Po katastrofě
O ruskojazyčné literatuře a ekologickém rozvratu
Žijeme v době, kdy jsou jedna za druhou prolamovány a daleko překračovány meze podmiňující zachování života na planetě Zemi v podobě, za níž se zrodila a dosud prosperovala lidská civilizace. Světová literatura na tuto situaci přirozeně reaguje a stále výrazněji reflektuje téma ekologických hrozeb a katastrof.
Zároveň se jakožto literárněvědný směr rozvíjí ekokritika, která nechce jen zkoumat obraz člověka a přírody v literárních textech, ale otevřeně deklaruje svou angažovanost: chce proměnit vztah člověka k Zemi, aby přestal destruovat prostředí, na němž je závislé jak samo lidstvo, tak ostatní obyvatelé této planety.
Literatura sovětského a postsovětského prostoru je z této perspektivy zvlášť pozoruhodná, neboť většina tamější literární produkce byla takřka po celé 20. století postavena na neochvějném civilizačním optimismu a velmi kategoricky vyjadřovaném přesvědčení, že přírodu je třeba ovládnout, podmanit a plně využít ve prospěch člověka. Nezměrné prostory divoké ruské přírody budily dojem, že v sobě ukrývají potenciál pro nekonečný ekonomický profit a jsou v podstatě nevyčerpatelné.
Přesto se postupně začaly ozývat kritické hlasy těch, kteří byli nezřízeným drancováním přírody otřeseni. Po nesmělých počátcích v šedesátých letech se v brežněvovské éře začalo v Sovětském svazu etablovat ekologické hnutí, ve vztahu k režimu ovšem velmi krotké a soustřeďující se na lokální ochranu přírody. V té době téma negativních dopadů budovatelského entuziasmu proniklo i do literatury.
Spolu s ne-lidskými organismy
Mezi díla, která ekologická témata otevírala, patří próza Valentina Rasputina Loučení s Maťorou (1976), zachycující zkázu sibiřské vesnice kvůli výstavbě nové vodní elektrárny. V jistých kruzích ruské společnosti se kniha stala takřka kultovním textem. Autor vystavěl příběh na opozici sovětského technooptimismu, reprezentovaného muži v produktivním věku, a idealizovaného archaického světa marginálů – žen, starých lidí a handicapovaných dětí. Proti kultu progresu postavil cyklický čas venkova a proti kultu materialistických hodnot svět propojující živé s mrtvými. Jenže tento pastorální mýtus, stvrzující konzervativní hodnoty, byl příliš strnulý, než aby dokázal skutečně vést k porozumění situaci, v níž se lidstvo ocitlo.
Bylo stále očividnější, že nestačí chránit přírodu jen lokálně a destruktivním vizím mocných technokratů oponovat idealizací minulosti. Rozmach kosmického programu na jednu stranu sovětské občany utvrzoval v nezměrné moci vědy a techniky, na druhou stranu podněcoval k uvědomění si křehkosti života na Zemi. Z těchto pocitů se zrodil například román rusky píšícího kyrgyzského prozaika Čingize Ajtmatova Stanice Bouřná (1981), v němž – tak jako ve většině ostatních autorových próz – je život lidí a zvířat hluboce provázán způsobem, který je moderní západní civilizaci cizí. Ajtmatov přitom sice odkazuje k archaickým mýtům nativních národů střední Asie či Sibiře, ale literárně daleko spíše čerpá z latinskoamerického magického realismu.
V téže době binární opozici člověka a ne-lidských organismů, definovanou evropským racionalistickým myšlením, rozbíjel v románech Veverka (1985) a Otec Les (1989) další populární rusky píšící neruský autor – Anatolij Kim. Stejně jako Ajtmatov se i Kim těšil velké pozornosti ve své zemi i v zahraničí, neboť čtenáři oceňovali kombinaci postmoderních postupů s ohlasy neevropských kultur. Nicméně žádný z těchto textů neměl hlubší společenský přesah.
