Čas prolomit bariéry
Nejen římské vize akademického světa
Představuji si to nějak takhle: v zimě se sedělo v prostorných palácových saloncích se štukovou a freskovou výzdobou z 16. století, s tapiseriemi na stěnách a mohutným nábytkem z tmavého dřeva. S prvními teplými večery se pak společnost přesouvala na střešní terasu, odkud je vidět prakticky celé staré město: od Piazza Venezia, kde se tou dobou pravděpodobně již stavěl ohromný památník italského krále-sjednotitele Viktora Emmanuela, přes rušnou Via del Corso až ke kopuli Svatého Petra.
Hosté snad jedli olivy a prosciutto a pili nejlepší víno. Zajisté však vedli rozhovory o poezii a hudbě, o umění a architektuře i o lidském poznání obecně. Henriette Hertz, organizátorka těchto setkání, jichž se účastnili intelektuálové pobývající v Římě, byla totiž na prahu 20. století už jen krůček od uskutečnění svého životního snu: založení výzkumného ústavu zaměřeného na výzkum italských dějin umění. Její vizí byla instituce, v níž se budou vědci – bez ohledu na národnost či pohlaví – v naprosté svobodě a nezávislosti věnovat studiu umění a kultury od renesance po současnost, zejména ve vztahu k Římu jako kolébce evropské kultury. V samém srdci věčného města, přímo nad Španělskými schody, proto koupila starobylý Palazzo Zuccari a začala v něm budovat rozsáhlou vědeckou knihovnu. Z neformálních setkání římských intelektuálů se v roce 1913 stala Bibliotheca Hertziana, výzkumný institut, který dodnes sdružuje historiky a historičky umění z celého světa.
Na doktorát jsem nikdy nechtěla. Zatímco mé domovské Centrum raně středověkých studií bylo oázou rovných příležitostí, nadšení a inspirace, která klade důraz na společenský přesah vědeckého poznání a otevírá se široké veřejnosti, vnější akademický svět mě naopak děsil. Vždyť jeho současná realita snad už nemůže být od vize židovské mecenášky Henriette Hertz vzdálenější: soutěživé prostředí, které se v duchu jakési formy akademického kapitalismu řídí mottem publish or perish, publikuj nebo zemři, tj. vyprodukuj ročně co největší množství odborných článků, zvyš svůj akademický kapitál a získej vyšší titul a dobře placenou výzkumnou pozici. Ale pozor, těch je málo a pokud jsi žena, raději předem zapomeň na možnost mít děti, protože každé takové zdržení může tvou pouť po profesní dráze zpomalit, či zcela zastavit. Neustálý tlak na výkon a produkci obsahu, který zůstane hermeticky uzavřený v akademické konzervě, formou i obsahem nepřístupný pro běžné smrtelníky, mě odrazoval.
Konference, kterých jsem se až doposud měla možnost zúčastnit, byly často přehlídkou mužských eg, znuděných obličejů a mobilních obrazovek schovaných pod stolem, aby nikdo neviděl, že nedáváte pozor. Zažila jsem situace veřejného shazování konferenčních příspěvků druhých, dusnou atmosféru, sebevědomé muže, nejisté ženy, generační války. Právě ženy na těchto eventech si soukromě dělím do různých kategorií. Třeba nenápadné a nervózní akademičky, jimž by se podle jedné studie z roku 1978 dala přisoudit diagnóza takzvaného impostor syndrom: pocitu, rozšířeného často právě u žen na vyšších pozicích, že za vydobytý úspěch vděčí nikoliv svým schopnostem, ale spíše štěstí či náhodě a že svého místa vlastně možná vůbec nejsou hodny. Na druhé straně pak stojí sebevědomé vysoce postavené ženy, které svým vystupováním převzaly typicky maskulinní atributy, hlas posazený co nejníže, rozhodná gesta, nadhled, ale často bohužel také přezíravost a jistou aroganci. Jestli je takto proměnilo akademické prostředí, nebo takové byly už předtím, a právě to jim umožnilo v patriarchálním systému prorazit, těžko říct.
Že se tento systém pomalu mění, je sem tam vidět. Všimla jsem si toho během své stáže v Hertzianě, když jsem na pracovním stole našla 16. číslo časopisu The Offspring s podtitulem „Change in Academia“. Mladá generace vědců napříč institutem Maxe Plancka (pod který dnes spadá i Bibliotheca Hertziana) touží měnit akademickou i širokou společnost, editorial jejich časopisu je úderný a naléhavý jako avantgardní manifesty z počátku 20. století a jednotlivé články verbalizují stejné problémy, o nichž jsem psala v předchozím odstavci. Můj odmítavý postoj k doktorskému studiu však definitivně změnila jiná událost. Šlo o konferenci, která proběhla na půdě Hertziany začátkem května 2024. Byla organizovaná ženami, v publiku seděli převážně mladí lidé, ve vzduchu nebyla cítit soupeřivost ani zášť, ale laskavost a nadšení, diskuse byla uvolněná a přátelská, za otázku nebo komentář se nikdo nemusel cítit nepatřičně. Taková atmosféra mě nadchla natolik, že přebila i samotné téma konference, které jsem si nyní musela zpětně dohledat: zabývala se osudy uměleckých děl, z nichž se na prahu novověku stala válečná kořist, a mě zajímal především příspěvek podmořské archeoložky specializující se na vraky lodí a problém, komu patří předměty utopené na dně oceánů. Jestli může mladší generace skutečně přinést do akademie takovou změnu či zdali má vyšší zastoupení žen ve vědě skutečně tak zásadní vliv na přívětivost a otevřenost akademického prostoru, jsou otázky, které chci nechat otevřené. Vím však jistě, že na utváření právě takového prostředí se chci podílet.
Někdy v posledním desetiletí 19. století, poté co se Henriette Hertz přesunula do Říma, zapsala si do deníku: „I think the time is ripe to break down those barriers constituted by nationality and gender.“ Věřím, že kdyby římský institut pro studium dějin umění zakládala dnes, řekla by spíše, že nastal čas prolomit bariéry, které tvoří patriarchát a akademická povýšenost. •
Autorka je studentka dějin umění.