Della dissimulazione onesta?
V roce 1641 vydal básník a filozof Torquato Accetto (1590/98–1640) spis Della dissimulazione onesta (O počestné přetvářce). Cílem pamfletu bylo zamyšlení, jak vyjadřovat své názory v době, kdy vládne inkvizice, aniž by se člověk dostal do nesnází.
Příznačné je, že tento text vyvolal o staletí později velký zájem italského filozofa, literáta a politika Benedetta Croceho (1866–1952), který byl v té době velmi kritický ke vzmáhajícímu se fašistickému režimu. Acettův spis popisuje formu autocenzury, při níž chce člověk tváří v tvář režimu zůstat věrný svým principům, ale nepřijít přitom o svá privilegia, včetně možností dál zasahovat do veřejného prostoru.
Z rozhovoru s literárním vědcem Michaelem Wögerbauerem, který prosincové re:vize otevírá, vyplývá, jak komplikované mohou věci být: jistá forma cenzury je nevymýtitelným projevem života společnosti, bez nějž by sociální život asi nebyl možný. Společnost je totiž vždy místem neustálých konfliktů a vyjednávání, kde je třeba se citlivě snažit o rovnováhu. Regulace může za jistých okolností společnost i harmonizovat (jak ukazuje analytický filozof Tomáš Koblížek), jindy je nástrojem velmi nebezpečným, krutým. Oproti intuitivnímu pojímání veškeré cenzury jako něčeho veskrze negativního tak listopadové re:vize připomínají nekonečnou otázku, kam až mají (a mohou) sahat kompromisy.
Případ Nikolaje Černyševského (1828–1889) ukazuje další fasetu problému: poměrně tvrdá a efektivní cenzura carského Ruska díky strachu z nadřízených autorit v případě Černyševského selhala a (možná paradoxně i díky nevalné literární kvalitě) se tak do světa dostal jeho román Co dělat?, jeden z nejúspěšnějších revolučních textů vůbec. Jinak překvapující je tuzemský případ z roku 1775, kdy byl osvícenci v habsburské monarchii zcenzurován sto let starý text Bohuslava Balbína (1621–1688) Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého, jehož vydání přišlo ve špatnou dobu, současně se selským povstáním „sedláků u Chlumce“. Jelikož šlo o knihu v latině, její dopad na masy byl samozřejmě minimální, a tak o pár let později byla kniha zase k mání. Vtipné je, že díky cenzuře dokonce stoupla její tržní cena: k zajímavého obsahu přibyla totiž gloriola perzekuované literatury.
Sečteno a podtrženo, strach, který z cenzury máme, je naprosto legitimní, a zároveň se ukazuje, že napříč časem a prostorem se věci mohou měnit. Jak píše zmiňovaný Accetto, cenzuru někdy lze přechytračit, někdy se sama „utne“, a někdy dokonce nechtěně podpoří zcenzurované. Zásadní otázkou pro mě osobně zůstává otázka autocenzury, situace, v níž se lidé preventivně rozhodují nepsat (či neříkat), co by chtěli a měli. Její výskyt totiž jasně ukazuje, že se v daném režimu děje něco špatného. •