Kdo má komu požehnat?
Příběh o svaté Marii Egyptské a mnichu Zosimovi
Marie žila v Alexandrii a byla prostitutka. A ne jen tak ledajaká. Milovala svoje povolání a byla mu oddána tak, že často dokonce pracovala bez nároku na odměnu. Vždyť i na loď s poutníky mířícími do Jeruzaléma na oslavu svátku Povýšení svatého Kříže nastoupila zejména kvůli vyhlídce erotických dobrodružství. Když však už byla v Jeruzalémě, řekla si, že také zajde do chrámu a pokloní se svatému Kříži. Tam jí ale neviditelná síla zabránila překročit práh.
Zkoušela to znovu a znovu, bez úspěchu. Až pochopila, že to kvůli jejím hříchům je jí zapovězeno vstoupit a spatřit dřevo, na němž byl ukřižován Kristus. Rozplakala se, začala se modlit k panně Marii a rozhodla se dát na cestu pokání. V tom okamžiku neviditelná síla pominula a Marie směla vstoupit do chrámu. Poté se z božího vnuknutí vydala do palestinské pouště, kde plných čtyřicet sedm let žila jako poustevnice, aniž spatřila člověka. Až si jednou mnich Zosimas při své předvelikonoční pouti do pouště povšiml podivné postavy. Dostihl ji a nakonec mu Marie po jistém zdráhání povyprávěla celý svůj příběh. Na rozloučenou Zosimas Marii přislíbil, že jí za rok přinese svátost oltářní, aby se jí po dlouhé době dostalo svatého přijímání. Tak se stalo. Když však o další rok později spěchal Marii navštívit znovu, nalezl ji mrtvou, „ruce sepjaté a tvář obrácenou k východu“.
Toto je ve stručnosti snad nejznámější křesťanský příběh o kající se hříšnici, Život svaté Marie Egyptské. Původní řecký text, připisovaný v rukopisech (možná neprávem) hagiografu Sofroniovi z Jeruzaléma, byl sepsán v sedmém století a záhy přeložen do latiny. Posléze vznikaly na Západě další verze, v latině i lidových jazycích. I z byzantského prostoru se zachovalo několik pozdějších variant příběhu, zestručněných, stylisticky upravených, některé veršované… A Marie si našla cestu i do modernějších literárních děl, objevuje se třeba v Goethově Faustovi. Byzantská tradice se proti té západní vyznačuje minimálně dvěma pozoruhodnými rozdíly.
Za prvé, Marie není jedinou hrdinkou legendy. Se Zosimou tvoří dvojici, v níž by byl jeden bez druhého jen částí sama sebe a svého poselství. Sofroniovi připisované vyprávění začíná dlouhou pasáží věnovanou právě otci Zosimovi: líčí, jak žil od dětství v klášteře a vynikal v askezi, až nakonec propadl hříchu pýchy a pojal přesvědčení, že již dosáhl dokonalosti a nemá se co naučit. Své poblouznění si posléze uvědomil, opustil svůj domovský klášter, vyhledal jiný s ještě tvrdší askezí, usadil se v něm a činil pokání. A právě z tohoto kláštera podnikl předvelikonoční pouť do palestinské pouště, při níž potkal Marii. Jejich první setkání provází až paradoxní scéna, kdy se dva asketové dohadují o to, kdo by měl komu požehnat:
A tak oba pokorně klečeli v prachu a každý prosil o požehnání a oba jen říkali: „Dej mi požehnání.“ Po nějaké době řekla žena Zosimovi: „Otče Zosimo, je vhodnější, abys mi požehnal ty a pomodlil se za mne, neboť tobě se dostalo cti kněžského svěcení a již řadu let stojíš před nejsvětějším oltářem a podáváš své dary.“ Tato slova Zosimu ohromila ještě více a naplnila ho posvátnou bázní. Mnich se začal chvět, vyvstal na něm pot a začal plakat; jeho hlas se zadrhával vzlyky a začal přerývaně mluvit, často nabíraje dech: „Všechno ukazuje, duchovní matko, že jsi odešla za Bohem a pro svět jsi mrtvá. A o tom, že ti byla udělena milost, svědčí to, že ty, ač jsi mně nikdy neviděla, vyslovila jsi mé jméno a hodnosti. Avšak vzhledem k tomu, že se milost neměří důstojenstvím, nýbrž zásluhami, požehnej mi pro milosrdenství Boží a pomodli se za mne, neboť já potřebuji tvou pomoc.“
Zosimas potřebuje Marii, aby se zbavil své pýchy a došel spasení, stejně jako Marie potřebuje Zosimu. Nejen aby jí umožnil svaté přijímání, po němž její duše bude moci pokojně odejít k Bohu, ale také aby se příběh o jejím životě, pokání a askezi dostal k věřícím, oblažil jejich duše a poskytl jim naději a příklad. Druhý pozoruhodný detail charakteristický výlučně pro byzantskou tradici je genderová nevyhraněnost Mariiny osoby. V první chvíli ji Zosimas považuje za ďábelský přelud. Když si uvědomí, že jde o skutečnou osobu, vidí ji takto: „Ten člověk byl nahý a kůži měl tmavou, jako by ho spálil sluneční žár, a vlasy měl bílé jako rouno a krátké, že mu jen taktak sahaly ke krku.“ Považuje ji tedy za muže a jako muž bývá Marie zobrazována i v byzantské ikonografické tradici (viz obrázek z chrámu v Asinou na Kypru). Dichotomie mezi ženou – bytostí níže postavenou na společenském žebříčku, ale v tomto případě pokročilejší v askezi – a mužem, navíc knězem zdánlivě s vyšším společenským statusem, ale v askezi za ženou zaostávajícím, je dalším prvkem obohacujícím byzantskou tradici tohoto příběhu oproti té západní, z níž se Zosimas vytrácí a Mariino pohlaví není zprvu zahaleno tajemstvím (že proměňování genderové identity není v raně byzantské hagiografii motiv ojedinělý, se dočtete v článku Mariany Bodnaruk).
Byzantský Život svaté Marie Egyptské (stejně jako Pokání svaté Pelagie týkající se článku Mariany Bodnaruk) si mohou čeští čtenáři přečíst v českém překladu v knize Byzantské legendy, a to již od roku 1980. Jak se českým byzantologům podařilo vydat antologii křesťanských legend uprostřed normalizace? Uchýlili se k malé lsti a na pomoc si vzali sovětskou vědu. Sáhli po knize uznávané byzantoložky Sofie V. Poljakovové z roku 1972. Převzali její výběr textů, ty však přeložili přímo z řečtiny. Z ruštiny převedli pouze úvod sovětské badatelky, který vyzdvihuje literární pozoruhodnost textů, a nikoli jejich náboženský význam, a mimochodem je dodnes vědecky relevantní i čtenářsky přívětivý. Skoro by se dalo říci, že zestárl méně než samotné překlady, které jsou v podání Emilie Bláhové, Zoe Hauptové, Václava Konzala a Ilony Páclové přísně filologické a snad až příliš poplatné řecké syntaxi. Četba samotných legend tak vyžaduje soustředění a nadšení pro téma, přesto je však tento výbor, obohacený o užitečné vysvětlivky, stále cenný, neboť nic srovnatelného v češtině od té doby nevzniklo. •
Autorka je literární historička.