Fenomén chalupaření
Dobrovolná dřina a ztracený odpočinek
Když jsem sbírala materiál k monografii O chalupách a lidech: České chalupářství v období tzv. normalizace a transformace, jeden respondent mi řekl, že chalupa je jako dítě – nikdy mu nedá spát a vyžaduje neustálou pozornost. Děti vyrostou, ale chalupa zůstává věčnou starostí. Možná v tom spočívá kouzlo chalupaření: obyvatelé tuzemských měst víkend co víkend odjíždějí z města, aby se dobrovolně vrhli do nekonečného kolotoče oprav, do záhad rovnice, kde lopota rovná se odpočinek.
Ostrov svobody
Zatímco v poválečných letech bylo u nás chalupaření spíše individuální záležitostí, v období socialismu se z něj stal celospolečenský fenomén. Historickým mezníkem zde byl konec šestidenního pracovního týdne v roce 1968. Díky zkrácení pracovního týdne a kvůli omezeným možnostem cestovat do zahraničí se chata či chalupa stala základní formou rekreace – místem úniku i seberealizace v rámci normalizované společnosti.
Již při debatách o zavádění volných sobot se z řad komunistických funkcionářů ozývala kritika navrhovaného delšího víkendu. Někteří činitelé se obávali, že pracující budou volné dny trávit spíše na chatách než na školeních, a dokonce mluvili o „zbahnění lidí“. Jak se ukázalo, tyto obavy byly oprávněné. Chalupaření však v té době spojovalo zdánlivě nespojitelné –jako únik z reality ho využívali obyčejní lidé, komunističtí funkcionáři i disidenti. Víkend na chalupě byl vykoupením, středobodem osobního kalendáře, víkendové stěhování mas na chaty a chalupy ohrožovalo produktivitu práce. Páteční odpoledne se v mnoha zaměstnáních neslo ve znamení uvolněné atmosféry a příprav na odjezd, pracovní nasazení prudce klesalo. Fakticky se pracovní týden pro některé zkrátil na čtyři dny. „Pro mě byl týden od pondělí do čtvrtka a v pátek se jede na chalupu,“ sdělil mi jeden z chalupářů.
Chaos, úzkost, nervozita
Útěk z města měl i temnou stránku – „chalupářskou úzkost“ či syndrom povinnosti, který často vytvářel tlak na rodinné vztahy. Pro řadu chalupářů byla typickou víkendovou předehrou nervózní rodinná atmosféra v autě a dlouhé kolony na výpadovkách. Především ženy pociťovaly stres z příprav k odjezdu: horečného balení, přípravy jídla na dva dny nebo hektického odbavování dětí a domácích mazlíčků. Páteční chaos zachytila ve vzpomínce jedna respondentka: „[…] máma pracovala na zdravotním středisku […] a chodila třeba ve tři nebo tak nějak […]. A to vždycky letěla, teď musela nakoupit, že jo, […] už od čtvrtka měla tašky připravený […]. A táta už stál vždycky u okna a – pojď, dělej a kde seš a to […] my jsme tam vždycky čekali, nervozita, jestli se pojede.“
Podobně vypadal i návrat. V neděli odpoledne začínalo stejné shánění a popohánění, jen k únavě po víkendové námaze se přidávala úzkost z blížícího se pracovního a školního dne. Auta se plnila horou špinavého prádla, zbytky jídla nebo sklenicemi s čerstvými zavařeninami. Po víkendu plném dřiny se lidé často vraceli do zaměstnání paradoxně unavenější, než když z nich v pátek prchali.