Černobyl. Zhroucení řádu
Zlom v uvažování o vztahu člověka a přírody přinesla tragická havárie černobylské atomové elektrárny. Představovala otřes, jaký lidstvo dosud nezažilo. Téma fatálního ohrožení veškerého života na Zemi sice otevřely už v předchozích dekádách se vší naléhavostí závody v jaderném zbrojení a vědomí děsivé síly atomové bomby zcela redefinovalo představy o konci světa, avšak i nejvýraznější kritici atomových zbraní, jako například Andrej Sacharov, v duchu technooptimismu věřili v potenciál „mírového“ využití jádra a nepřipouštěli si možnost, že může jít jen o dvě strany téže mince. Černobylská katastrofa člověka brutálně přiměla, aby nahlédl limity své existence na této planetě.
Nejzásadnějším v tomto ohledu dodnes zůstává text, jenž stojí na hraně tradičně chápané literatury a žurnalistiky, Modlitba za Černobyl (1997) rusky píšící běloruské prozaičky Světlany Alexijevič. Kniha založená na polyfonii hlasů lidí, kterým havárie nejrůznějším způsobem fatálně proměnila život, ukazuje, jak zhroucení veškerého řádu světa problematizuje a převrací jednoduché binární opozice domov–cizota, civilizace–divočina, lidské–zvířecí.
Ve společnosti, která si stále nesla těžké trauma druhé světové války, navíc živené silně militaristickou sovětskou ideologií, bylo takříkajíc přirozené chápat katastrofu jako válku. Jenže v případě černobylské havárie to nebylo možné. Lidé, kteří si největší katastrofu spojovali s druhou světovou válkou, byli najednou konfrontováni s všudypřítomným a zároveň neviditelným smrtícím nebezpečím a velmi těžce se sžívali s tím, že vše důvěrně blízké – domácí zvířata, plodiny ze zahrady, dříví z lesa –, co jim dosud umožňovalo přežít, se náhle stalo nositelem smrti.
Člověk, jehož technické schopnosti neznaly z pohledu sovětské ideologie žádných mezí, byl náhle bezmocný, ubožejší než žížala. Jak vyprávějí někteří svědci černobylské tragédie, zatímco i ten nejnicotnější tvor o zkáze věděl a snažil se před ní chránit, člověk nebyl schopen nebezpečí rozpoznat ani na něj reagovat. Byla tak zpochybněna jednoduchá hierarchie člověk–zvíře.
Zabíjí mléko, jablko, pokosená tráva
Lidé se v knize Světlany Alexijevič až na výjimky nezamýšlejí nad vinou člověka vůči divoké přírodě, mnohem silnější téma pro ně představují domácí zvířata. S těmi se cítili být spoutáni složitými emočními vazbami: zvíře jim sloužilo, bylo jim oddané, zároveň na něm lidé byli závislí. Ve vzpomínkách na havárii tématem vztahu lidí a domácích zvířat velmi silně prostupuje pocit viny, motiv zrady: zvířata člověku věřila, oddaně mu sloužila, a on je teď opustil, nechal na pospas, zachraňoval jen sám sebe: „Po odjezdu lidí do prázdných vesnic vstupovali vojáci a lovci a veškeré zvířectvo postříleli. Psi přitom hned přiběhli, když slyšeli lidský hlas, a kočky taky… Koně ničemu nerozuměli… ta zvířata a ti ptáci byli zcela nevinní a umírali bez jediného hlesu...“
Osoby, s nimiž autorka hovoří, věnují velkou pozornost také zahradám – přírodě „ochočené“, podřízené lidským potřebám, a zároveň těšící se lidské péči. Avšak i ona se stává smrtícím nástrojem: zabíjí jablko, zabíjí pokosená tráva. Svět, jenž byl před katastrofou vnímán jako „poddajný a vlídný“, budí strach.
