Památníky bez paměti?
Umělecké ptydepe v době postalegorické
Podobná jistota, že se ve zpravodajských relacích opět objeví informace o nedostatku sněhu na českých sjezdovkách nebo o neúrodě na polích místních zemědělců, se v kulturní sféře týká zpráv o bourání či naopak vztyčování různých pomníků a soch. Čtenářům se možná vybaví mediálně známé kauzy, jako například instalace repliky mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí (o níž psal Ondřej Jakubec v re:vizích #1) nebo odstranění sochy mávajícího maršála Koněva v Praze-Bubenči. Nicméně bouřlivé debaty tohoto typu zdaleka nebudí jen dění v hlavním městě.
Například v Kroměříži v současnosti znovu ožila diskuse o pomníku jednoho z významných barokních mecenášů, biskupa Karla II. z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695). Pomník má mít podobu čtyři metry vysokého jehlanu posazeného na směrovou růžici odkazující k památkám spojovaným právě s tímto olomouckým biskupem. Že byl Karel významnou osobností, které vděčíme za řadu uměleckých památek, nelze zpochybňovat – jen v Kroměříži má na kontě přestavbu zámku, zřízení Květné zahrady či zakoupení obrazu od Tiziana. Ale zároveň na něj, jako na většinu společensky či politicky exponovaných osobností, nelze nazírat černobíle. Temnou stránkou jeho příběhu jsou takzvané čarodějnické procesy, které se v poslední čtvrtině 17. století odehrály na severozápadní Moravě a při nichž přišla o život asi stovka lidí. Mučení a vraždění ve jménu víry, jehož protagonistu soudce Heinricha F. Bobliga (1612–1698) známe především ze sugestivního líčení v románu a filmu Kladivo na čarodějnice, se odehrálo za souhlasu biskupa, a to především v případě šumperského kněze Kryštofa A. Lautnera (1622–1685), kterého Karel z Lichtensteinu-Castelcorna vydal inkvizici.
Nemůžeme se tedy neptat – odráží zamýšlená podoba kroměřížského pomníku dostatečně všechny aspekty Castelcornova života? Potřebuje vůbec biskup nový monument, když vlastně celá Kroměříž je jeho pomníkem? A nestálo by za to připomenout kromě jeho velikosti také onu odvrácenou stránku dějin barokní Moravy? Zvláště když současná podoba několika památníků připomínajících události honu na čarodějnice budí svou vizuální podobou značné rozpaky – jako například památník upáleného kněze Lautnera v Mohelnici?
Případ plánovaného kroměřížského památníku nás přivádí ještě k jednomu aspektu současné pomníkové praxe. Ten souvisí s otázkou, jak má vlastně tento (zřejmě kovový) jehlan připomínat osobu biskupa? Jakou symboliku v sobě nese, nebylo sděleno, krom toho že bude sloužit jako turistická směrovka, což je pro pomník oslavující místního velikána vlastně dosti podřadná a dehonestující role.
připomínajícím jeho upálení. © Wikimedia Commons, autor Naughty Dava, CC BY SA 4.0
Nefigurální podoba pomníků je dnes v oblibě, jak dokládá poměrně rozlehlý objekt, který má vzniknout coby monument Pražského povstání v Bubenči na místě sochy maršála Koněva. Nehodnotíme jeho podobu a oceňujeme, jak pracuje s okolním prostorem. Jen se v roli ďáblova advokáta ptáme, zdali jsou jeho prvky skutečně symboly „svobody a participace“, zdali „odkazuje na potenciál síly lidské společnosti“ či bude-li opravdu svou podobou symbolickou „výzvou k nikdy nekončícímu boji za svobodu a hájení správných hodnot svobodné společnosti“, jak tvrdí popisky spojené s jeho prezentací.
Podobný newspeak, umělecké ptydepe, plné vzletných frází v podstatě nekorespondujících se skutečnou vizualitou děl, je dnes bohužel normou. Tisíce let platné a pilované významy symbolů i složitějších personifikací a alegorií, byly ve 20. století zavrženy. Toto odmítnutí od antiky kodifikovaného systému vedlo k tomu, že v dnešní době může jakýkoliv tvar, forma nebo objekt symbolizovat de facto úplně cokoliv. A tak si říkáme, nejsme-li svědky naprosté vyprázdněnosti současné pomníkové tvorby, skrývané za vzletné řeči o tvůrčí volnosti a modernitě.
Ztráta rozpoznatelnosti i významu se však netýká jen památníků nefigurálních. Jezdecká socha moravského markraběte Jošta v Brně od Jaroslava Róny vznikla podle návrhu, se kterým se autor původně hlásil do jiné soutěže v docela jiném městě. Jošta tedy vizuálně nereprezentuje, jde prostě o generického rytíře na koni s dlouhýma nohama. Významovou nezakotvenost pak stvrzuje nakládání se sochou. Štít rytíře je prázdný, bez erbu, což vedlo některé chytré hlavy k tomu, začít ho používat jako určitý druh billboardu. V posledních letech se tak na něm objevila nejen moravská orlice, ukrajinská vlajka či znak svobodného Běloruska, ale také reklama na festival Serial Killer!. Soše někdo dal i tričko s logem kampaně NE přesunu hlavního nádraží. Ve skutečnosti se tak nejedná o pomník středověkého panovníka ani proklamovanou personifikaci Odvahy, ale prachsprostý pouťový poutač, na který si může každý vylepit, co chce. •
Autoři jsou historikové umění.