Rozmanitá těla a jeden vzorový předmět touhy
Když vzpomínáme nebo když vnímáme obrazy minulosti, které nám někdo připravil, naše těla obvykle něco výrazného zakoušejí. Tělesný rozměr historie není žádným nepodstatným ozvláštněním nějakého jiného, „skutečného“ poznání ani intelektuálním rozmarem poststrukturalistické teorie. Proměnami a pohyby těla jsou vedeny ty nejzákladnější lidské přístupy k minulosti.
Ostatně minulost jako něco, co teď není a nikdy být nemůže, představuje vzorový předmět touhy. Některé historie zahánějí pocity obavy, zkoušejí povzbuzovat nebo konejšit. Jiné naopak strach nahánějí, třeba když ospravedlňují násilí a útlak. I historie sestavované ve vědeckém prostředí jsou nejčastěji motivovány vzrušujícími nebo naopak paralyzujícími emocemi – zejména zvědavostí, údivem a fascinací.
Zvědavost se spojuje především s představami odkrývání, zjišťování příčin a následků nebo domýšlení ověřitelných vysvětlení a souvislostí. Údiv otevírá (obvykle doširoka) zejména ústa a oči, když se před starými věcmi nebo myšlenkami ocitáme jaksi nově a poprvé. Ale asi nejčastěji produkují současné historické vědy zážitek fascinace. Nedostupnost minulého působí závratě jako vše vznešené, z nečekaného zamrazí, neuchopitelná (nebo překvapivě srozumitelná) cizost může zrychlovat tep… Spíše než argumentem se často necháme očarovat působivým výrazem.
Jak se ale dočteme v srpnových re:vizích, prožitek každé z emocí, pro které vůbec minulosti věnujeme pozornost, je v každém těle trochu jiný. Dlouho bývalo myšlení o dějinách organizováno podle pocitů a těl určitého typu dospělých mužů. K tomu, aby mohla své vzpomínky, zkušenosti a myšlenkové systémy uspořádat a navzájem si sdělovat, potřebovala tato zvláštní těla často desítky i stovky dalších, mnohem rozmanitějších lidských těl. Ta zajišťovala například nápady, potravu, paměť, teplo, uznání, léčbu, oponenturu nebo množení i správu majetků, textů, dětí…
Ve skutečnosti není možné úplně s jistotou říct, že by to dnes už bylo jinak. Přesto je znát, že se pestrosti lidských těl občas daří přizpůsobit tematický záběr veřejného vzpomínání a třeba i fungování vzdělávacího a vědeckého provozu. Rozmanitá těla jsou už nejen vystavována, ale sama zkoumají, vzpomínají a vyprávějí. A ukazují také, že jsou (jako všecko hmotné) zřejmě mnohem pružnější a přizpůsobivější než vládnoucí představy a myšlenkové vzorce. V tom těla nakonec podle některých – tím, jak se mění, bolí, trpí a za chvíli mizí – vyjadřují naději a smysluplnou budoucnost způsobem, jakým to slova dělat nedokážou. •
redakce