Veškeré chápání ekologické katastrofy v knize Modlitba za Černobyl je silně antropocentrické. Nejvíc je reflektován dopad katastrofy na člověka, v druhé řadě na domácí zvířata a jen okrajově na zvířata divoká. O těch lidé mluví především pod dojmem prožitku z toho, jak si divočina bere zpět prostor, který člověk civilizoval: psy a krávy v zasažené zóně lidé vybili a namísto nich se nyní vesnicemi potulují lišky a losi. Zároveň prožitek katastrofy u některých lidí způsobil, že zmizela někdejší bariéra mezi lidmi a zvířaty: „Když po zemi leze drobný mravenec, je mi blíž než dřív. A blíž je mi i pták letící na obloze. Vzdálenost mezi mnou a jimi se zkracuje. Někdejší propast zmizela. Život je vše kolem,“ píše Alexijevič. Hlubokou duševní proměnou prošel například i filmař Sergej Gurin, promlouvající v kapitole Monolog o tom, že svatý František kázal ptákům: „Začal jsem na zvířata pohlížet jinýma očima… Na stromy… Na ptáky… Jezdím do zóny (…) Chci udělat nový film. A vidět všechno očima zvířete.“
Zvláště silné, hluboké sepětí s ne-lidskými bytostmi pociťují staří lidé, navrátivší se do zóny. Těm se v osamělosti, ve světě bez lidí stírá hranice mezi lidským a ne-lidským světem, jsou obklopeni zvířaty, rusalkami, skřítky, což je do jisté míry sbližuje s postavami Rasputinovy novely Loučení s Maťorou i Ajtmatovových próz. Místo dosavadního známého, „civilizovaného“ světa se v černobylské „zóně“ vytváří svět převrácený, terminologií ruského literárního vědce Michaila Bachtina svět naruby, který u většiny lidí vyvolává hrůzu, prchají před ním, a žít v něm dokáží jen nemnozí.
Krajina bez lidí
Od černobylské havárie sice příští rok uplyne čtyřicet let, přesto může Modlitba za Černobyl proměnit náš postoj k současnému ekologickému rozvratu. „Nepostrčila nás černobylská zkušenost k mlčenlivému, tajemnému světu našich menších bratří?“ táže se vypravěčka. „Kolikrát už umění zobrazovalo Apokalypsu, kolikrát přineslo nejrůznější technické varianty konce světa, ale teď už naprosto přesně víme, že život je mnohem, mnohem fantastičtější.“
Černobylské téma je pro literaturu mimořádné tím, že nezachycuje jen téma ekologické katastrofy, ale je zároveň součástí postapokalyptické literatury – ovšem s tím rozdílem, že nespadá do sféry sci-fi, nýbrž reality. „Naše umění umí mluvit jen o utrpení a lásce člověka, ne všeho živého. Jedině člověka! K tomu ostatnímu, ke zvířatům a rostlinám se nesnižujeme… A přitom člověk dokáže všechno zničit. Všechno zabít. To už dnes není jen nějaké plané fantazírování,“ vysvětluje filmař Sergej Gurin.
Reflexe postav z knihy Alexijevič přinášejí podstatné podněty k přemýšlení o tom, jak bude vypadat život na planetě ve chvíli, kdy lidská civilizace sama sebe zničí. Na rozdíl od klimatické změny, toxického znečištění a dalších forem ekologických katastrof, které mají povahu dlouhodobých procesů, je jaderná katastrofa „srozumitelnější“, neboť člověk dokáže lépe reflektovat spíše události s jasně rozpoznatelnými účastníky než dění s delším trváním. Jaderná katastrofa má také zcela jasnou příčinu a viníka – člověka. Nelze ji tedy relativizovat, odvolávat se na přírodní zákonitosti, zbavovat se zodpovědnosti, jako to činí člověk v případě katastrof spjatých s klimatickou změnou.
Zatímco důsledky současného prolamování planetárních mezí prozatím známe jen ve formě dílčích projevů a v plné míře je pojmenovává věda jen na základě modelování, v případě Černobylu známe nejen průběh zkázy, ale i stav poté – stav, kdy se do prostoru zasaženého katastrofou vrátil život. Život divoké přírody, život bez lidí. „Věci bez člověka, krajina bez člověka – je to zaznamenání minulosti, nebo budoucnosti?“ ptá se Světlana Alexijevič. Není to abstraktní otázka. Je to otázka naší volby. •
Autorka je rusistka.