Krajinou a časem
Putování s podlipnickými kostely
Scházíme se před kapličkou ve vsi Meziklasí a dělíme se na dvě skupiny – první je složená z rodin s menšími dětmi a starších lidí a vyráží po úzké meandrovité silničce mezi poli. Druhou skupinu tvoří jednotlivci, páry či rodiny s většími dětmi. Ti se noří do strání pod lesem široko daleko nejvyššího kopce Melechova. Zadání pro všechny je prosté: Jděte potichu a naslouchejte zvukům krajiny. Směr: kostel sv. Markéty v Loukově.
Jdu s první skupinou. Zvuky, které slyším: naše kroky, šumění obilí, dusot krav z ohrady, auto, ptáci… Najednou v poli zpěv… A z útrob stromu o kus dál saxofon. Nikoho nevidíme, jen stádo krav, které popoběhne pokaždé, když se v krajině ozve „nepatřičný zvuk“. Vibrace nástrojů i zpěv reagují na chvění krajiny. Z té se postupně kromě zvuků nástrojů noří i ti, co je vyluzují, skupina roste. V dálce v kopcích vidíme druhou skupinu. Zvuků a lidí přibývá. Nakonec se oba proudy slejí v tichou a zároveň hlučnou řeku.
Stojíme před drobným gotickým kostelem osamělým ve vysočinské krajině, je nás nejméně čtyřicet – naslouchajících a zvučících. Pak společně zaplníme starobylý prostor, kde následuje ohlušující dvacetiminutová improvizace. Dokonalý doprovod drastických výjevů z konce 14. století, které zdobí stěny kostela: umučení deseti tisíc rytířů, umučení svaté Markéty. Kdyby v tu chvíli vstoupil do kostela náhodný kolemjdoucí, nic by nepochopil. Myslel by si, že se v kostele sešla parta bláznů.
Zvuková procházka, kterou zorganizoval skladatel a vysokoškolský pedagog Jan Trojan v rámci konference Podlipnické kostely – minulost bez budoucnosti?, měla totiž smysl, jen pokud jí člověk prošel od A do Z. Tuto ne zcela tradičně pojatou konferenci, při níž se více chodilo po kostelích a brouzdalo krajinou, než sedělo v přednáškovém sále, si v roce 2022 k dvacátému výročí své existence nadělila obecně prospěšná společnost Přátelé podlipnických kostelů.
Před více než dvaceti lety uspořádala skupina studentů fascinovaných rurální krásou triády kostelů rozesetých pod hradem Lipnicí na témže místě jinou akci. Dnes již zesnulá herečka Jana Franková četla středověkou legendu O umučení deseti tisíc rytířů, zpěvem Missa l´homme armé od renesančního skladatele Josquina Despreze ji doprovázel soubor Gontrassek, pozadí bylo stejné – freska z konce 14. století s výše zmíněnými drastickými výjevy.
Tyto dvě akce dobře ilustrují (každá svébytným způsobem), co nás může zajímat na třech nenápadných sakrálních stavbách v podhradí Lipnice, co mohly přinášet lidem v různých dobách, jak a kdo je vnímá dnes, jak se mění krajina, do které jsou vrostlé, jak se měníme my, kam směřujeme, jaký význam mohou mít stavby tohoto druhu ve dvacátých letech 3. tisíciletí a zda mají vůbec nějaký význam. Pro koho? Proč? Při jakých příležitostech?
Šlápoty dějin
Místa, do kterých jsou vsazeny podlipnické kostely sv. Jiří v Řečici, sv. Markéty v Dolním Městě a sv. Markéty v Loukově, do značné míry určuje tok Pstružného potoka, jenž směřuje od Humpolce k Sázavě. První osídlení tohoto území souviselo se starou cestou, která vedla od Habrů přes říční brod ve Světlé až do Humpolce. Mezi první kolonizátory území ve 13. století patří vilémovský a želivský klášter. Ve 14. století, když kraj zbohatl těžbou stříbra a zlata, vyrostly kromě hradu Lipnice v jeho blízkosti tři vesnické kostely. Na konci 14. století byla na Lipnici založena kolegiátní kapitula, jejíž kněží se stali duchovními správci těchto svatostánků, které byly v průběhu staletí jen málo stavebně upravovány. Nástěnné malby těchto jednoduchých staveb byly při barokní úpravě interiérů zamalovány a znovu odkryty během druhé světové války.
