O obdivu a pohrdání

Opasková přezka, 2. polovina 5. století. Foto © D. Blažek, Archiv Muzea T. G. M. Rakovník

Zlaté šperky mezi Římany a „barbary“

Jsou velcí, oškliví a shrbení, připomínají dvounohé bestie. Své oděvy nepřevlékají a nosí je, dokud se samy nerozpadnou. Jsou to bezdomovci, kteří se neustále potulují se svými vozy, ve kterých jejich ženy tkají své ubohé šaty, spí se svými muži a vychovávají děti až do puberty. Jsou zrádní a nestálí, jako šelmy neznají rozdíl mezi dobrem a zlem, nectí žádné náboženství a nesmírně touží po zlatě (…).

Tato slova použil ve svém díle Res gestae římský historik čtvrtého století Ammianus Marcellinus k popisu lidí z východu, migrantů, kteří roku 375 překročili řeku Don, tehdy považovanou za hranici Evropy. Byli to Hunové, kteří záhy narazili na další kočovné kmeny, jež si buď podmanili, nebo je donutili dále migrovat. Některé z těchto germánských kmenů se pak usadily na území Římské říše, která jim poskytla útočiště. Vpádem Hunů do Evropy vyvrcholila jedna z mnoha migračních vln v historii lidstva, ono známé „velké stěhování národů“.

Všichni zmínění kočovníci měli jedno společné. Museli opustit svůj domov i ekonomické a sociální jistoty, byli v zoufalé situaci. Podobně na tom byli pravděpodobně i Hunové v okamžiku, kdy o nich přemýšlel Ammianus Marcellinus. Je však pravděpodobné, že básník popsal spíše svůj vlastní strach než realitu. Byl to strach z neznámých lidí, o nichž nikdo nevěděl, odkud se vzali, vypadali divně, jinak. I svatí Jeroným a Ambrož chápali dění u hranic Římské říše v apokalyptických souvislostech. Chaos, výboje, plenění a války skutečně nastaly. S odstupem staletí však můžeme vidět i jiný obraz než výjevy krvelačných hromotluků bez kultury a morálky, pod jejichž náporem se hroutí římské impérium. Je to obraz obdivuhodné syntézy kultury římské civilizace s kulturou kočovných národů.

Granáty z Indie, Srí Lanky a Čech

V období 5. a 6. století všude tam, kde se podařila relativně poklidná integrace, tedy v římských romanizovaných provinciích nebo „barbarských státech“ na území Římské říše, docházelo k výměnám na mnoha úrovních, ať už šlo o zboží, diplomatické dary, myšlenky, řemeslné schopnosti, právo, vzdělanost, či etiku. Otisk římské kultury můžeme najít i za hranicemi říše, a to díky sňatkové politice a díky „barbarským“ bojovníkům, kteří sloužili v římském vojsku. Tito vojáci patřili k vojenské elitě a nehledě na svůj etnický původ a místo, kde sídlili, dávali své postavení a vztah k Římu okázale najevo mimo jiné pomocí šperků a oděvních doplňků vyrobených v jednotném estetickém stylu zlatnickou technikou cloisonné. Šperky tohoto typu se staly jedním z nepozoruhodnějších znaků prostupování a vzájemného obohacování různých kultur.

Cloisonné je zlatnická technika vyplňování geometrické sítě zlatých přihrádek (cloisons) destičkami z přírodních granátů a skla. Nejznámější archeologické nálezy pocházejí z Belgie, Rumunska, Francie, Slovinska, Ukrajiny a k radosti nejen českých archeologů přibyl do této skupiny v roce 2020 i unikátní nález opaskové spony a prstenu v Mšeci u Rakovníka. Tam, kde se podařilo analyzovat použitý materiál pomocí moderních technologií, bylo možné určit, že šperky byly vyrobeny z ryzího zlata pocházejícího z Římské říše a jsou vykládány granáty původem z Indie, Srí Lanky a Čech. I přes stovky kilometrů, které od sebe jednotlivá místa nálezů dělí, se tyto luxusní šperky shodují kvalitou svého provedení, materiálem, způsobem používání i datací do druhé poloviny 5. století. Jak je to možné? Stále více badatelů se domnívá, že použití barevného vykládání granáty je pevně zakořeněno v tradici řecko-římského šperkařství a že pouze římští zlatníci měli díky dlouhé tradici potřebné technické znalosti a zručnost. Další relativní shoda panuje v názorech na funkci těchto šperků a způsob jejich šíření. V 5. století germánští vojevůdci těžili ze strategie Římanů, kteří se chtěli vyhnout válečným konfliktům a pochopili, že diplomatickými dary dosáhnou větších úspěchů než se zbraní v ruce. Pomocí šperků si mohli Římané také kupovat vojenské spojenectví „barbarských“ vůdců nebo vykupovat válečné zajatce. Páté století bylo, zdá se, dobou, kdy hranice Římské říše byly schopny ochránit spíše diplomatické aktivity než armáda.

