Queer hlasy afrických literatur
O rozkolu identit
Většinová společnost v Africe odsuzuje queerness a všemu queer přiřkla nálepku „výmysl Západu“, příliv pokřiveného evropského myšlení, o nějž se nikdo neprosil. Přitom však homofobie do Afriky připlula spolu s kolonizátory, lačnými po moci nad místním obyvatelstvem, a zakotvená v tradičních interpretacích křesťanství a islámu se uhnízdila v myslích kolonizovaných. Ovšem dávno před evropskou kolonizací africkým zemím dominovala náboženství s mnohdy výrazně fluidnějším přístupem k sexualitě a genderovým rolím.
Africká queer literatura pojednává o vztahu mezi menšinovou identitou a vírou a nutí nás ohledávat možnosti jejich slučitelnosti. Mnoho autorek a autorů opustilo rodné africké země a píše v exilu, novým jazykem pro nové publikum. Současná silně rezonující díla queer literatury se vyznačují převážně autofikčním charakterem: hlavní postavy nesou jména autorek a autorů, pocházejí ze stejných poměrů a zažívají stejné události. Texty vyprávějí o útěcích a návratech, neustálém hledání sebe sama v kulturních a náboženských rozporech i o vztahu k vlastnímu tělu a ke smrti.
Tělo na tělo s bohem
Dualita identit – duchovní, následující konzervativní pravidla monoteistických náboženství, a queer, ze své podstaty vymezující se vůči tradičním náboženským institucím – v textu vytváří pnutí a vede k přetvářce hrdinek a hrdinů, k nutnému omezování přirozených projevů osobnosti. Marocký autor, režisér a esejista Abdellah Taïa tento rozkol ve svých románech pojmenovává jako ztrátu. V knize Une mélancolie arabe (Arabská melancholie, Seuil, 2008) tuto v tomto případě nevyhnutelnou ztrátu zázemí zachycuje a znázorňuje motivem útěku: z rodného Salé do Paříže a Káhiry, od rodiny za kariérou a novými známostmi. Taïa píše o změně směru, protagonista Abdellah běží vstříc novému, vnitřnímu, tajnému životu. V autorově nejnovějším díle Le Bastion des larmes (Bašta slz, Julliard, 2024) čteme o ztrátě matky, sourozeneckých vztahů, o ztrátě milenců, které pohřbívá a oplakává v tichosti a samotě. Neheteronormativní sexualitu mnohdy doprovází násilí, nucený odchod z rodné země, jenž zažil i autor, a neustálá touha po návratu, po alespoň krátkém přiblížení těchto tak odlišných identit a světů.
Mladá osobnost současné maghrebské queer literatury píšící pod pseudonymem Fatima Daas ve své prvotině La petite dernière (Nejmladší, Noir sur blanc, 2020) vypráví, jaké je vyrůstat jako queer osoba v tradiční muslimské rodině, v níž je otevřená komunikace téměř sprosté slovo. Postava Fatimy své tajemství dokonce svěří rodinnému imámovi (pod záminkou, že se jedná o její blízkou osobu, nikoliv o ni) v naději, že nalezne způsob, jak být správnou muslimkou a zároveň žít v pravdě vůči sobě i okolí. Z jejího úsilí vzejde jen úzkost a vizitka muslimského terapeuta. Daas popisuje dlouhé a osamělé momenty modlení, při nichž se protagonistka snaží zbavit zlých duchů, džinů, kteří v ní neutuchající peklo rozpolcenosti vznítili. Vede boj tělo na tělo s Bohem a snaží se si vybrat mezi dvěma identitami. Jedinou jasnou odpověď, kterou Daas nakonec čtenářstvu dává je, že k pevnému rozhodnutí Fatima dospět nemusí, nebo alespoň ne hned.
Najít stabilitu v křehkém meziprostoru
Hledání vlastní identity se však neodehrává pouze v soukromí na modlitebním koberečku. Jako brána mezi posvátným a profánním v afrických queer příbězích často figurují kolektivní rituály. Mohamed Mbougar Sarr, senegalský spisovatel, jehož román Nejzasutější vzpomínka na lidi (Philippe Rey, 2021, česky 2023) získal Goncourtovu cenu, ve svém starším románu De purs hommes (Čistí lidé, Philippe Rey, 2018) takový rituál popisuje. Jedná se o senegalský sabar, při němž se zúčastnění vracejí ke svým wolofským kořenům a oslavují svou identitu. Protagonista se stejně jako ostatní postupně dostává do transu a skrze živelné rytmy a pohyby téměř opouští vlastní tělo. Tyto emočně vypjaté scény se odehrávají v Senegalu na pozadí vyostřující se politické situace. Projevy queer sexuality se tvrdě trestají a většinová společnost podporuje státní moc v krocích, jež mají údajně zajistit mír, od cenzury přes násilí na menšinách až po exhumaci neheteronormativně orientovaných osob.
