojů‘, byla a je imperiální historií, která i nadále dusí a zabíjí.“ A Sophie Lewis nevidí jinou cestu než přijmout tento směr jako jeden z možných, byť nešťastných typů feminismu. To nám ve výsledku pomůže feminismus jako takový zbytečně neromantizovat. S koncem romantizace by mohla podle Lewis zmizet i představa, že přijmou-li všichni feminismus za svůj, nastane konec dějin útlaku. Feministky jsou totiž především lidé a stejně jako všichni ostatní lidé mohou říkat a dělat věci skvělé, ale stejně tak i věci mimořádně hloupé, či dokonce nebezpečné. •
Autorka je sociální vědkyně