Mnohem méně však víme o tom, kde a kým mohly být šperky vyrobeny. Zlaté předměty vykládané drahými kameny byly bez pochyb znakem vysokého postavení římských úředníků a císařů. O tom svědčí tehdejší vyobrazení těchto osobností na mozaikách a slonovinových řezbách, kde je můžeme vidět i se všemi insigniemi jejich moci. Žádné z těchto vyobrazení však neukazuje explicitně šperk typu cloisonné. Zdá se, že se jedná o předměty vyrobené se zručností vycházející z římské tradice, a to ze zlata pocházejícího z římských zdrojů a z granátů pravděpodobně opracovávaných v dílnách na území Římské říše, jak dosvědčují archeologické nálezy z Egypta. Tyto předměty se použitými materiály i funkcí podobaly oděvním doplňkům, jež nosili ti nejvýše postavení Římané. Ale, a to je podstatné, šlo o šperky vědomě esteticky odlišené, sami Římané je nenosili. Byly to symboly moci „barbarských“ vládnoucích elit, tedy jisté aristokratické vojenské třídy, která však svou moc a legitimitu vyvozovala z Říma.

Integrace a luxus

Dostáváme se tím ke komplikovanému, ale fascinujícímu dialogu mezi Římskou říší a jí politicky i kulturně ovládanými regiony. Zatím nevíme, jestli místem výroby šperků stylu cloisonné byla Konstantinopol, Ravenna, či jiné centrum říše, kde se předpokládá i pevně ukotvená řemeslná tradice. Nemůžeme však ani vyloučit možnost, že „barbarští“ vládci uvnitř i vně hranic Římské říše mohli ve svých službách zaměstnávat řemeslníky z kultury jimi tak obdivované, jíž se chtěli stát součástí. Ti jim vyráběli šperky, které na materiální úrovni demonstrovaly spojení s Římem, na úrovni estetiky zase odlišnost. Diplomatické dary císařů pak nemusely být vždy jen hotové šperky, ale pouze právo je nosit nebo „pouze“ zlaté solidi, které byly následně roztaveny pro potřeby zlatníků, což je praxe, pro kterou máme hned několik archeologických důkazů.

Ammianus Marcellinus napsal svůj text sto let před legendárním rokem 476, takzvaným pádem Západořímské říše. Pro něj i jeho současníky na konci 4. století migranti představovali nebezpečí apokalyptických rozměrů. Dnes už však víme, že „barbaři“ nebyli hlavním důvodem, který říši postupně dovedl k rozkladu. Římané totiž „barbary“ potřebovali. Potřebovali, aby za ně bojovali v římských řadách, aby obdělávali pole a aby přispívali do kolabujícího ekonomického systému v dobách vnitřní destabilizace, krátícího se rozpočtu a vysoké inflace. Tito nově příchozí kromě nepopiratelně prospěšné služby v římské armádě obdivovali římskou kulturu, literaturu, mytologii, rétoriku, psali latinské básně a chlubili se příjmením Flavius. Zdá se, že z pohledu těch, co žili v „barbarských královstvích“ (společně s Římany), došlo k úspěšné integraci a šperky stylu cloisonné či slavné zlatnické dílo zobrazující slepici s kuřátky ze dvora královny Theodolindy v Monze toho mohou být materiálními důkazy.

Prsten, 2. polovina 5. století. Foto © D. Blažek, Archiv Muzea T. G. M. Rakovník

Pozdně římská výroba, slepice se sedmi kuřátky, dřevěném jádro pokryté stříbrnými pláty, drahé kameny a sklo, zlacený měděný podstavec, 4.-7. století, Muzeum a klenotnice katedrály v Monze, Itálie © Museo e Tesoro del Duomo di Monza/foto Raffaello Brà. 

Pozdější známý osud Římské říše by nás však mohl vést k myšlence, že tato integrace zase až tak úspěšná nebyla. Problém je však podle některých historiků v tom, že zatímco „barbaři“ se ve svých státech na území Římské říše postupně přizpůsobovali a těžili z toho nejlepšího, co jim soužití s Římany nabízelo, Římané s nimi tyto tendence nesdíleli. Římané tyto migranty využívali, ale cítili se jim nadřazeni. Pokud je mi známo, žádné písemné prameny nehovoří explicitně o přání Římanů porozumět hodnotám, kulturám či náboženství nově usazených. Ani sto let po Ammianovi Marcellinovi se toho, zdá se, v představách Římanů o „barbarech“ příliš nezměnilo.

Jednou z otázek, které se týkají šperků typu cloisonné, je, zda tyto předměty odrážejí zálibu „barbarské“ aristokracie v římských luxusních předmětech, nebo se spíše jedná o římské pokusy o sblížení s „barbarskou“ (tedy „jinou“) estetikou. Ve světle této závěrečné úvahy by první možnost mohla být pravděpodobnější. Zdá se, že tito „barbaři“ pochopili, že hranice římského a neřímského jsou více a více nejasné a že protnutí dvou odlišných kultur je možné ostentativně demonstrovat a přetvořit jej v nový identitní prvek. •

Autorka je historička umění.

kulturamigracepamátkyŘímská říšeumění