Stoleté výročí nedokončeného míru
Mezinárodní univerzitní město v Paříži
V roce 1918 se Evropa probudila v troskách. První světová válka, jeden z nejhorších masakrů evropské historie s miliony mrtvých a zástupy zmrzačených, po sobě zanechala spoušť a moderní Evropa, která se dříve slepě hnala za pokrokem, se teď dívala do rozbitého zrcadla. Ve Francii se mezi hrstkou intelektuálů, bývalých vojáků a vizionářských pedagogů tehdy objevila myšlenka: co kdyby z této hrůzy mohla vzejít mírová budoucnost?
Většina francouzské společnosti tuto pacifistickou náladu nesdílela. V okamžiku příměří 11. listopadu 1918 ve Francii navzdory vyčerpání ze zákopového boje převládala pýcha vítězů a nacionalismus byl stále velmi živý. Pacifismus zůstával na okraji a byl považován za podezřelý, téměř protivlastenecký. Versailleská smlouva, vnucená poraženému Německu, byla nemilosrdně surová: odebrání území, kolosální reparace, národní ponížení. Sotva podepsaný mír v sobě nesl zárodky odplaty.
Poznat se a šířit mír
Avšak ve stínu tohoto nedokonalého míru se generace zasažená válkou na těle i na duši odvažovala doufat v jinou budoucnost. Bývalí vojáci, kteří sami sebe nazývali gueules cassées, „rozbité držky“, odmítali, aby se jejich zranění stala pýchou bojechtivého národa. A část intelektuálního světa se snažila napravit to, co během propagandistické války napomohla zničit – chápala to jako formu pokání. Objevily se hlasy, například Romaina Rollanda, který od roku 1915 psal protiválečné romány, jež volaly po „internacionále ducha“, po dialogu překračujícím hranice, po společenství národů vytvořeném skrze kulturu a vzdělání. Myšlenka se může zdát utopickou, ale našla pro svůj růst konkrétní půdu: univerzitu. Ta se jako místo vědění a ohnisko nápadů stala laboratoří humanistického pacifismu.
Právě v tomto duchu se přesně před sto lety, v roce 1925, zrodilo Mezinárodní univerzitní město v Paříži. Cílem projektu, který vedli především André Honnorat, bývalý ministr školství, a Paul Appell, matematik a rektor pařížské univerzity, bylo nabídnout studentům z celého světa společné místo k životu v rámci jednoho parku v hlavním městě humanismu, kterým Paříž tehdy chtěla být. Ubytování zde měli najít Francouzi i cizinci, mladí lidé ze všech koutů světa, v naději, že se poznají, navážou přátelství a po návratu domů se stanou vyslanci usmířeného světa.
Toto město „zahrada míru“ nemělo být pouhou studentskou rezidencí, ale morálním a architektonickým manifestem. Každý národ měl mít vlastní dům postavený podle vlastních kulturních tradic a financovaný mecenáši. Jednalo se o ušlechtilý projekt v duchu Společnosti národů, který sázel na intelektuální a lidské sdílení, jež mělo odstranit někdejší nenávist. První, kdo uvěřil v tuto utopii, byl ropný magnát Émile Deutsch de la Meurthe. Ten v roce 1925 financoval první rezidenci: Nadaci Émila a Louise Deutsch de la Meurthe. Následovala úctyhodná série pavilonů: Belgie/Lucembursko (1927), Švédsko (1931), Dánsko (1932), Řecko (1932), Švýcarsko (1933), Španělsko (1935), Spojené království a Monako (1937), Nizozemí (1938). K těmto evropským domům se přidaly pavilony vzdálenějších zemí: Kanada (1926), Argentina (1928), Japonsko (1929), Spojené státy (1930), Kuba (1933), a dokonce dům koloniální Indočíny (1930). Vznikaly také další francouzské domy.
Avšak kosmopolitní sen, který se zrodil ve středu francouzské kulturní diplomacie, nebyl prost vnitřních rozporů. Například v článku z roku 1928 autoři projektu sice ujišťují, že Univerzitní město nenese „žádné stopy francouzského imperialismu“, zároveň však vychvalují kulturní nadřazenost Francie: „Rozumí se samo sebou, že aby Univerzitní město mělo dopad, který očekáváme, je důležité, aby francouzské elementy zůstaly početné. Společným jazykem bude francouzština, protože latina už nemůže hrát roli, kterou měla ve středověku. Překonali jsme tak nejen myšlenku evropské civilizace, ale i myšlenku křesťanství.“ Internacionalismus Univerzitního města chtěl být štědrým, avšak zůstával hegemonickým.
