Čí je bohyně?
Otázky okolo návratu Anahit do Jerevanu
Anahit se vrátila do Arménie. Třebaže uběhl víc než měsíc od pompézní vernisáže, v potemnělém sále, který se jí na tento půlrok stal domovem, se tísní neobvyklé množství návštěvníků. Z tváří přihlížejících, kteří se podobně jako já v tuto říjnovou sobotu vydali do jerevanského Historického muzea Arménie, lze vyčíst okouzlení, skoro až pýchu, když se dívají na tuto více než dva tisíce let starou bronzovou bohyni.
Osamělou hlavu v lehce nadživotní velikosti doplňuje malý fragment levé ruky, svědčící o tom, že původně byla zobrazena jako celá postava. Bohyně shlíží na zaujaté návštěvníky trochu odmítavě, pravděpodobně proto, že jí chybí výplně očí, původně tvořené drahými kameny nebo barevnými sklíčky. I tak si její helénistické rysy zachovávají velký půvab.
Anahit vystavená v Jerevanu budí nadšení, ale ne všichni obyvatelé Arménie vnímají tento kulturní okamžik jen pozitivně. V internetových diskusích i v tiše šeptaných komentářích v muzejním sále zaznívají otázky, jakým právem Britské muzeum, v jehož držení socha je, Anahit Arménii „půjčuje“. Podle mnohých je tato antická bohyně arménská a měla by se proto Arménii nikoliv půjčit, ale rovnou vrátit. Anahit se tak stává arménskou paralelou řeckých Elginových mramorů, o jejichž návrat z Britského muzea se vede boj více než dvě stě let. Obdobně jako Řekové vidí kusy z athénské akropole jako nedílnou součást své historie, i Arméni považují Anahit za své národní dědictví. Tato bohyně plodnosti a mateřství zastávala u starověkých Arménů pozici jednoho z nejdůležitějších božstev a její kult do jisté míry přetrval i v křesťanském období, jen se její svátky přetavily v oslavy Matky Boží. Soudobá fascinace Anahit pak byla rozdmýchána v 19. století, kdy Arméni, stejně jako mnohé z ustavujících se národů, znovu prozkoumávali své co nejstarší kořeny. V této době se Anahit stala celebritou – pronikala do umění i literatury, ale objevovala se i na různých drobných předmětech, jako pouzdra na cigarety. Na sklonku století 20. pak byla právě Anahit vybrána, aby doprovázela Arménii při oslavách její samostatnosti – její tvář tak na nás může shlížet třeba z první pamětní zlaté mince vydané u příležitosti vzniku nového státu nebo z první série arménských bankovek.
Nehledě na nespornou důležitost Anahit pro arménské obyvatele je však situace s jejím případným návratem komplikovanější, než by se z letmého pohledu mohlo zdát. Arméni samozřejmě mají právo vzdychat pro svou ztracenou bohyni, je však třeba mít na paměti, že bronzová socha má s dnešní Arménskou republikou jen málo společného. Slavné vyobrazení Anahit se našlo v roce 1872 v osadě Satala (dnes Sadak) poblíž historického města Yerija, v antických dobách proslaveného právě jejím kultem. Tato lokalita se nachází v nejzápadnějším cípu takzvané Západní Arménie – území arménské vysočiny, po staletí obývané arménskými komunitami. Teritorium přecházelo z jedné vrchnosti na druhou, než se v raném novověku stalo na další staletí součástí Osmanské říše. S tragickými událostmi konce 19. století, a zejména roku 1915, kdy během genocidy zahynuly statisíce arménských obyvatel, tyto dnes turecké oblasti svoji arménskou stopu nadobro ztratily. A co hůř, její bývalou přítomnost si tu stále neradi připomínají. Můžeme si tak lehce domyslet, že i kdyby se bronzová Anahit v roce 1872 nedostala spletitou cestou až do Britského muzea, těžko by ji turecké úřady ochotně vydaly Arménii. Mnohem pravděpodobněji by ležela v některém tureckém muzeu s popiskem úzkostlivě zamlčujícím jakoukoliv zmínku o jejích starověkých arménských uctívačích, tak jak to dobře známe v případě jiných – zejména monumentálních – arménských památek ve dnešním východním Turecku, jako je bývalé středověké město Ani nebo třeba kostel Aghtamar na jezeře Van.
Možná právě proto, aby se neprobouzely kontroverze a arménská bolest nad ztrátou celého západního území, výstava v Historickém muzeu o osudu artefaktu v 19. století vlastně nic neprozrazuje. Snad ale bylo v tomto případě spíše štěstím antické bohyně, že ji ruce překupníků donesly až do Britského muzea. Těžko bychom jinak mohli dnes v Jerevanu – alespoň na chvíli – obdivovat její krásnou tvář. •
Autorka je studentka dějin umění.