Tichá výpověď
Oživování vzpomínek na politické procesy
Soudní jednání známé jako proces Mádr a spol. se odehrálo ve dnech 11. až 13. června 1952 ve velkém sále sokolského stadionu na tehdejší Leninově ulici v Brně. Mělo všechny znaky typické pro takzvané politické monstrprocesy. V centru stáli prokurátor, jehož jednání se řídilo pokyny vládnoucích autorit, a soudce, který před zraky početného publika, jemuž byly na hlavní líčení vydávány vstupenky, odsuzoval podle připraveného scénáře.
Soudní řízení bylo vedeno „proti Oto Mádrovi a jeho devíti společníkům. Jde o proces s kněžími, řeholnice[mi] a jejich pomahači, v podstatě o ilegální kroužky katolické mládeže a pak o samostatnou skupinku, jejíž členové dopustili se bestiální vraždy“. Mezi obžalovanými, kteří se většinou navzájem neznali, byla také historička umění Růžena Vacková. Ta se v únoru 1948 jako jediná z pedagogů Univerzity Karlovy zúčastnila studentského pochodu na Pražský hrad na podporu prezidenta Beneše. Pro své mravní postoje byla odsouzena ke dvaadvaceti letům odnětí svobody. K dalším obžalovaným patřili odbojáři a vysokoškolští studenti Vlastimil Železný a Alois Pokorný, oba byli odsouzeni k trestu smrti. Hlavní obžalovaný, významný křesťanský myslitel Oto Mádr, byl odsouzen pro „trestné činy velezrady a vyzvědačství“ k doživotnímu těžkému žaláři, konfiskaci veškerého majetku a odnětí čestných práv občanských navždy.
ŠKRTNOUT. NEZAPOMENOUT
Každý z těchto příběhů je jedinečný; čerpáme z nich poučení, které může být inspirativní i v současné době, kdy se ocitáme konfrontováni se staronovými problémy. Proto si jihomoravské Sdružení PAMĚŤ, z. s., dovolilo připomenout a připomínat oběti tragického procesu Mádr a spol., a to prostřednictvím pamětní desky, jež byla slavnostně odhalena v Brně 17. listopadu 2024.
Autorem pamětní desky je sochař Jiří Sobotka. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně a Akademii výtvarných umění v Praze a dnes patří k významným postavám brněnské umělecké scény. Je autorem mnoha výtvarných děl ve veřejném prostoru, například památníku obětem válek v Kunštátu (1991), památníku Jana Skácela v Brně (Tvář otevřená prostoru a času, 2016) či pomníku sociologa Iva Možného v atriu budovy Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně (2018). Ve svém díle se často zaobírá věcmi každodenního života, jako jsou láhve, knihy, houby, dámské boty nebo karoserie aut, a obohacuje je psychologickým podtextem či významovým posunem. Sobotkův návrh pamětní desky připomínající proces Mádr a spol. využívá minimalisticky hlavně typografii: důrazně zvětšuje letopočet 1952 – rok, kdy se proces odehrál. Deska tak slouží jako memento, nutí nás přemýšlet o minulosti. Letopočet na desce je pomyslně škrtnut, což symbolizuje útlak a cenzuru tehdejší doby.
V Sobotkovi, v padesátých letech narozeném, vyvolává rok 1952 pocity tísně. Jeho přeškrtnutí nápisu proto není pouze umělecké gesto, ale i občanský postoj. Autor zamlčování minulosti odmítá, podle něj bychom se měli dívat nejen na naše úspěchy, ale také na prohry a selhání. Měli bychom mluvit o obětech i vinících, protože formují naši identitu, teď i do budoucna. Pokud si to uvědomíme, máme větší šanci najít výchozí body pro řešení našich dnešních problémů.
STARÉ A NOVÉ
Odhalení pamětní desky ve foyeru sokolského stadionu v Brně v Kounicově ulici představuje zajímavou intervenci do funkcionalistického prostoru. Architekt Jindřich Kumpošt navrhl budovu podle zásad funkcionalistické architektury, s jasnými liniemi, otevřenými prostorami, praktickým zaměřením a jednoduchým designem bez dekorací.
V současnosti, kdy jsme svědky rozsáhlé rekonstrukce této významné stavby, se můžeme ptát, je-li vůbec vhodné zasahovat do ní instalací současného umění. Osobně věřím, že za určitých podmínek to smysl dává. Současné umění dokáže poskytnout vizuální kontrast k prosvětlenému a vzdušnému prostoru vstupní haly stadionu. Pamětní deska nebo třeba volně stojící socha mohou narušením přísnosti architektury vytvářet zajímavé vizuální napětí a zároveň reflektovat některé principy funkcionalismu jako důraz na materiál a formu, což posiluje kontinuitu mezi starým a novým. Na každý pád mohou přispět k zamyšlení a podnítit smysluplný dialog mezi minulostí a přítomností – obojí má své úspěchy i neúspěchy.
VRÁTIT ČÍSLŮM JMÉNA
Od vynesení rozsudků ve zmiňovaném procesu uplynulo více než sedmdesát let. Před pětatřiceti lety jsme se dočkali pádu komunistického režimu. Lidem mladší generace se to může zdát jako celá věčnost, a tak si dnes klademe otázku, nakolik má smysl si tuto historii připomínat. Příběh komunistického bezpráví, jehož symbolickou postavou byla Milada Horáková, je nám údajně všem dobře znám.
Jenomže zločiny minulosti nelze nikdy zcela odčinit. Jejich následky jsou stále přítomné – například mnohé rodiny dosud neobdržely finanční odškodnění, některé dokonce ani ostatky svých popravených příbuzných. Nespravedlnost tehdejšího režimu totiž zasahovala i do pohřbívání obětí – jejich ostatky často skončily v neoznačených hromadných hrobech, skryty před rodinami, jež se tak nikdy nedočkaly důstojného rozloučení. Zájem o tuto historii může podpořit úsilí lidí, kteří po svých ztracených mrtvých nadále pátrají.
Komunistický režim snižoval lidi na pouhá čísla. Mnozí z popravených či umučených vězňů byli identifikováni jen prostřednictvím kremačních čísel v neoznačených urnách. Jak píše známý americký historik Timothy Snyder, úkolem nás humanistů je těmto číslům navrátit jména, přiznat jim lidství; odčinit křivdu, jíž jsme se jako společnost v minulosti dopustili. Zároveň nám to dává cenné ponaučení: musíme zůstat ve střehu a nebýt lhostejní, když se někdo znovu pokusí zbavit jednotlivce nebo celé národy jejich práva na lidství. Například ve světle agresivní ruské války na Ukrajině je toto varování aktuálnější, než si možná někteří z nás uvědomují. •
Autor je historik umění.