V době, kdy se kostelů ujali Přátelé podlipnických kostelů, byly exteriéry zpustlé a interiéry v sobě nesly jistou dávku schizofrenie, protože v poměrně malých prostorách se o pozornost přetahoval červotočem skrz na skrz prolezlý barokní mobiliář (doplněný ne příliš kvalitními obrazy z 20. století) s poselstvím středověkých nástěnných maleb. Kupříkladu v dolnoměstském Sv. Martinovi „dekapitoval“ rozvilinový rám oltářního obrazu malbu Krista Vševládného v závěru kněžiště, v Řečici retábl zakrýval nádhernou scénu z Posledního soudu apod. Obrazy znovunalezených oblíbených středověkých legend do konce tisíciletí degradovaly pod náporem vlhkosti a solí, nohy apoštolů a dalších svatých olizovaly plísně v různých odstínech zelené. Stav kostelů celkem pochopitelně odrážel dějiny druhé poloviny 20. století.
Želva v krajině a cesta
Studenti (a později většinou matky a otcové větších či menších rodin) kostely z větší části opravili, uspořádali desítky akcí všeho druhu od tradičních poutí přes výstavy, divadla, přednášky až po poměrně punkové performance, a tak kromě samotných kostelů obydleli aktivitami i okolní krajinu či místní hospodu. Snaží se spolupracovat s místními obyvateli a zároveň otevírají kostely široké veřejnosti. Farnosti mezitím téměř vymřely, naopak do obcí se přistěhovalo nezanedbatelné množství mladých rodin.
Na jedné straně tu tedy máme spíše intelektuálně zaměřené společenství lidí, které se snaží vnášet do kostelů nový život a které řeší i tak jemné nuance, jako je úprava liturgického prostoru. Na straně druhé stojí místní obyvatelé, z nichž mnozí v žádném z podlipnických kostelů (jediné kulturní památce v obci) nikdy nebyli. A nakonec stovky, nebo možná už tisíce, lidí zvenku, kteří do kostelů přicházejí z různých důvodů. Tyto skupiny se zřídka zázračně protnou, jindy stojí, zejména první dvě, každá na své straně, a i když je spolupráce s představiteli obcí výborná, pokusy o větší sblížení s obyvateli připomínají i po dvaceti letech stavbu babylonské věže.
Zvláštním svědectvím toho všeho je krajina v blízkém okolí kostelů. Zejména v Dolním Městě působí kostel sv. Martina mezi oplastovanými, divoce barevnými architekturkami jako mytická bytost z dávných dob nebo jako prastará, mechem trochu obrostlá želva, která si tiše přežívá, krásná a majestátní. Hrozivým znamením v krajině je obří hora nepotřebné žuly (mimochodem stavebního materiálu podlipnických kostelů), postupně vytěžené z kopce pod hradem Lipnicí. Tato smutná hora, pod kterou v místní továrně pracují v téměř lágrových podmínkách dělníci z Moldávie, sekunduje monumentalitou středověkému hradu a kostelíčky jsou vedle ní docela titěrné.
Dvacet let činnosti okolo podlipnických kostelů přineslo více otázek než odpovědí. Nejpalčivější z otázek je, zda to má celé smysl. Odpovědí by snad mohlo být slovo cesta, kterou je třeba vnímat jako proces, plynutí času, ve kterém přicházejí různé události, jež spředené dohromady a viděné z vyšší perspektivy smysl dávají… A zatím nekončí. •
Autorka je historička umění.