Jen část Evropy
Další bod, který je dodnes zarážející, je absence zemí střední a východní Evropy. Zatímco Arménie, opírající se o aktivní diasporu a mající morální podporu Francie, získala díky intervenci bohatého mecenáše z arménské diaspory svůj dům v roce 1930, pro Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko nebo balkánské země žádný pavilon postaven nebyl. A přitom po roce 1918 tyto národy stály v centru nové podoby Evropy a s Francií udržovaly silné politické i kulturní vztahy. Proč tedy v projektu chyběly?
Za prvé, projekt spočíval téměř výhradně na soukromých sponzorech: na již zmíněném ropném průmyslníkovi Deutschovi, na amerických nadacích či v případě japonského domu na miliardáři Jirohačim Sacumovi, známém jako „asijský Rockefeller“. Avšak země střední Evropy, často mladé státy, neměly v Paříži dostatečně vlivné diaspory ani majetek, který by bylo možné do stavby pavilonu investovat. Zdá se, že nebyly přítomny v prvé řadě kvůli nedostatku prostředků.
Ve třicátých letech byla aktivně podporována snaha rozšířit Univerzitní město o země střední a východní Evropy. V roce 1931 kampus obdržel od Ministerstva zahraničních věcí podporu ve výši 18 milionů franků na rozšíření působnosti. Deklarovaným záměrem bylo zahrnout do projektu země ze střední a východní Evropy s explicitním cílem podpořit a posílit francouzskou kulturní diplomacii, která v dané oblasti již působila. Jinak řečeno, šlo o to spojit francouzské geopolitické a kulturní zájmy a udělat z Univerzitního města strategický nástroj pro jejich prosazování. Tento projekt se však podařilo realizovat pouze částečně. Jugoslávie, která byla ve třicátých letech spojencem Francie, zřídila deset pokojů v Domě francouzských provincií – v budově, jež přijímala Francouze i osoby ze států, které neměly dostatek prostředků na postavení vlastního domu. Avšak žádný národní pavilon pro země střední a východní Evropy postaven nebyl. Navzdory prohlášením o záměrech zůstal příslib opravdového rozšíření nenaplněn a další plány brutálně přerušila druhá světová válka.
Ani po jejím skončení však tato nerovnováha nebyla napravena: země střední a východní Evropy v kampusu chybí. Naopak, s příchodem studené války padla železná opona i na Univerzitní město. Nové pavilony postavila Itálie, Kambodža, Maroko, Brazílie, Spolková republika Německo; některé prestižní navrhl Le Corbusier. Východní Evropa se však nacházela na druhé straně ideologické bariéry.
A dnes? Navzdory pádu Berlínské zdi i rozšiřování Evropské unie nevznikl doposud žádný pavilon, který by reprezentoval země východní a střední Evropy. Nové domy postavené od roku 2 000 patří Koreji, Číně, Tunisu, Egyptu, což odpovídá francouzským diplomatickým a kulturním prioritám. Geopolitika je v kampusu stále přítomná. Od samého počátku invaze vojsk Vladimira Putina na Ukrajinu v únoru 2022 se ruští rezidenti spontánně mobilizovali a přijali ukrajinské rusky mluvící uprchlíky. Mnoho domů dalo k dispozici pokoje pro vysídlené studenty a badatele, a vytvořilo tak ukrajinský „virtuální dům“, který ztělesňuje transnacionální solidaritu.
Dnes zůstává v Univerzitním městě poslední volná parcela a připravuje se projekt, který má zaplnit mezeru způsobenou nepřítomností střední a východní Evropy. Plánuje se dům věnovaný evropskému ideálu, který by byl určen pro studenty ze střední a východní Evropy, nebo z kandidátských zemí Evropské unie. Tímto symbolickým gestem by po dlouhém období marginalizace, které vypovídá o historických trhlinách, došlo k nápravě. Mezinárodní univerzitní město v Paříži totiž ve chvíli svého stého výročí stále ztělesňuje dvojí realitu: zůstává jedním z nejpůsobivějších symbolů pacifistického snu, který se zrodil z popela války. Zároveň však v sobě dál zrcadlí hierarchie i slepé úhly současné Evropy. •
Z francouzštiny přeložila Karolina Foletti.