Stavy rozšířeného vědomí, vyvolávající u postav pocit sounáležitosti a smíření se s vlastní odlišností, najdeme nejen v Sarrových knihách. Často však hrdinky a hrdinové musejí dojít na samý okraj psychických i fyzických sil a kvůli neustávajícímu vnějšímu tlaku, strachu a pocitu vyčlenění překračují hranice svých těl a hledají, co je čeká za nimi. Nigerijská spisovatelka a performativní umělkyně Akwaeke Emezi transcendentální přechody nastiňuje ve svém debutu Zřídlo (Grove Press 2018, česky 2020). Duchové „odjinud“ bojují o tělo mladé Ady, v dětství a mládí znásilňované ženy, která kontrolu nad svým jednáním přenechává jiným. Adino tělo přitahuje pozornost všech: lidí, kteří jej zneužívají, i duchů, jež skrze něj přebírají moc nad Adiným životem. Duchové střídají Adiny sexuální partnerky a partnery, poškozují její tělo, postupně ho zbavují „ženskosti“. Převládá potřeba neustále měnit jeho tvar, svléknout se z jeho kůže, najít stabilitu v křehkém meziprostoru. Ada, o níž bychom mohli tvrdit, že trpí disociativní poruchou identity, po celý život balancuje na hraně mezi životem tělesným a duchovním, které nelze sloučit. Dlouho přemítá o sebevraždě, a nakonec se o ni i pokusí. Adiny činy nespějí k ničemu jinému než ke skutečnému pochopení sebe samé jakožto fluidní osobnosti, která nedokáže naplnit žádnou z normativních představ muže či ženy.
Život po smrti
Kromě autobiografických prvků je společným rysem queer příběhů také jejich počátek v traumatu. Fyzické i psychické násilí, mnohdy spáchané již v dětství, posouvají startovní čáru queer postav daleko za všechny ostatní. V dílech Taïi i Emezi byl osud protagonistů ovlivněn sexuálním útokem. Jejich postavy také později opustí zemi ve snaze najít útočiště a začít znovu. V Sarrově případě trauma spouštějí politické represe sexuálních menšin. V knize De purs hommes Mohamed Mbougar Sarr zmiňuje video, které zachycuje skupinu fanatiků vytahujících z hrobu mrtvého muže, o němž koluje fáma, že byl góor-jigéen (muž-žena) čili homosexuál. Dle převládajícího čtení Koránu tradičními muslimy takový muž nesmí být pohřben do senegalské země. Autor mapuje předsudky hluboce zakořeněné v rigidní senegalské společnosti a intersekcionalitu, v níž queer osoby musejí žít.
Zmiňované aspekty vyčleňují lidi ze sexuální menšiny na okraj společnosti a rozněcují v nich nejrůznější psychické problémy, nemoci, touhu po smrti. Ne nadarmo staví Abdellah Taïa svůj román Une mélancolie arabe na zlomových okamžicích, jež označuje jako smrti. Počáteční traumatizující zkušenost je první z těchto smrtí, a rozděluje tak Abdellahův život na „před“ a „po“. Pomyslnou poslední smrt zahájí protagonistův panický záchvat uprostřed káhirských ulic. Kolemjdoucí žena se u jeho ležícího těla začne dlouze modlit a pomocí rituálních doteků jej vrátí mezi živé. Tehdy Abdellah ucítí potřebu vrátit se domů – v zeměpisném i duchovním slova smyslu. Podobný obrat zaznamenává ve své knize i Akwaeke Emezi, když se hrdinka Ada vrátí do Nigérie a setkává se s místním duchovním. Po dlouhém vzdalování se sobě samé přichází moment návratu a propojení všech „já“ uvnitř jedné ženy: „Prostor mezi životem a smrtí se nazývá vzkříšení.“
Dosažením vnitřního propojení jsou queer texty často uzavírány. Příběhy v sobě sice nesou pocit těžkosti, jenž menšinové skupiny obzvlášť v rigidních systémových strukturách provází, nabízejí však také možnost změny. Neotřelé pohledy a tvůrčí přístupy afrických spisovatelek a spisovatelů nutí jejich postavy k neustálému zpochybňování vlastní pozice jak ve společnostech, tak ve svém vědomí. Texty tohoto typu v nás pěstují mimo jiné citlivost, které nám může dobře sloužit nejen ve fikčním světě, ale i mimo něj. •
Autorka je literární komparatistka.