Koulařka i fotbalistka
Československé filmové hrdinky zamilované do sportu
Přestože je sport pořád v symbolické rovině považovaný především za doménu mužů, čím dál častěji se v něm prosazují i ženy. Finanční odměny i prestiž jsou sice stále mezi gendery distribuovány nerovně, ale se ženami se už víc počítá jak v aktivní hře, tak na straně fanynek a divaček. Československé dívky měly před rokem 1989 v tuzemské kinematografii především dva identifikační vzory: koulařku Jitku z Metráčka a fotbalistku Ivanu ze snímku Ivana v útoku.
Oba filmy se často vysílaly jak v televizi, tak v kinech, například při příležitosti školních projekcí při oslavách státních svátků. Pod oběma je režijně podepsaný Josef Pinkava, který se na konci padesátých let podílel na loutkových snímcích Hermíny Týrlové a později se zaměřoval především na hranou tvorbu pro děti. K Metráčkovi (1971) navíc spolu s Jaroslavem Petříkem napsal i scénář podle stejnojmenného románu později populárního spisovatele pro mládež Stanislava Rudolfa, jenž ve své tvorbě vykresloval především dívčí hrdinky (Milionová holka; Nebreč, Lucie; Kopretiny pro zámeckou paní; Údolí krásných žab, Pusinky).
Ivana v útoku (1963) i Metráček vyprávějí příběh dívky, která se alespoň částečně vymyká konzervativním genderovým rolím. Přestože jsou filmy do určité míry dobově poplatné a mají tudíž nutně dobrý konec, patří mezi kinematografické počiny, jež dívkám ve své době pootevřely dveře do světa sportu. Samotný záměr přitom nemohlo být těžké prosadit: státní socialismus tělovýchovu propagoval – nejen jako individuální zájmovou činnost, ale především jako nástroj politické a ideologické výchovy. Ženy a dívky se na tomto poli měly samozřejmě realizovat v duchu proklamované rovnosti, nicméně realita byla přeci jen jiná, jelikož stát s nimi počítal (což ostatně dělá dodnes) především jako s manželkami a matkami. Oba snímky s emancipací dívek ve sportu pracují.
První český tomboy
Snímek Ivana v útoku nerovné šance uplatnit se v jenom z nejoblíbenějších kolektivních sportů na světě tematizuje otevřeně. Hlavní hrdinka je pro fotbal nadšená, navíc je evidentně talentovaná a snaživá. Filmový historik Lukáš Skupa ji označil za prvního tomboye československé kinematografie, ostatně slogan na plakátech hlásal: „Příběh děvčátka, které vydalo za dva kluky.“ Ivana, která se chce zapojit do profesionální hry, se totiž nechá ostříhat a předstírá, že je chlapec, aby mohla nastoupit do zápasu. Stává se z ní tedy Ivan a její genderová performance se odehrává podle maskulinního modelu – musí přesvědčit trenéra a další dospělé muže, že je opravdu hochem. Má ovšem podporu ostatních hráčů, které si získá svou fotbalovou dovedností.
Tvůrci tak vytvořili postavu tomboye ještě dříve, než se vůbec mohli dozvědět, co to znamená. Tomboy nutně nesouvisí s emoční a sexuální orientací či transgenderismem, jde spíše o typ genderové identity, kdy se dívka lépe cítí v prostředí určeném tradičně chlapcům, takže se částečně identifikuje s jejich životním stylem a preferencemi. Režisér Josef Pinkava si v tomto ohledu nezadal se světovou kinematografií, která tomboye pro film objevila zhruba v téže době, mnohem četněji se však ve filmech začal objevovat až v devadesátých letech. Mezi nejznámější počiny patří v tomto ohledu francouzský snímek Tomboy (2011, režírovala Céline Sciamma), v českém prostředí poněkud nešťastně nazvaný Klukanda, líčící život desetileté Laury, která se po přestěhování do nového domova svému okolí představí jako Mickaël.
Holky klukům nesmí vyhrávat fotbal
Zatímco Tomboy a podobné snímky více prozkoumávají i sociální a kulturní prostředí ve vztahu k feminitě a maskulinitě, Ivana v útoku se striktně drží fotbalu jako jediného pole, v němž se protagonistka snaží realizovat jako chlapec. Její vášeň pro kopanou a jistě i skutečnost, že se snaží aspirovat na vyšší statusovou pozici, což vychází z asymetrie genderových kategorií, ji v jejím jednání ospravedlňují. Není tak pochyb o tom, že Ivana je dívkou, přestrojení využívá pouze jako nástroje k naplnění svého snu a cíle. Pořád totiž naráží na bariéry ve svém okolí: učitelka jí opakuje, že fotbal není pro děvčata; Ivana svou ostříhanou hlavu ukrývá pod šátkem a trenéra přesvědčí, aby ji na hřišti vyzkoušel, pomocí samých jedniček v žákovské.
Snímek je nicméně ve svém vyznění na svou dobu poměrně revoluční. V samém závěru totiž Ivana po vyhraném zápase sedí pod mostem, trhá okvětní lístky kopretiny a odříkává u toho známou dětskou říkanku. Jako životní úděl jí přitom vychází manželství, což sice tiše akceptuje, ale je patrné, že ho vnímá jako nezbytný, nikoli s radostí. Při závěrečném rozhovoru s matkou si pod stolem, kde dělá úkoly, kope s míčem, a stěžuje si, že výsledek zápasu rozhodčí neuznali: „Copak můžou holky klukům vyhrát fotbal?“ Na matčinu otázku, jestli by se chtěla stát chlapcem, reaguje: „A jak! Pro holky stejně nikdy nic pořádnýho nebude.“ Její postavu tak můžeme vnímat jako kritiku patriarchálního řádu, byť film zároveň naznačuje, že se Ivana přeci jen trochu mýlí: v duchu ideologie státního socialismu přece smí sportovat i ženy, jenom nesmí zapomínat na své „ženské povinnosti“.
