Modrou do Stalina
Gruzie přijímá nové zákony po vzoru Ruska
Dne 9. ledna 2024 se v katedrále Nejsvětější Trojice v Tbilisi, sídle patriarchátu Gruzínské pravoslavné církve, odehrál akt odporu. Aktivistka Nata Peradze vrhla tři vejce naplněná sytě modrou barvou na ikonu blažené Matrony moskevské. Bouřlivou debatu o ikoně, která již probíhala na sociálních sítích, tím přenesla i do domácích a zahraničních médií. Ikona má na výšku tři metry, v centru je zobrazena novodobá ruská světice, slepá jasnovidka a léčitelka Matrona Nikonova (1881–1952), kolem níž jsou podle tradice pravoslavných hagiografických ikon výjevy z jejího života.
Na jednom z postranních panelů nelze přehlédnout postavu Josifa Džugašviliho alias Stalina, jemuž sedící světice žehná. Scéna zobrazuje jejich údajné setkání po napadení Sovětského svazu německými vojsky v červnu 1941. Je známo, že jakmile se Stalin o Hitlerově invazi dozvěděl, v panice se uchýlil na svou daču, kam pro něj po pár dnech přijela delegace z Kremlu, aby jej povolala zpět k zodpovědnosti za zemi ve válečném stavu. Poté měl být vůdce přiveden k Matroně, jež mu předpověděla, že zůstane‐li v Moskvě, válku vyhraje. Stalin prý též na její radu nechal převézt ikonu Matky Boží na frontu, aby pomáhala Rudé armádě. Setkání je popsáno v apokryfních memoárech Zinaidy Ždanovové, která žila s Matronou v posledních letech jejího života a podle svých slov byla přítomna u mnoha zázraků uzdravení, věšteb a duchovních rad poskytnutých lidem, kteří Matronu přišli navštívit do malého pokojíčku v Moskvě. Značně úspěšná kniha z roku 1993 se stala jedním ze symbolů ruského postkomunistického náboženského obrození a přispěla ke kanonizaci Matrony v roce 1999.
KDO DAROVAL IKONU?
Kdy byla ikona do katedrály v Tbilisi umístěna, není jasné. V předvečer Vánoc, 6. ledna 2024, na ni upozornil kněz Ilia Čighladze a vyjádřil znechucení nad tím, že církev přetváří postavu krvavého a bezbožného tyrana v pravoslavného věřícího, jenž se řídil pokyny svatých. Za hlavního strůjce nového kultu označil „rudého patriarchu“, hlavu Gruzínské pravoslavné církve, katolikose Iliu II. Gruzínská Laboratoř pro výzkum Sovětské minulosti (SovLab) však upozorňuje, že ikony se Stalinem se začaly objevovat už dřív v Rusku, zejména po anexi Krymu a po počátku bojů na východě Ukrajiny v roce 2014, kdy byl Stalin rehabilitován jako „otec národů“ a „jeho“ vítězství nad nacismem se stalo zdrojem inspirace pro Putinovu nacionalisticko‐křesťanskou ideologii. Předlohou stávající tbiliské ikony může být ta z roku 2008, namalovaná Iliou Pivnikem pro kostel v Petrohradu, odkud byla po protestech „liberálních extremistů“ (slovy petrohradského patriarchátu) odvezena do bezpečí do Moskvy.
„Od roku 2012 se v různých městech Gruzie objevilo ve veřejném prostoru nejméně dvanáct nových pomníků Stalina.“
K darování tbiliské ikony katedrále se přihlásili David Tarchan‐Muravi a Irma Inašvili, lídři hnutí Aliance patriotů, ultrakonzervativní a proruské nacionalistické politické strany. Po veřejné kritice se spolu s mluvčím patriarchátu Andriou Džaghmaidzem hájili tím, že na kanonických ikonách bývají i negativní historické postavy, třeba císař Dioklecián na ikonách sv. Jiří. To je však manipulativní vysvětlení, protože negativní postavy (pronásledovatelé, démoni) jsou vždy zobrazovány jako poražené nebo degradované, anebo jde o odkaz na doložené historické události. Gruzínská pravoslavná církev své rozhodnutí vystavit ikonu bránila, 11. ledna však vydala prohlášení, v němž požadovala, aby dárci „provedli změny“, tj. odstranili Stalina, nebo tak učiní sama, neboť neexistují „dostatečné důkazy“ o setkání Matrony se Stalinem. O týden později byla ikona kvůli provedení změn přemístěna. Tím pravděpodobně skončila horká fáze kauzy, avšak otázky kolem sporu zcela vyčerpány nebyly.
