Realita Ruska předčila dystopii
Nad knihou Dmitrije Gluchovského My. Deník pádu
Invaze na Ukrajinu v únoru 2022 způsobila v kolektivním vědomí ruské společnosti i v konkrétních životech bezpočtu ruských občanů šok a trauma, jež se ruští novináři, umělci či intelektuálové znovu a znovu snaží reflektovat. Jako by ve zlomových okamžicích dějin nebyl prostor pro fikci: ruská nezávislá nakladatelství žijí především z literatury faktu, vzápětí překládané do řady jazyků, neboť i neruská čtenářská veřejnost prahne po porozumění otázce, jak se to mohlo stát.
Nejrůznější memoáry či publicistické reflexe uplynulých let z podstaty žánru konstruují celistvý příběh, do změti uplynulých událostí vkládají smysl a zpětně vykreslují kauzální souvislosti.
Odlišnou strategii zvolil Dmitrij Gluchovskij, jeden z nejuznávanějších ruských prozaiků současnosti, v knize My. Dněvnik paděnija (My. Deník pádu), vydané roku 2024 v bratislavském ruskojazyčném nakladatelství Vidim books. Základ knihy totiž tvoří sloupky a komentáře, jež autor publikoval v letech 2012–2024. Texty v knize jsou řazeny striktně chronologicky, jak původně vycházely v tisku, a každý z nich byl pro knižní vydání doplněn jednak kontextem dobových souvislostí, jednak pasážemi označenými jako „pohled z budoucnosti“, tedy autorovou reflexí textu dnes, s odstupem let.
Gluchovskij je za své občanské postoje kremelským režimem trestně stíhán a do knihy zařadil jak text, jenž se stal základem obvinění z trestného činu „šíření lživých informací o aktivitách ozbrojených sil Ruské federace“, tak dopis moskevskému soudu, jímž na obvinění založené na proslulém paragrafu, zavedeném do ruského právního řádu na jaře 2022 a používaném proti kritikům invaze na Ukrajinu, reaguje.
Hnití, horečné rozkrádání a národní skleróza
Počátek knihy tvoří texty z roku 2012, kdy se Gluchovskij začal občansky angažovat a spolu s tím soustavně věnovat publicistice. Právě tehdy Rusko zažívalo masové demonstrace proti falzifikaci voleb a pro demokratizaci země, jimž se podle moskevského náměstí, jež bylo centrem protestů a které se nazývá Bolotnaja ploščaď, přezdívalo „bolotná revoluce“. Přes dramatický rusko-ukrajinský konflikt a anexi Krymu roku 2014, vraždu Borise Němcova, ruské vojenské angažmá v Sýrii a změnu geopolitické pozice Ruska s nástupem Donalda Trumpa do funkce prezidenta USA Gluchovskij dospívá až k nynější rusko-ukrajinské válce a k zavraždění Alexeje Navalného v únoru 2024.
Autor se ale zdaleka neomezuje na klíčové politické události. Mapuje i společenskou atmosféru a proměny mediální krajiny, sílící represe vůči opozici, postupné, nikoli do očí bijící kroky, jimiž kremelský režim utužoval svou moc a Rusko proměnil v „giganta s komplexem trpaslíka“. Intelektuálně pronikavá je sonda do způsobu, jímž Vladimir Putin extrapoloval své vlastní emoce (frustraci, nedůvěřivost, pocit outsiderství) i představy o přátelství a zradě na stomilionový národ a na celou zemi a dosáhl toho, že ve vlasti i v zahraničí přestal být vnímán jako fyzická osoba a byl ztotožněn s Ruskem. „Devět z deseti z nás zaměňuje Putina a Rusko, stejně jako Putina a Rusko zaměňuje sám Putin. A zbylých deset procent… lze vyhnat z naší země (prozatím).“
Gluchovskij sleduje letitý proces vytváření Putinova autokratického režimu, odmítá přitom západní schematické představy o Putinově státu jakožto totalitní diktatuře a zdůrazňuje kriminální principy fungování státu. „Celých třicet let země byla a dosud zůstává skrz naskrz korupcí prolezlou banánovou republikou – na způsob těch latinskoamerických a afrických –, jež místo banánů obchoduje a svět vydírá plynem a ropou.“ A průměrní lidé, samozvanci, kteří se dostali k moci, „se snaží zakrýt heroickým mýtem svůj holý zadek. Nejdřív se pokoušeli simulovat pokrokový, demokratický, moderní stát, teď se snaží naši banánovou republiku prezentovat jako hrozivou reinkarnaci stalinského SSSR. Ve skutečnosti je všechna tahle mazanice na sádrokartonových konstrukcích nutná jen proto, aby zakryla reálné procesy odehrávající se v Rusku: procesy hnití a horečného rozkrádání“.
