V Leninových stopách
Pouť v ateistické zemi?
Co víte o Sovětském svazu? Že to byl čistě ateistický stát, kde ve třicátých letech zbourali kostely? To je samozřejmě pravda. Zmizela náboženská procesí a na jejich místě se ocitly leninovské procházky.
Od sovětských časů až doposud bývá v Moskvě nejdelší fronta u Leninova mauzolea na Rudém náměstí. Po desetiletí u této hrobky začínala speciální „Leninova trasa“, která miliony turistů vedla městem po místech spojených s Leninovým životem. Zahrnovala činžovní domy z 19. století, kostely ze 17. století, aleje, divadla, parky a byty. Všechna ta místa propojoval „duchovní“ význam, který zaujímala v sovětském narativu.
Bedlivá kontrola turismu
Z hlediska sémiotiky slouží městské objekty – ulice, náměstí, stavby – jako znaky, do kterých je vložen význam. Například Kreml symbolizuje státní moc a kontinuitu. Podobně Puškinův pomník ztělesňuje velikost ruské literatury. V tomto kontextu se představování určitých městských dominant v prohlídkové trase stává účinným způsobem, jak vyprávět příběh – nejen města, ale celého národa.
V Sovětském systému byl turismus bedlivě kontrolován. Prohlídky měst nebyly jen vzdělávací, ale především ideologické. Na rozdíl od map, které nabízejí možnosti, jsou prohlídky strukturované a omezují jak pohyb, tak význam. Tímto způsobem se obě složky prohlídky – kompozice (tedy co je zahrnuto a co je vynecháno) a diskurz (jak jsou místa popisována) stávají nástroji ideologické kontroly.
Žil a pracoval, myslel, diktoval
Od konce padesátých let populární turistické trasy nesly názvy jako například „Ve stopách Iljiče“ nebo „Leninova místa v Moskvě“. Prohlídky typicky začínaly v mauzoleu a pokračovaly přes Kreml, Ústřední muzeum V. I. Lenina, pavilon s vystaveným Leninovým pohřebním vlakem a dále do různých bytových muzeí. Prohlídky zahrnovaly také Velké divadlo, Sloupový sál v Domě odborů či Leninovu knihovnu a dodržovaly přísnou hierarchii – s Rudým náměstím a Kremlem v čele. Zajímavé je, že význam míst nevyplýval z jejich skutečné role v Leninově životě. Na prvním stálo Mauzoleum, místo Leninova „posledního odpočinku“, a následovala muzea v místech, kde nikdy nežil. Jejich ústřední postavení bylo důsledkem historického „sémantického obsahu“.
Rudé náměstí, kdysi tržiště a místo korunovací, nyní hostilo sovětské rituály: První máj, Den vítězství, výročí revoluce. Umístit Lenina do středu náměstí nebylo pouze praktické, šlo také o symbolické vepsání sovětské moci do ruské historie. Podobně Kreml, sídlo carů a patriarchů, byl „poznamenán“ Leninovou přítomností, aby upevnil legitimitu sovětského režimu.
Zato továrny a radnice, kde Lenin mluvil, byly do trasy zahrnuty pouze jako zástupné symboly jeho přítomnosti, postrádaly hlubší historickou symboliku a v ideologické struktuře byly druhořadé.
Druhý mechanismus leninizace byl diskurzivní. Způsob, jímž byla místa popisována, byl vypracován tak, aby utvářel přístup turistů nejen k Leninovi, ale k sovětskému pohled na svět.
Vezměme například Senátní palác v Kremlu. Byl postaven v 18. století, vychvalovala jej Kateřina Veliká a v roce 1905 v něm byl zavražděn velkovévoda Sergej Alexandrovič Romanov. Sovětští turisté však o ničem z tohoto neslyšeli. Pro ně byl místem, „kde Lenin žil a pracoval“, kde byla „Leninova kancelář a byt a malá místnost, v níž předsedal vládním shromážděním“. V jiném průvodci stojí: „Zde Lenin nadiktoval své poslední články Stránky z deníku, O družstevnictví, O Říjnové revoluci, Raději méně, ale lépe…“
Lenin byl vykreslován nikoli jako ničitel, ale jako obnovitel. Kostely a katedrály, které nemohly být zbořeny, sovětská vláda nově definovala. Například o chrámu Vasilije Blaženého se říkalo, že „[v] prvních letech sovětské vlády Lenin přikázal restaurovat chrám sv. Vasilije Blaženého. Rekonstrukce pokračují dodnes…“ či že „v roce 1923 se chrám stal muzeem, pobočkou Státního historického muzea v Moskvě […]“. Lenin tak „zachránil“ chrám tím, že jej přetvořil v muzeum. V tomto příběhu vůdce náboženství nevyhlazuje, ale přetváří jej. Stejný narativ se aplikoval na parky, knihovny a další aristokratická místa.
Lenin však nebyl představován jako člověk, nýbrž jako ztělesnění funkce: aktů psaní, setkávání s dělníky, promýšlení socialismu. Jeho osobní rysy chyběly, stal se symbolem státnosti.
K úplné leninizaci moskevské prohlídkové trasy však docházelo zřídka a většina prohlídek kombinovala Leninův příběh s dalšími historickými fakty. Například ve Velkém divadle, v němž se v roce 1877 konala premiéra Labutího jezera, se návštěvníkům připomínalo, že „budova má nejen kulturní, ale také politický význam. Zde probíhaly stranické sjezdy… a Lenin zde pronesl více než 30 proslovů“.
Jiný průvodce se zaměřil čistě na ideologii: „Během VIII. všeruského sjezdu sovětů zde Lenin pronesl svůj slavný výrok: ‚Komunismus je sovětská moc a elektrifikace celé země.‘“ V této verzi ustupuje historie baletu do pozadí ve prospěch plánování elektrifikace.
Pouť v sovětském stylu
Pouť je cesta k posvátným místům, kterou člověk vykonává z duchovních či morálních důvodů. A pro sovětské občany byla návštěva míst spojených s V. I. Leninem přesně tímto. Mauzoleum byla svatyně. Pevné pořadí jednotlivých zastavení – Rudé náměstí, Kreml, muzea – potvrzovalo legitimitu státu. Avšak pouť se netýkala pouze Leninova příběhu. Týkala se i příběhu samotného sovětského lidu. Trasy nenabízely nové informace ani nová fakta, ale jejich potvrzení. Nenabízely vhled do Lenina coby člověka, ale ujištění o vzniku a budoucnosti státu, jak dokládají též slova z průvodce: „Kreml a Moskva jsou dva symboly našeho státu, kde moc patří lidu…“ Turismus v SSSR nikdy nebyl jen prohlídkou památek. Byl to rituál, projev víry. Takováto prohlídka hlavního města byla ve své podstatě moderní, ateistická pouť. •
Autorka je kulturní historička.
Z angličtiny přeložila Karolina Foletti.