Rodinné vztahy pod tlakem
Pro mužskou část rodiny se chalupa nezřídka stávala dílnou pro seberealizaci a místem „sladké“ dřiny. Pro ženy často představovala pouze rozšíření povinností. Šlo o druhou domácnost, navíc ve složitějších a nekomfortních podmínkách (v počátcích někde bez tekoucí vody, natož pračky či koupelny). Ženy většinou zajišťovaly celou logistiku: balení, nákupy, vaření, úklid, po návratu domů opět vybalování, praní, úklid. Pro ně chalupaření bývalo spíše prodloužením pracovního týdne než odpočinkem, jak poznamenala jedna z chalupářek: „Protože když se stráví víkend na chalupě, tak zase doma je spousta práce potom… Samozřejmě zaměstnání pro ženskou taky, ale to byla náplň.“
Negativně chalupaření vnímaly nezřídka i děti. Ty menší se práce účastnily jako hry, ty pubertální viděly v chalupaření otravnou povinnost bez kontaktu s vrstevníky a bez možnosti jiného volnočasového vyžití: „Jako dítě jsem to tu nenáviděla, protože jsme sem pořád jenom jezdili pracovat.“ Chalupa tak rodinu spojovala společnou prací a zároveň ji mnohdy rozdělovala – únavou, povinnostmi a nerovným rozdělením zátěže.
Intenzivní zaujetí pro práci na „rekreační“ nemovitosti a zahradě vedlo k dalšímu paradoxu: mnoho chalupářů neznalo ani bezprostřední okolí své chalupy. Neznali blízké rybníky, nevěděli, kam se dá chodit na houby, na chození po výletech či budování vztahů se sousedy jim nezbýval čas. Na neustálý kolotoč úprav a oprav vzpomínala většina chalupářů; tento pocit dobře vystihuje jedna z mnoha vzpomínek: „Pořád, to bylo pořád něco. Prvně se shodily králíkárny po dědovi a takové věci, pak se to začalo, jeden pokoj, pak se udělalo obložení stropu. Ono to bylo pořád. Pak se mezitím vymalovalo […]. Pak se zase vyměnil mech mezi dřevěnýma trámama, snažili se to zateplit trochu víc, aby nebyl ten únik tepla takový, jaký tam byl v té době, což bylo samozřejmě. Je to dřevěnice, takže tam se to sice rychle vytopí, ale taky ještě rychleji zmrzne. Ale to bylo vlastně pořád. Pořád se tam něco dělalo.“
Od socialismu k digitálnímu detoxu
Dnes, v 21. století, zažívá chalupaření novou vlnu obliby, jež v mnoha ohledech kopíruje potřeby předchozích generací. Přestože se původní motivace změnila, potřeba úniku do venkovského prostředí a přírody přetrvává. Už neprcháme před socialistickým režimem a jeho ideologií, ale před informačním přetížením, digitálním stresem a hektičností moderního života.
Tato poptávka však vytváří další, ryze ekonomický paradox: cena chalup a chat v posledních letech vystřelila nahoru. Co bylo v době normalizace demokratickou a široce dostupnou formou rekreace a úniku pro dělnickou třídu, se dnes stává exkluzivní záležitostí.
Proměna chalupaření od sedmdesátých let minulého století do současnosti odráží širší společenské změny – v rytmu práce, dostupnosti materiálu i smyslu, který lidé své víkendové dřině přikládali. Jeden z dotazovaných chalupářů to shrnul takto: „Člověk měl v práci víc času, měl sice míň peněz, spousta věcí byla pochopitelně levnějších, byla hůř k dostání, jak stavební hmoty, když chtěl člověk něco opravovat, tak to vždycky byla otázka, jestli ve stavebninách něco z toho vůbec budou mít, […] a měl člověk víc času a možná měl pocit, že jaksi ta práce k něčemu je dobrá […]. To chalupaření je dneska něco podstatně jinýho, než to bylo v těch sedmdesátých letech. Lidi měli asi víc času, víc jako chuti se realizovat na chalupě.“
Chalupaření přežilo režimy a proměnilo kulisy, přesto pro mnohé zůstává záhadnou rovnicí dřiny a satisfakce, mnohdy přiřazovanou k „české národní identitě“. •
Autorka je historička.