OSVĚDČENÝ RUSKÝ MODEL
Popularita Stalina totiž v jeho rodné zemi soustavně roste, a to nejen na extrémech politického spektra či u sovětských nostalgiků. Od roku 2012, kdy je u moci populistická strana Gruzínský sen, ze zákulisí ovládaná oligarchou se silnými ruskými vazbami Bidzinou Ivanišvilim, se v různých gruzínských městech objevilo ve veřejném prostoru nejméně dvanáct nových pomníků Stalina. Oproti slibům předchozí vlády se ani z velkolepého Stalinova muzea v jeho rodném městě Gori nestalo muzeum stalinismu, které by Stalinovu historickou roli uvedlo do patřičného kontextu. Skrze hagiograficky uspořádanou expozici se zde děti na školních výletech dozvídají, jak se ze ševcova syna stal nejmocnější muž světa. Naproti tomu Muzeum sovětské okupace v Tbilisi vypráví příběhy jednotlivých obětí rudého teroru, zcela se však vyhýbá introspekci o míře spoluúčasti tehdejší gruzínské společnosti na hrůzách perzekucí.
Schizofrenní není v Gruzii pouze nahlížení vlastní historie ve dvacátém století. Vládnoucí strana si od svých začátků zakládá na proevropské image a připisuje si zásluhy za prosincové rozhodnutí Evropské unie udělit Gruzii status kandidátské země. Na druhou stranu čím dál viditelněji buduje vztahy s Kremlem, šíří jeho dezinformace a uchyluje se k osvědčeným nástrojům k potírání občanské společnosti. Navzdory dlouhodobým masivním protestům a prezidentskému vetu schválil na konci letošního května gruzínský parlament kontroverzní zákon o cizích agentech, který v Rusku platí od roku 2012. Ten nařizuje organizacím financovaným alespoň z dvaceti procent ze zahraničí, aby se registrovaly jako „organizace hájící zájmy cizí mocnosti“. Ačkoli se vláda snaží občany přesvědčit, že „zákon o transparentnosti“ má zabránit toku špinavých peněz do země, ve skutečnosti bude sloužit především k umlčování nezávislých médií a neziskových organizací, jejichž životaschopnost je v Gruzii zcela podmíněna evropskými a americkými granty.
Vládní strana stále častěji prezentuje Západ jako dekadentní a zvrácený, zatímco sebe staví do role ochránce tradičních hodnot, jejichž absolutním zastáncem v zemi je pravoslavná církev, k níž se hlásí až osmdesát procent obyvatelstva. Sbližování trůnu a oltáře je tak patrné čím dál víc. Inspirován svým severním sousedem se nyní Gruzínský sen snaží prosadit nejen zákon proti „propagaci“ LGBT, po kterém v oficiálním prohlášení volal patriarchát, ale také připravuje legislativní změny směřujících ke zvýšení trestní odpovědnosti za poškozování náboženských objektů a budov, které podnítil čin Naty Peradze. Ta byla za svůj lednový protest odsouzena k „pouhým“ pěti dnům administrativní vazby. Jako silný protirežimní hlas však v posledních měsících čelila stále četnějším a drastičtějším výhružkám násilím i dalším trestním stíháním, které ji donutily dočasně opustit Gruzii. •
Autorka je historička umění.
Na jednom z bočních panelů ikony se blažená Matrona moskevská setkává se Stalinem © Radio Free Europe / Radio Liberty (výřez)