Gluchovskij je přesvědčen, že zásadní roli v utužování Putinova režimu sehrála absence historické paměti. Jak je možné, že lidé v Rusku tak rychle zapomněli na trauma afghánské války, na cínové rakve, v nichž se vojáci vraceli domů, a se slepým nadšením jdou válčit do Sýrie, ptal se spisovatel v roce 2015. Odpověď podle něj spočívá v „národní skleróze“: „Sovětský člověk si nepamatuje, že právě takové dobrodružství, jež mělo zachránit impérium před rozkladem, způsobilo rozklad impéria. Sovětský člověk si nepamatuje fronty na salám, potravinové lístky, hyperinflaci, bídu a chaos. Sovětský člověk žije ze dne na den. Nepamatuje si vůbec nic.“ Právě tato naprostá absence historického vědomí otevírá nekonečný prostor pro propagandu.
Pád neskončil
Práce s vlastními texty přivádí Dmitrije Gluchovského k úvahám o sobě samém. Sebeironicky konstatuje, že se až příliš často mýlil, dokonce upozorňuje na momenty, kdy podlehl vlivu propagandistického mainstreamu, a vyjadřuje údiv nad tím, jak dalece realita předčila jeho fantazii: „Ve svých románech jsem se zaujetím vykresloval apokalyptické scénáře, ale ve skutečnosti jsem nedokázal uvěřit, že by takové zrůdné barbarství, taková nesmyslná krutost, taková lehkomyslnost lidí vůči nestoudné lži propagandy byly v 21. století vůbec možné.“
Autor si všímá i toho, že dříve často psal v první osobě plurálu, neboť se intuitivně cítil součástí společnosti, v níž se vše odehrávalo. Dnes už by to nedokázal. A nejen proto, že životem v cizině ztrácí vazbu na společnost ve své zemi, což je bolestné téma, o němž hovoří řada emigrantů. Připadá mu, že nemůže mluvit jménem národa, když nepředpokládal ani válku, ani většinový souhlas s ní, když je ve své vlasti trestně stíhaný a má cejch zahraničního agenta. Ale navíc zpochybňuje představu, že je nadále možné o ruské společnosti jakožto celku vůbec uvažovat. Vždyť „co mají lidé v Rusku společného kromě placení daní Kremlu, povinnosti obětovat životy ve vojenských dobrodružstvích a rudého pasu“?
Uspořádáním textů uplynulé dekády do celistvé knihy vznikl „palubní deník kosmické lodi padající do černé díry“ – odtud také název knihy. A přestože kniha končí smrtí Alexeje Navalného, jež z mnoha důvodů představuje tragický mezník ve vývoji dnešního Ruska, autor zdůrazňuje, že nejde o finální moment: „Pád do propasti ještě neskončil.“ Nutně tedy vyvstává otázka: kdy byl ten moment, kdy se Rusko ocitlo na okraji černé díry a bylo možné pádu zabránit? Kam se Rusko řítí a kdy jeho pád skončí?
A co naše podvolování?
Když Gluchovskij píše, že hodnota jeho knihy je „diagnostická“, a nikoli „prognostická“, implicitně se tím vymezuje i vůči ruské tradici nahlížet na spisovatele jako na proroky a morální autority, ukazující celé společnosti cestu dál. Autor nemá a nechce předkládat jakýkoli jednoduchý návod. A navíc tuší, že tou silou, která v budoucnu bude měnit Rusko, nebude intelektuální elita, jak o tom sní mnozí představitelé ruské emigrace, a budoucí proměna Ruska půjde zcela odlišným směrem, než o tom přemýšlí jeho generace. Protest nepovedou velkoměstští liberálové, ale váleční veteráni, podvedení a jako vždy ponechaní vládou napospas. „To už však bude úplně jiný protest – krutý a zoufalý, s odlišnými požadavky a nulovou ochotou ke kompromisům. A tento protest už bude mít jiné kronikáře, jiné pěvce. Ne tak melancholické, jako jsme my, a mnohem nemilosrdnější.“
Kniha ostrých, intelektuálně jiskřivých komentářů Dmitrije Gluchovského se rozhodně nepohybuje jen na jednoduše vymezeném poli kritiky kremelského režimu a národa zotročeného propagandou. Rozbíjí totiž i leckteré iluze a sebeklamy ruské opozice. Zároveň je poučným čtením pro všechny, kdo pokládají Rusko za jakýsi dějinný exces, Rusy za národ, jenž nikdy nedospěje do evropské demokracie, a přezíravě kritizují ruskou občanskou společnost, že nedokázala zastavit válku na Ukrajině a nastolit ve své zemi demokracii. Sledujeme-li, jak kremelský režim nepotřeboval vojenský puč ani brutální masový teror, aby dostal společnost pod absolutní kontrolu autokratické moci, neboť svou moc utužoval postupně, pomocí prostředků, které sice pobuřovaly hrstku intelektuálů, opozičních politiků a angažovaných občanů, ale společnost jako celek se jim krok po kroku podvolovala a zvykala si na stále větší tlak, je očividné, že současná eroze evropské demokracie probíhá nápadně podobně. A je otázkou, zda rozdíl mezi námi a Rusy není pouze v tom, že oni učinili osudový krok přes okraj černé díry jen o chvíli dříve než my. •
Autorka je rusistka.