V případě Ivany se nabízí srovnání s mnohem novějším, tematicky podobně zaměřeným britským snímkem Blafuj jako Beckham (2002, režie Gurinder Chadha). Přestože tento film vznikl téměř o čtyřicet let později a v jiném kulturním prostředí, hlavní hrdinka Jess se v něm stále vypořádává s podobnými problémy jako kdysi Ivana. Nicméně tím, co jí brání v hraní fotbalu, jsou především tradice sikhské komunity, která je v udržování tradičních genderových rolí mnohem striktnější. V Británii už totiž v dané době existovaly dívčí fotbalové týmy, Jess nemusí být tomboy, aby mohla uspět. Její nadání a zaujetí pro sport jí však nakonec vynesou víc než jen pocit úspěchu a uznání. Fotbal jí totiž zajistí i první lásku, a to navzdory počátečním neshodám s chlapcem, který se jí líbí. Podobně je tomu i v dalším Pinkavově filmu Metráček.
Tloušťka jako zdánlivý hendikep
Rudolfův román nese podtitul Nemožně tlustá holka, což je významným parametrem toho, jak protagonistka Jitka vypadá. Kvůli reakcím okolí se stydí za svou tloušťku a neustále se potýká s učitelem tělocviku Bohouškem, který jí její vzhled vyčítá a bere ho jako známku fyzické neschopnosti. Fat studies přitom zdůrazňují mimo jiné i to, že fyzická kondice nutně nesouvisí s váhou a postavou. Fyzicky zdatní mohou být i lidé, kteří mají podle medicínských kategorií nadváhu či obezitu, problém spočívá v mýtu krásy, jenž především ženám zdůrazňuje, nakolik je štíhlost důležitá. V dnešní době jde tento problém ještě mnohem dál: u žen i mužů se zvýznamňuje kult těla, které je nejen štíhlé, ale rovněž vypracované. Tělesný tuk se tak stává komoditou – za posilovny či přípravky na hubnutí jsou lidé v západním světě schopní utratit spoustu peněz.
Jitka se při utkání ve vybíjené, ve státním socialismu protežovaném kolektivním sportu v hodinách tělesné výchovy, setká s urážkou chlapce z publika, který ji nazve Metráčkem. Ve vzteku začne dávat takové rány míčem, že všechny okamžitě zaujme. Jitka totiž natruc učiteli tělocviku doma ve sklepě trénuje a neúspěšně se snaží zhubnout. Posměváček z hlediště ji nakonec přivede na atletický trénink, kde se Jitka okamžitě ukáže jako koulařský talent. Začne vyhrávat a kromě úspěchu si získá i náklonnost Honzy, jenž se jí zprvu poškleboval. Jitka je ostatně velmi podobná nejznámější československé koulařce a rekordmance Heleně Fibingerové, jíž se lidé pro její krátké vlasy a statnou postavu rovněž často vysmívali, nemohli jí však upřít mezinárodní úspěch.
Román i film, který vznikl pouhé dva roky po vydání knihy, byly mezi československou veřejností velmi oblíbené. Rudolf v něm prokázal cit pro složitost dospívání čtrnáctileté dívky, konfrontované svým okolím pro její fyzický vzhled, byť se ani on nevyhnul reprodukci genderových stereotypů. A přestože snímek tematizuje zálibu a úspěch ve sportu stejně jako možnost nevšímat si narážek a posměšků okolí, svým vyústěním je mnohem méně sociálně kritický než Ivana v útoku. Jitka si totiž vyslouží respekt i opětovanou lásku, takže její potřeba vzdorovat nepřátelskému chování ostatních, především pak jejích vrstevnic, získává oporu v prestiži a naplnění, kterého však nemůže dosáhnout každá dívka.
Ivana i Jitka však ve své době dozajista plnily roli pozitivních identifikačních vzorů, alespoň co se týče uplatnění dívek ve sportu. Ideologicky bylo v době státního socialismu zapojení žen do tělovýchovy vítané, filmy tak mohly tematizovat i předpojatost pedagogů tělesné výchovy. Mezi oběma hrdinkami však lze nalézt i zásadní rozdíly. Zatímco Ivana se spíše vypořádávala se sociální a kulturní předurčeností genderových rolí, Jitka mnohem víc pracovala se svou feminitou jako základní složkou své identity – tady je osmiletý rozdíl mezi výrobou snímků, z nichž druhý vznikl až po pražském jaru a okupaci Československa, velmi znatelný.
Obě protagonistky však v myslích svého publika jistě zůstávají nesmazatelně vepsané jako dívky, které milují sport. Je to obraz podmíněný i jejich věkem, protože později by nutně musely být rovněž manželkami a matkami, což je nakonec stále platný požadavek patriarchátu (v dané době podpořený i státní ideologií). Nicméně jako rebelující sportovkyně, které včas objevily svůj potenciál, si je můžeme pamatovat dál. •
Autorka je socioložka a vysokoškolská pedagožka.